Stan Mikita: Slovenský chalan, který dobyl Severní Ameriku

Nejen na našich stránkách proběhla na to téma řada divokých diskusí. Stan Mikita (původním jménem Stanislav Gvoth, na snímku vpravo) se narodil na Slovensku, hokej se ale naučil hrát v Kanadě, kde žil se strýcem a tetou od svých osmi let. Ta má skvělých hokejistů víc než dost, proto se k němu hrdě hlásí zejména Slováci. Jako slovenského hokejistu ho ve statistikách uvádí i oficiální server nhl.com.

Jak jsme vás jako jedni z prvních v noci z úterý na středu informovali, legenda Chicaga Blackhawks odešla ve věku 78 let na věčný odpočinek. Poslední tři roky na tom Stan Mikita nebyl dobře, vážná nemoc mozku ho prakticky vyřadila z běžného života. Trpěl ztrátami paměti, halucinacemi a poruchami spánku. Smrt pro něj nejspíš byla vysvobozením. Velikánovo jméno však ze světa neodchází, jeho odkaz je příliš velký, než aby se jen tak zapomnělo.

Mami a proč sedí táta tolik na té lavici?

Kariéra pozdějšího skvělého centra se začala utvářet v padesátých letech na farmě Chicaga Blackhawks, v ontarijském klubu St. Catharines Teepees. V době, kdy ještě neplatilo hloupé věkové omezení 20 let pro hráče vstupující do NHL (kvůli kterému později řadu talentovaných teenagerů přetáhla lize lig konkurenční WHA), mohl naskočit do slavné soutěže v roce 1958 už coby osmnáctiletý.

Při domácím debutu proti Montrealu se postavil na první vhazování proti Jeanu Beliveauovi, jenž byl na tehdejší dobu velmi urostlý. „Byl jsem jako omámený, když jsem proti němu šel na buly. Měl snad o 25 kilo víc. Vhazování bylo v jejich třetině. Kolena se mi třásla. Nějak se mi podařilo získat puk pro našeho hráče. Neptejte se mě, kdo to byl. Byl jsem tak nervózní, že si nic dalšího nepamatuju,“ vzpomínal později útočník Chicaga.

Přestože to spousta nynějších zdrojů stereotypně uvádí, Mikita nebyl se 175 centimetry „nevysoký“. V době před padesáti lety to byla běžná hokejová výška. Ve stejné době byl Pelé se 173 centimetry naprosto průměrně vysoký fotbalista. Jako přistěhovalec, který neuměl jazyk, to mladý Slovák neměl v Kanadě jednoduché. Naučil se čelit ústrkům, uměl se o sebe postarat.

Na připojeném videu níže jeho potyčka s tvrďákem Tedem Lindsaym, známým pod přezdívkou „Terrible Ted“ (Hrozný Ted). Kompenzací nevelké dramatičnosti záběru budiž fakt, jakému historickému významu se dnes oba hokejoví mazáci těší.

Záběr je z roku 1965, kdy Lindsay končil v Detroitu kariéru a Mikita už byl spíš „hodný“; po vstupu do NHL však rozhodně patřil k pěkně ostrým chlapíkům. Ve své první kompletní sezóně dokázal jako 19-20letý nasbírat 119 trestných minut, nejvíc v týmu Blackhawks. Pěstmi se oháněl několik následujících let, než přijel jednou z tripu domů a manželka mu přetlumočila nepříjemnou otázku. Malá dcerka Meg se prý u televize ptala, proč táta sedí tak často sám na té lavici?

Mikita prošel hlubokou sebereflexí a ubral. Dokonce tolik, že v letech 1967 a 68 vyhrál Lady Byng Trophy pro hokejového gentlemana! V letech 1964-68 poklesly jeho trestné minuty postupně ze 154 na 58, následně pak na 12 a 14. To bylo v kombinaci s obrovským hokejovým kumštem dost na to, aby někdejšího notorického rváče odborníci ocenili trofejí paní Byngové.

Jak může zlomená čepel způsobit revoluci

Éra rovných čepelí měla něco do sebe. Dnes už sotva uvidíme tak parádní střely bekhendem, jaké uměl vyslat třeba Maurice Richard, nicméně ráně forhendem zahnutá hůl prospěla. Jak je všeobecně známo, za tenhle revoluční prvek vděčíme právě Mikitovi.

