Cesty do NHL: S požehnáním soudruhů či na paragraf opuštění republiky

5. října 12:00

Jiří Lacina

NHL začala brát evropský hokej vážně zhruba v sedmdesátých letech. Série století 1972 dopadla pro Kanadu o „chlup“, javorový list zachránil svou čest v posledních minutách závěrečného osmého zápasu. Kdyby Bobby Clarke nezlomil Valeriji Charlamovovi kotník, kdo ví, jak by to všechno dopadlo. Pyšná Kanada každopádně pochopila, že hokej je sice její sport, ale umí ho i jinde. Manažeři zámořských klubů prozřeli. V Evropě se prohání zásoba skvělých hráčů!

Aniž by to mělo znít nadutě, ti nejlepší hráli tehdy v její východní části. Na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let trpěl světový hokej pod nadvládou Sovětů, jediní, kdo se jim čas od času dovedli vyrovnat, byli Čechoslováci. Politické režimy v obou zemích však dlouho vylučovaly legální odchod. V zemi, kde zítra znamená již včera, to bylo prakticky úplně vyloučené, u nás velmi obtížné.

První ruským emigrantem se stal až v roce 1989 Alexandr Mogilnyj. V Československu časem aspoň zasloužilí reprezentanti dostali po splnění podmínek svolení odejít. Když si zkoušel v Rusku koncem osmdesátých let totéž vyprosit Vjačeslav Fetisov, tvrdě narazil. Trenérský car CSKA Moskva a sovětské sborné Viktor Tichonov mu angažmá v NHL opakovaně slíbil, vždycky lhal a slib prostě nedodržel.

Fetisov byl jeden čas úplně odstaven, nezbylo mu než individuálně trénovat pod bývalým koučem Anatolijem Tarasovem, pochopitelně pouze na suchu. Tarasov byl sice tvrdý, na rozdíl od Tichonova ale lidský a mezi mnoha hráči oblíbený. Fetisova zachránily až tající politické ledy a perestrojka, která zavála trochu té svobody i do zatuchlé východní říše.

Zpět do ČSSR. První svobodnou vlaštovkou, výjimkou potvrzující pravidlo, se stal Jaroslav Jiřík. Úplně první Čech v NHL. Odcházel v uvolněných podmínkách pražského jara, za Atlantik zamířil v roce 1969. V nejslavnější lize však odehrál za St. Louis jen tři zápasy.

Nadcházející normalizace odchodům co ciziny nepřála. Pár emigrantů nicméně soudruhům otevřelo oči, takže postupně povolili. Podmínky pro odchod byly drakonické - věk nad třicet let a titul mistra světa, minimálně třetinu platu odevzdat domů dělnické třídě, která si tě vychovala! Časem se kritéria změkčila a stačil i stanovený počet reprezentačních zápasů. I tak se dočkala výsady odejít do NHL legálně skutečná hrstka hráčů.

Vše dojednával Pragosport, sídlící v přízemním domku vedle pražské Sportovní haly, jenž hájil především státní zájmy. V době, kdy většina tuzemského exportu mířila do zemí RVHP, voněly západní valuty přespříliš, než aby i komunistická strana odolala. Nebohé hokejové veterány za zenitem připravila o většinu toho mála, co jim bylo v jejich věku v zahraničí nabídnuto.

Dokud to oficiálně nešlo, nezbývalo než utéct. Což nebylo jednoduché. Na rodinu uprchlíka čekaly problémy, ne každý do nich chtěl své blízké uvrhnout. Ne každý se dokázal smířit s tím, že svou vlast a příbuzné možná už nikdy neuvidí. Samotný akt útěku nebyl ani technicky snadný. Vyklouznout z pod dozoru, vyjednat si víza, to všechno vyžadovalo součinnost mnohdy celé řady lidí. Aby se celý proces urychlil, využívali zámořští agenti a manažeři kontakty na nejvyšších politických místech. Pokud je neměli, odchody se vlekly.

Perfektní představu lze získat na příkladu slovenských hokejistů. Kniha Bratia Štastní od Gillese Légera, někdejšího sportovního ředitele Quebecu Nordiques, popisuje na 350 stranách náročnou operaci krádeže slovenských hvězd stylem nefalšovaného strhujícího thrilleru.

Jenom kontaktovat hráče východního bloku například na světovém šampionátu se rovnalo úkolu hodného agenta tajné služby. Oči nohsledů STB byly všude. Dozor u našich hráčů naštěstí nebyl tak ostrý jako u Sovětů, skulinka se dala najít. Manažerům NHL nabízeli v tomto směru pomoc různí „podivní“ lidé, kteří si svůj kumšt uměli nechat zaplatit.

Šťastným pomáhal ven Ludovít Katona, původem Čechoslovák. Nutil se na všech frontách, ne vždy ale podivný mužík budil důvěru. „Nevěřili jsme mu,“ říká v knize Breakaway: From Behind the Iron Curtain to the NHL (Zpoza železné opony do NHL) Nick Polano, trenér Detroitu osmdesátých let.

Prvním českým emigrantem v NHL se stal Václav Nedomanský. Odcházel s Richardem Fardou. Stejně jako řada jejich následovníků také oni dostali § 109, odstavec 2 trestního zákona, což byl trestný čin „opuštění republiky“.

Režim jim zabavil všechno, co po nich doma zbylo; zhnuseně si odplivl nad naivitou, s jakou hledali za hranicemi „lepší existenční podmínky“, a pokud to bylo jen trochu možné, vymazal je z hokejové historie. Třeba ignorace Petera Šťastného (na snímku), který coby reprezentant pořadatelské země na Kanadském poháru 1984 vstřelil ČSSR gól, je dnes už legendární. Televizní komentátoři se báli to jméno vyslovit. Noviny ho neuvedly ve výčtu střelců. Jako by nebyl.

A oni přitom byli a často si vedli v obtížných podmínkách nového světa velmi dobře.

Příběhy nejvýznamnějších legálních i ilegálních dobyvatelů NHL ze země uprostřed Evropy zrekapituluje seriál Cesty do NHL, jehož díly budou na nhl.cz postupně vycházet.

Další díly:

Cesty do NHL: Václav Nedomanský – první emigrant a druhý Čech v Síni slávy

Cesty do NHL: Miroslav Fryčer – dobrodruh, flamendr, střelec

 


Share on Google+

RSS | Kontakt | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@nhl.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz

© Copyright - Všechna loga a známky NHL, loga a známky týmů NHL, jakožto další vlastnické materiály včetně log konferencí a obrázků Stanley Cupu jsou vlastnictvím NHL, NHL Enterprises, L.P. a příslušných týmů. © NHL Enterprises, L.P. Všechna práva vyhrazena.