Cesty do NHL: Václav Nedomanský – první emigrant a druhý Čech v Síni slávy

11. října 15:00

Jiří Lacina

Byl mužem činu, s výraznou schopností zachovat chladnou tvář. Z ČSSR odešel v roce 1974 víceméně společně s Richardem Fardou. „Pánové, zítra jede Venca za mnou, jedeme společně na dovolenou, tak ne že mu budete dělat problémy,“ vyprávěl pro Radiožurnál o setkání s celníky v Mikulově Farda. Z fingované dovolené ze Švýcarska už se nevrátili.

Pocházel z Hodonína, jinak byl ale úzce spjat se Slovenskem. Vysokou školu vystudoval v Bratislavě a ve slovenské metropoli se také postupně etabloval jako elitní útočník místního Slovanu. Na ledě vystupoval klidně a rozvážně. „Dojet si soupeře a přetáhnout ho holí nebo pěstí, to by měla být až ta úplně poslední věc. Na ledě by měl člověk hrát hlavně hokej,“ stál si za svým.

Podobně ho reflektovalo okolí, včetně toho novinářského. „Z vlastní zkušenosti musím říct, že Václav je opravdu introvert, velmi nerad mluví, když nemusí. Navíc je to vysokoškolák, přemýšlivý a rozvážný typ. Nebyl to ten spontánní hokejista, ze kterého stříkají emoce na všechny strany. Jeho sebekontrola na ledě i mimo něj ho od většiny hráčů opravdu odlišovala,“ citoval seznam.cz uznávaného televizního komentátora Roberta Zárubu.

Mezi roky 1962-75 strávil na Slovanu dvanáct sezón. Kdyby se nerozhodl pro hokej, nejspíš by se uživil i se štulpnami a kopačkami na nohou, za fotbalový Slovan dokonce nastoupil k jednomu utkání. Hokejový univerzál, schopný nastoupit na kterémkoli postu v útoku, hrával dobře i tenis nebo basketbal. Na ledě ho zdobily především na tu dobu ojedinělé fyzické parametry a skvělé bruslení. Také Nedomanského vynikající a přesná střela budila ze spaní spoustu brankářů.

„Z forhendové strany nad betonem pod vyrážku, to byla efektivní střela,“ odhaloval pro Českou televizi recept, podle něhož namíchal koktejl 163 reprezentačních branek, což je dodnes nepřekonaný rekord. „Dneska to tak není, protože brankáři jsou větší, udělají rozklek a nikde není místo. Nikdy jsem nestřílel mezi nohy, náhodně. Učil jsem se od Vlasty Bubníka. Jednou jsem ho v Kanadě viděl dát tři góly, každý jinak. Nic nového jsem nevymyslel, stačilo uplatnit, co jsem viděl.“

Zřejmě jediným vytýkaným nedostatkem byla defenziva. „Víte, jak vznikl legendární systém staženého levého křídla?“ vzpomínal kdysi na zrod české speciality Vladimír Bouzek, bývalý vynikající hokejový útočník i trenér. „Byla to Václavova chyba. Jako centr se odmítal vracet. Tak museli trenéři vymyslet něco nového.“

V letech 1967, 72 a 74 byl nejlepším ligovým střelcem, v letech 1967, 71, 72 a 74 vyhrál produktivitu. Podle Knihy rekordů českého hokeje z roku 2011 je za Novým a Růžičkou s 531 góly třetím nejčinorodějším členem Klubu hokejových střelců. 368 branek nasázel v nejvyšší soutěži, 163 přidal v národním dresu, což je dodnes nepřekonané maximum.

Nejlepší střelci historie národního týmu:
1. Václav Nedomanský - 163 (poslední zápas za reprezentaci 20.4. 1974)
2. Vladimír Martinec – 159 (26.4. 1981)
3. Vladimír Zábrodský – 158 (4.2. 1956)
4. Ivan Hlinka – 133 (26.4. 1981)
5. Jiří Holík – 132 (8.5. 1977)
30. Jaromír Jágr – 55 (17.5. 2015)

Byl u toho, když Čechoslováci na mistrovství světa 1969 dvakrát porazili Sovětský svaz. Dal devět gólů a dočkal se nominace do All Star týmu. Individuálně ještě výraznější byl na MS o rok později, kde skončil se 17 body (10+7) druhý v produktivitě za Alexandrem Malcevem a opět patřil do turnajového All Stars.

