Největší rivality v NHL: Bitva o Pensylvánii

2. února 0:00

Obecně vzato můžeme výraz rivalita definovat jako soutěživost mezi dvěma nebo více stranami, které se proti sobě snaží uspět. V kolektivních sportech vzniká rivalita mezi dvěma týmy z mnoha různých důvodů. Mezi ty hlavní patří geografická blízkost, znalost soupeřů, incidenty na ledě i kulturní, jazyková nebo národní hrdost.

Ani nejslavnější hokejové lize se rivalita nevyhýbá. Spíše naopak. Ve své více než stoleté historii zažila nejednu situaci, kdy jiskření na ledě neuhaslo s posledním hvizdem rozhodčího, ale rozhořelo se v neutuchající plamen emocí, který vydržel plápolat po několik dekád.

Těchto hokejových „derby“ zažila NHL opravdu hodně. V našem seriálu si připomene ty pravděpodobně nejpamátnější a nejintenzivnější, které se nesmazatelně zapsaly do historie nejrychlejší kolektivní hry na světě.

V minulých dílech jsme proplouvali historií. Postupně jsme zavzpomínali na poválečnou éru, období Original Six, divoké sedmdesátky a naposledy jsme vás vzali na výlet do kanadské provincie Alberta.

Dnes se přesuneme do Pensylvánie. Pátý nejlidnatější stát americké federace je domovem třinácti miliónů obyvatel. S trochou eufemismu se dá říct, že západní část fandí Tučňákům z Pittsburghu a ta východní Letcům z Philadelphie.

A rivalita je to, jak se sluší a patří. V současné NHL zřejmě jedna z nejintenzivnějších.

První oťukávání

Oba týmy byly součástí velkého rozšíření NHL v roce 1967, kdy se původní šestice týmů rozrostla o další půltucet. První vzájemný zápas Flyers a Penguins se odehrál 19. října 1967 ve Philadelphii a jednalo se zároveň o vůbec první utkání v hale Spectrum. Domácí Letci zvítězili 1:0 a ze svého kluziště udělali pro Tučňáky nedobytnou pevnost na dlouhých 22 let.

Ano, je to tak. Pittsburgh čekal na vítězství u nenáviděných rivalů více než dvě desetiletí a za tu dobu propásnul celkem 42 možností (39 proher a 3 remízy).

Noční můra všech fanoušků týmu z města oceli skončila 2. února 1989. V ten den přicestovali Penguins do Philadelphie, aby v hale Spectrum po třiačtyřicáté čelili domácím Flyers. John Cullen, Phil Bourque, Bob Errey, Rob Brown a Dan Quinn. Pět úspěšných střelců v dresu s bruslícím tučňákem, kteří v tento den překonali Rona Hextalla. Flyers odpověděli třemi zásahy. Prokletí bylo zlomeno.

„Vystudoval jsem střední školu, vystudoval vysokou školu, našel si práci, oženil se, rozvedl, přestěhoval se do San Diega, přestěhoval se zpět do Pittsburghu a Penguins stále neporazili Flyers ve Philadelphii,“ prohlásil jednou někdejší viceprezident Tučňáků Tom McMillan.

Mario Lemieux efekt

Ale vraťme se zase v čase. Rivalita mezi Flyers a Penguins nebyla z počátku tak intenzivní. Nejenom proto, že v letech 1974 až 1981 hráli každý v jiné divizi, ale především kvůli rozdílné výkonnosti obou týmů.

Letci se velice rychle vypracovali mezi ligovou špičku, jejich soupeření s Bruins v sedmdesátých letech jsme věnovali jeden z předchozích dílů, měli ve svém středu několik osobností a budoucích členů torontské Síně slávy. Pravidelně postupovali do vyřazovacích bojů a v letech 1974, 1975 se radovali ze zisku Stanley Cupu. Za připomenutí stojí i jejich šňůra neporazitelnosti ze sezóny 1979-80 čítající 35 zápasů, mimochodem dosud nepřekonaný rekord NHL.

To Penguins tahali za kratší konec. Výkonnostně se lopotili spíše v dolních patrech ligového mrakodrapu. Občas nakoukli do play-off, ale bez valného úspěchu. Ze známých jmen tehdejší doby, kteří oblékli dres s tučňákem, se v mužstvu mihli například Pete Mahovlich, Andy Bathgate nebo Vic Hadfield. Pro fanoušky byl asi největší hvězdou útočník Jean Pronovost nebo později Rick Kehoe. Úspěšné roky tu prožil také obránce Randy Carlyle, který v dresu Penguins získal Norrisovu trofej pro nejlepšího beka ligy (1981).

Jak už jsme zmiňovali, dominance Flyers na domácím ledě v zápasech proti nenáviděným rivalům ze Steel City trvala více než dvě dekády. Nejvyšší porážku v poměru 0:11 museli hostující hráči Penguins zkousnout v roce 1977.