V roce 1971 v rámci předehry na nadcházející slávu nastřílel na MS 8 branek. O rok později v Praze u prvního titulu od Zábrodského éry z roku 1949 nasbíral 15 bodů (9+6) a zvolna se zařadil do úzké skupinky nejlepších světových hokejistů mimo NHL. Polsku tehdy nastřílel 6 gólů, přidal 2 asistence. Jeho 65 branek ze světových šampionátů je nepřekonaným českým i československým rekordem, celkově jde o pátý nejlepší výkon všech dob.

Chcete ven? Tůdle!

Dalo rozum, že v době svého výkonnostního vrcholu vzbudil interes v zámoří. „Byl velmi dobrý. Mezinárodní hvězda, bez debaty. Vysoký chlap, moc šikovný. Nebyl až tak rychlý, ale s velmi dobrou střelou a chytrý,“ hodnotil Čecha Marshall Johnston, křídelní útočník tehdejšího kanadského výběru a pozdější trenér NHL.

Zámořský zájem o Evropany urychlil vznik World Hockey Association, konkurenční soutěže k NHL, která fungovala v letech 1972-79. „V sedmdesátých letech, ve vrcholící studené válce, to bylo další bojiště,“ říká v knize Zpoza železné opony do NHL Gilles Leger, někdejší pracovník Toronto Toros ve WHA a později Quebecu Nordiques v NHL. „Byla to válka o hokejové talenty mezi NHL a WHA.“

Ve WHA se snažili hlavně Winnipeg Jets, kteří mocně rozhazovali sítě ve skandinávských vodách. Několik Švédů se zařadilo mezi posily, dobře doplňující hvězdného Bobbyho Hulla, Leger ale upínal zrak také směrem do Československa. „Jejich hráči přijeli na západ a viděli, jak se tam mají hokejisté. Pak se vrátili domů do svých amatérských poměrů. Výbavu neměli kvalitní, často v zimě hráli ještě na otevřených kluzištích,“ líčí kanadský dohazovač.

V roce 1974 skončili Čechoslováci na mistrovství světa stříbrní a Nedomanský odehrál jeden ze svých nejlepších světových šampionátů. Nastřílel 10 branek, přidal 3 asistence; novináři byl jmenován do All Star týmu, direktoriátem nejlepším útočníkem turnaje. Jednou trefou přispěl k vysoké výhře 7:2 nad Sověty, která utlačovaný národ rozvášnila natolik, že ti odvážnější vozili cedulku s výsledkem za sklem v autě.

Po tolika letech vzorných služeb rodné zemi si řekl, že by si snad zasloužil trochu toho vděku. Že by to mohl zkusit. S Richardem Fardou chtěl odejít do zahraničí, sobecký režim jim ale svolení neudělil. Nedomanského ještě na truc poslali na vojnu! Naštěstí už měl dojednanou výjezdní doložku na dovolenou do Švýcarska. S vojnou pomohl kamarád, který zařídil měsíční odklad.

„Chtěl jsem odejít legálně. Byli tady dva manažeři z NHL, které jsem poslal oficiálně na Hokejový svaz. Nebyli přijati. Potom už se to rozjelo. Byl jsem sledovaný, znepříjemňovali mi život. Nebylo jinou možností než udělat, co jsem udělal. Vyřídit si druhý pas a odejít během dovolených v roce 1974. Neřekl jsem nic ani rodičům, protože kdyby se na to přišlo, skončil bych ve vězení,“ vzpomínal Nedomanský pro Českou televizi.

Do Švýcarska odjel na dovolenou se ženou a tříletým synem jen asi se třemi zavazadly. Jakýkoliv vyšší počet by vzbudil podezření. V Bernu se sešel s Fardou. Švýcaři jim se smyslem pro zvrácenou ironii, typickým pro tuto silně etatistickou zemi, stihli sdělit, že jim azyl neudělí, protože kvůli odsouzení doma nemají čistý trestní rejstřík. Ne že by jim to vadilo, beztak měli namířeno dál.

Ze země z pod Alp kontaktoval Nedomanský zástupce Toronto Toros z WHA a Atlanty Flames z NHL (v roce 1980 se pak klub pod stejným názvem přestěhoval do Calgary), kde o něj jevili největší zájem. Obě organizace okamžitě vyslaly do Švýcarska své lidi. Volba padla na Toronto, s nímž „Big Ned“ záhy podepsal pětiletou smlouvu na 750 tisíc dolarů. Generální manažer Buck Houle začal ihned pracovat na vízech pro všechny přeběhlíky.

Fardova kariéra nakonec byla skromnější. Ve WHA strávil tři sezóny, načež odešel hrát do Švýcarska. Nedomanský se stal v Torontu ihned sportovní hvězdou. Noviny vítaly „evropského Phila Esposita“. Očekávání plnil od začátku. V prvních pěti zápasech dal tři góly, sezónu zakončil 81 body (41+40) v 78 zápasech jako třetí nejproduktivnější hráč Toros. Napřesrok byl s 98 body (56+42) jasnou týmovou jedničkou. Po sezóně dostal Paul Deneau Award pro nejslušnějšího hráče ligy. 13. listopadu 1975 dal proti Denveru Spurs pět branek, čímž vyrovnal rekord WHA.

Zatímco doma odstartovala snaha vymazat Nedomanského z historie, jedna hloupější fáma střídala druhou, přičemž nejlépe se šířily ty o smrtelné autonehodě; proklínanému odpadlíkovi se za mořem vedlo dobře. Obavy však přetrvávaly. „Jeden rok jsme trénovali ve Švédsku a pak jsme hráli exhibiční zápasy ve Finsku. Nepřipojil se k nám, protože měl strach, že je to moc blízko k Rusku. Bál se agentů KGB,“ vzpomíná Leger.

Hororových příběhů o emigrantech, pro které si dříve nebo později někdo přišel, kolovalo mezi lidmi víc než dost. Strach ustoupil až časem. Pomohl také inspirující příklad Velkého Neda. „Obdivoval jsem ho. Byl velkým idolem pro každého našeho hokejistu,“ přiznal s odstupem Miroslav Fryčer, jenž v době Nedomanského vrcholu krájel u nároďáku juniorská léta a do NHL odešel, podobně jako jeho vzor, bez svolení v roce 1981.

První výměna mezi WHA a NHL

Ani skvělé Nedomanského výkony bohužel neodvrátily pozvolný propad kanadského klubu. Toronto skončilo ve druhé sezóně úplně poslední. Také souboj o fanouška s konkurenčními Maple Leafs nedělal novému klubu dobře po těle, takže se majitel rozhodl přestěhovat organizaci do amerického Birminghamu a věren tématice skotu ji přejmenoval na Bulls. Přesun do jiné země a strach o imigrantský status ovlivnily rovněž hru dvaatřicetiletého Čecha, který spadl z 56 na 36 branek.

Když ani další sezónu nezačal nijak excelentně, po dvanácti duelech měl na účtě pět bodů (2+3), vyměnil ho Birmingham do Detroitu. Šlo o úplně první trejd mezi kluby WHA a NHL. „Žádal jsem o výměnu už při stěhování do Ameriky, ale nevyhověli mi. Quebec i Winnipeg o mě měly zájem, ale Bassett mě nechtěl pouštět do týmu WHA,“ vysvětloval Nedomanský.

Přestup byl komplikací, kvůli splnění podmínek pro kanadské občanství bydlel přes hranici ve Windsoru, odkud do Detroitu dojížděl. Hokejově však změnu kvitoval. „Kdo tehdy nebyl zaplacený v NHL, odcházel do WHA. Polovina hokejistů v ní byla výborná, ta druhá byli rváči. Někdy to bylo dost drsný. V NHL už se mi to zdálo lehčí, protože tam bylo víc kvalitních hokejistů,“ řekl Deníku Sport.

V Detroitu pookřál. Hned v úvodní úplné sezóně v NHL nasbíral 73 bodů (38+35). V pětatřiceti letech se stal historicky prvním Evropanem, který dokázal vyhrát klubovou produktivitu v NHL. S 38 góly byl jedenáctým nejlepším střelcem celé ligy! Dokonce na něj, naštěstí bez následků, dýchly staré časy.

Když vyrazily v roce 1978 do Ameriky na turné Kladno a Pardubice, stěžovali si tuzemští funkcionáři, že nevděčný Čech neodešel do Ameriky s jejich svolením a neměl by tudíž proti nim nastoupit. Komisař NHL John Ziegler ostře odvětil, že buď Nedomanského účast přijmou, nebo ať nejezdí. Odměna 200 tisíc dolarů byla dostatečnou motivací polknout uražená ega.