V roce 1984 přišel další dvouciferný debakl, a to 13:4. Hattrickem se na demolici Tučňáků podíleli Dave Poulin a Ilkka Sinisalo, svůj 50. gól sezóny zaznamenal ostrostřelec s chatrným zdravím Tim Kerr. Brankář Penguins Denis Herron zůstal v brance, i přes třináctigólový nášup, po celý zápas.

Je třeba poznamenat, že to byla sezóna vrcholící draftem 1984, kdy byl jasnou jedničkou vytáhlý mladíček jménem Mario Lemieux. Jeden z nejtalentovanějších hokejistů, co kdy obul brusle.

Penguins celou sezónu podřídili jedinému cíli. Získat tento hokejový klenot. A to se jim skutečně podařilo. Na konci sezóny skončili v lize poslední a na draftu tak vybírali jako první.

Tým z průmyslového města měl konečně ve svém středu opravdovou superstar. Generační talent. Hráče, kolem kterého šlo postavit konkurenceschopný mančaft. A zápasy s nenáviděnými rivaly dostaly novou šťávu.

„Nebyli jsme jediný tým, který s nimi prohrával,“ vzpomínal Phil Bourque, někdejší dlouholetá opora Penguins. „Ale kdykoliv jsme přijeli do Spectra (domácí hala Flyers), jakkoli jsme chtěli věřit, že vyhrajeme, věděli jsme, že se stane něco špatného. Takový ten pocit, že dostanete výprask, a to nejen na výsledkové tabuli. Nikdy nesundali nohu z plynového pedálu. Pořád do nás mlátili."

Rivalita nabírá na obrátkách

V sezóně 1988-89 konečně poprvé uspěli na ledě Letců a v navazujícím play-off došlo na historicky první střet těchto týmů. V sedmizápasové bitvě nakonec uspěli borci z Philadelphie.

V následujících letech nastal výkonnostní obrat. Zatímco Flyers se pětkrát za sebou nedostali do play-off, hráči Penguins díky chytrým výměnám a draftu Jaromíra Jágra vystoupali dvakrát za sebou (1991,1992) na vrchol.

Další setkání ve vyřazovacích bojích se datuje do roku 1997. To už měli Letci ve svých řadách Erica Lindrose. Obrovský talent, ale také zlobivé dítě kanadského hokeje. Po složitých peripetií ho Flyers získali z Quebecu v rámci jedné z největších výměn, co kdy slavná NHL zažila.

Série s „mezistátními“ rivaly vyzněla lépe pro hráče Philadelphie, kteří smetli Tučňáky v pěti zápasech. Dominantní výkon předvedla především jejich obávaná lajna LeClair-Lindros-Renberg, přezdívaná „Legie zkázy“.

Ve vyřazovacích bojích roku 2000 odehráli oba týmy nejdelší a nejnapínavější bitvu ve vzájemných zápasech. Tučňáci vedli v sérii 2:1.

„Myšlenka zase jednou vítězí nad hmotou,“ napsal tehdy trefně v diskusi nhl.cz jeden fanoušek.

Výhrou ve čtvrtém utkání by se přiblížili postupu do konferenčního finále. Letci byli naopak odhodlaní udělat vše pro vyrovnání série. Vyrovnaný duel dokráčel až do prodloužení, ze kterého se stal maratón a zkouška odolnosti. Hráči odehráli dalších čtyři třetiny a kousek, než v čase 92:01 rozhodl Keith Primeau o vítězství Flyers a ukončil třetí nejdelší zápas v historii NHL. Hráči Philadelphie vyhráli i další dva zápasy a postoupili do dalších bojů.

Souboj kapitánů

Dalším důležitým milníkem, který posunul vzájemnou rivalitu zase o kousek dál, byl rok 2005 a příchod Sidney Crosbyho do města oceli. Parta, která se v Pittsburghu kolem tohoto talentovaného mladíka vytvořila, znovu oživila naděje fanoušků, poté co se klub několik let potácel v ligovém suterénu.

V play-off 2008 zažila liga další sérii vypjaté bitvy o Pensylvánii, když na sebe oba týmy narazily v konferenčním finále. Tučňáci ji ovládli v pěti zápasech a byla to pro ně historicky první vyhraná série s nenáviděnými rivaly. Znamenala také první postup do finále poháru od roku 1992. Byť neúspěšný, aspoň prozatím.

O rok později se oba mančafty opět potkaly ve vyřazovacích bojích. Tentokrát už v prvním kole. Po pěti zápasech vedli Penguins 3:2. V šestém prohrávali už 0:3, když uprostřed kluziště vyzval na souboj Maxime Talbot zkušeného bijce Letců Carcilla. Bitku sice prohrál, ale své spoluhráče probral z letargie. Pět branek otočilo skóre a Tučňáci se radovali z postupu. Svou jízdu zakončili ziskem Stanleyova poháru.

Právě Talbot byl jedním ze dvou bývalých Tučňáků, kteří v červenci 2011 podepsali jako volní hráči smlouvu s Flyers. Tím druhým byl český navrátilec z ruské KHL a hokejová megastar Jaromír Jágr. Že dal při svém návratu přednost městu bratrské lásky a největšímu rivalovi, mu dodnes mnozí fanoušci Pens nemůžou odpustit.

Co vedlo někdejší klubovou ikonu k tomuto rozhodnutí? Vlažnější zájem Penguins? Hodnota smlouvy? Role v týmu? Možná všechno, možná ani jedno z toho, možná od každého trochu.

Na tiskové konferenci od něj tehdy zaznělo mimo jiné i toto:

"Kdybych hrál v Pittsburghu, Crosby a Malkin jsou oba leváci," vysvětloval Jágr. „Nemyslím si, že bych tam mohl hrát. Nemyslím si, že bych tam měl šanci hrát."

Ať už byly ty důvody jakékoliv, podstatné bylo to, že 29.12.2011 poprvé vyjel na led Consol Energy Centra, tehdejší domácí arény Tučňáků, v dresu nenáviděných rivalů. Atmosféra byla hodně vyhrocená, diváci bučeli při každém jeho doteku s pukem. Jágr prokázal, že je zkušený borec. Nenechal se rozhodit, a nakonec přispěl k vítězství Flyers jednou brankou. Oslavil ji jak jinak než svým proslulým „salut“.

"Je mi to jedno," řekl Jágr. "Prostě hraju každý zápas stejně - Pittsburgh, Rangers, Tampa Bay. Na tom nezáleží."

Pensylvánská studená válka, jak se také někdy soubojům těchto týmů přezdívá, se pořádně rozpálila v roce 2012. Jedno polínko přihodil kouč Tučňáků Dan Bylsma už v základní části. V jednom ze vzájemných duelů prohrával jeho mančaft už 3:6 a do konce zbývaly dvě minuty. Prakticky rozhodnutý zápas. Bylsma přesto poslal na led svou lajnu ostrých hochů. Joe Vitale trefil ostrým hitem Daniela Briera, klíčového hráče Flyers. Peter Laviolette, šéf střídačky Letců, mohl puknout vzteky. Zběsile lomcoval plexisklem oddělujícím obě střídačky a vyzýval Bylsmu na souboj.

Oba rivalové se střetávají v následném play-off. Jedná se o třetí sérii během pouhých pěti let. A zápasy jsou to ostré jak břitva. Celkem padne 56 branek, rozhodčí rozdají 312 trestných minut a celá série se stane doslova nezapomenutelnou pro všechny účastníky. Tedy pokud se nejmenují Ilja Bryzgalov nebo Marc-André Fleury. Pro oba gólmany to byla spíš noční můra. Dohromady inkasovali 47 gólů.

„Byl to souboj „Zlatého hocha (Crosby)“ proti Broad Street Bullies, i když jsme tak už nehráli,“ vzpomíná Briere. „Takhle to bylo nalajnované a emoce z toho prostě tryskaly. Navíc jsme se prali a skórovali jako za starých dobrých časů."

Fanouškům asi nejvíc utkví v paměti zápas číslo tři. Dvanácti gólů dohromady na obou stranách, 89 trestných minut, bitka celých střídaček a spousta vyhrocených situací, včetně té, kdy Crosby odpaluje spadlou rukavici Jakuba Voráčka.

„Nemám je rád. Nemám rád žádného kluka z jejich týmu." (Sidney Crosby při rozhovoru po třetím zápase play-off 2012).

Zatím poslední setkání obou soupeřů ve vyřazovací části se datuje do roku 2018. Penguins, jako dvojnásobní šampióni z posledních let, potvrdili roli favorita a ovládli sérii v šesti zápasech.

Že nejsou hráči protivníka u domácích fanoušků zrovna oblíbení, je celkem běžné. Takový kapitán Tučňáků Sidney Crosby si ve Wells Fargo Center, domácí aréně Flyers, užívá bučení do sytosti. Představa, že by fanoušci Letců ve stoje tleskali nějakému hráči Penguins, se může zdát naivní. A přeci se tak stalo. A hned dvakrát.

Tím, komu se dostalo této pocty, byl Mario Lemieux. Poprvé mu hala Spectrum tleskala ve stoje v roce 1993 při jeho návratu po prodělané rakovině lymfatických uzlin a podruhé se tak stalo v nové CoreStates Center po posledním zápase play-off v roce 1997 (Flyers vyřadili Pens v pěti zápasech), kdy dopředu oznámil, že po sezóně ukončí kariéru.