„Nad Pardubicemi jsme vyhráli 5:4, ale abych se přiznal, nic zvláštního jsem necítil,“ cituje Nedomanského kniha Cesty za snem. „Snad jen touhu po vítězství. Hrál jsem pak ještě o dva roky později proti Křídlům Sovětů a byl na tom podobně. Utkání jako každé jiné.“

Detroit bohužel v době před Stevem Yzermanem neprožíval dobré období, byla to doba porážek a jediného kola v play off. V roce 1978 zaznamenal Nedomanský v sedmi zápasech pohárové části sezóny osm bodů. O rok později jednal skrze agenta Alana Eaglesona, respektive jeho zástupce, s Red Wings, kterým tehdy velel Ted Lindsay. Na spadnutí byla smlouva, jež z něj mohla udělat jednoho z nejlépe placených hráčů ligy.

Chystal se patnáctiletý pakt. V prvních čtyřech sezónách by mu vynesl vždy 250 tisíc dolarů, načež by výrazně poklesl, ale stále garantoval solidní životní jistotu. To už se počítalo s Nedomanského zapojením do dění v klubu v pozici skauta. Eagleson se celým jednáním moc nezabýval, na to měl lidi. Navíc udělal chybu, když svého zmocněnce vyzval, aby vyčkal do dalšího rána, že se vše podepíše až s oznámením na tiskové konferenci. Do té doby se ale vše rozkřiklo a majitelé konkurenčních klubů vytvořili na vlastníka Wings Jamese Norrise jr. takový tlak, že smlouvu smetl ze stolu. K dovršení ironie oznámil své rozhodnutí právě na očekávané tiskové konferenci.

Nedomanského všechno tak znechutilo, že se naštval a Eaglesona zažaloval. Šlo o bezprecedentní krok, žádný jiný hráč si do té doby nic podobného nedovolil. Natož emigrant z Evropy! Natož proti Eaglesonovi, šéfovi Hráčské asociace, organizátorovi Kanadského poháru 1976, člověku s reputací jednoho z nejmocnějších mužů hokejového světa!

Dnes už se dobře ví, co byl doopravdy zač. Eagleson dlouhodobě okrádal spoustu lidí, včetně největší dobové hvězdy Bobbyho Orra. Právě na základě Nedomanského kauzy sebral Orr odvahu a vystoupil byl proti svému agentovi rovněž. Ten kradl, kde se dalo, včetně hráčské asociace. Nakonec byl odsouzen k nepodmíněnému trestu, v době sporu s Nedomanským ale svou pozici ještě uhájil.

Druhý Čech

V Detroitu působil do roku 1982, dohromady necelých pět sezón. To už mu bylo 38 let. Následovaly krátké anabáze v St. Louis, New York Rangers a konec aktivní kariéry. Po ní trénoval v Německu a v Rakousku. Ve Švýcarsku psal sloupky do sportovních novin. Léta pak skautoval pro kluby NHL, naposledy pro nováčka z Las Vegas.

V roce 2019 se Václav Nedomanský stal po Dominiku Haškovi historicky druhým Čechem uvedeným do prestižní Hockey Hall of Fame, Hokejové síně slávy. Při samotném uvedení poděkoval Kanadě za všechno, co mu umožnila. Odmítl označení „pionýr“ s odkazem na jeho význam v češtině, kde se stalo symbolem pro mladé budovatele režimu. Jiné než kanadské občanství momentálně nemá, což je trochu paradox.

Československá socialistická republika ho totiž zbavila nejen veškerého majetku, odebrala mu také občanství. Dodnes mu ho nikdo nevrátil, ani tu možnost nenabídl. Zůstává tak rekordmanem v počtu branek za reprezentaci země, která se ho kdysi zřekla. „Jsem spokojený, i když stoprocentně nemůžete být spokojení nikdy,“ přijímá svůj osud s pokorou hokejový velikán.

Cesty do NHL: S požehnáním soudruhů či na paragraf opuštění republiky

Share on Google+

RSS | Kontakt | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@nhl.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz

© Copyright - Všechna loga a známky NHL, loga a známky týmů NHL, jakožto další vlastnické materiály včetně log konferencí a obrázků Stanley Cupu jsou vlastnictvím NHL, NHL Enterprises, L.P. a příslušných týmů. © NHL Enterprises, L.P. Všechna práva vyhrazena.