Ten příběh se váže k roku 1962. Hokejka zaseknutá ve škvíře u dvířek na střídačku úplně nepraskla a do konce tréninku zbývalo jen pár minut. „Nechtělo se mi jít do kabiny pro jinou. Naštvaně jsem vystřelil puk do mantinelu a cítil, že letí jinak,“ vzpomínal později chicagský inovátor.

Spolu s Bobbym Hullem (na snímku vlevo), jehož střela patřila k nejtvrdším v dějinách tohoto sportu, si pak začali hole cíleně ohýbat. Nápad se brzo rozšířil dokonce i mimo NHL. Z československých hokejistů se ho jako první chopil Jozef Čapla, který se při zájezdech za moře s Mikitou pravidelně setkával.

Není to jediný příspěvek hokeji legendárního chalana ze Sokolče. Jako jeden z prvních začal na nejvyšší úrovni používat přilbu. „Měl jsem několik zranění hlavy. Došlo mi, že bych si měl nejdůležitější část těla víc chránit. Nechal jsem si udělat helmu, která mě ušetřila mnoha problémů,“ vzpomínal později muž, který byl v roce 1983 uveden do Hokejové síně slávy.

Slavný rok jednašedesát

Seznam Mikitových individuálních ocenění je dlouhý. Prestižní ligové bodování vyhrál čtyřikrát (1964, 65, 67 a 68). Úspěšnější jsou v tomto směru jen Wayne Gretzky (10x), Gordie Howe (6x), Mario Lemieux (6x), Jaromír Jágr (5x) a Phil Esposito (5x).

Naprostého vrcholu dosáhl ve 27 a 28 letech, kdy v roce 1967 a 68 vyhrál Art Ross Trophy za produktivitu, Hart Trophy pro nejužitečnějšího hráče a již zmíněnou Lady Byng Trophy za hokejové gentlemanství. V roce 1967 se také stal prvním borcem v dějinách ligy, který si z udílení cen odnesl tři trofeje. O tři roky později ho překonal Bobby Orr, který získal Art Ross, Hart, James Norris a za play off ještě Conn Smythe Trophy.

Tou největší trofejí je však v kolektivním ledovém sportu už více než sto let Stanley Cup, s nímž měli v Chicagu tradičně problémy. V poválečných letech dlouho platilo, že když vás chtěl generální manažer potrestat, vyměnil vás do Chicaga. S nástupem generace Mikity a Hulla se mnohé obrátilo k lepšímu, žádná vítězná smršť z toho ale nebyla.

Až do příchodu Patricka Kanea a Jonathana Toewse je jediným poválečným vítězným rokem v kronikách Blackhawks (do roku 1968 Black Hawks) sezóna 1960-61. V šestičlenné lize, která pouštěla do play off čtyři mužstva, porazilo Chicago coby třetí nejlepší tým po základní části v prvním kole ligového lídra z Montrealu 4:2. V pátém a šestém zápase zaznamenal brankář Hawks Glenn Hall, o dva roky později Mikitův svědek na svatbě, dva shutouty po sobě.

Ve finále přehráli Jestřábi ve stejném počtu utkání Detroit. Po vyřazení Beliveaua si tak Mikita, Hull a spol. užili gratulací rovněž od Gordieho Howea. Vítězové si mezi sebe rozdělili prémii 54 tisíc dolarů, což byly na tu dobu slušné peníze. Série skončila výhrou 1:5 v detroitské Olympii, Chicago se radovalo z prvního titulu od roku 1938, na společné oslavy si ale museli všichni počkat.

„Tu noc, co jsme porazili Detroit, tam zuřila velká sněhová bouře,“ vzpomíná ve své knize Golden Jet Bobby Hull. „Od té doby se nic takového nestalo, taky proto, že dnes končí finále obvykle v červnu, ne jako tehdy v půli dubna. První party jsme udělali ještě na hotelu v Detroitu. Nevadilo to. Mohli bychom ho vyhrát třeba na měsíci. Pro děti, co vyrůstají v Kanadě, je vítězství ve Stanley Cupu splněný sen.“

Dvaadvacet sezón

Také kvůli prohraným finálovým sériím z let 1962, 65, 71 a 73 Jestřábi víc titulů za Mikitovy éry neurvali. Bojovný Slovák s kanadským pasem, s 1270 body nejproduktivnější hráč klubové historie, nicméně patřil po celých 22 sezón k tahounům.

„Neuvěřitelný bojovník,“ vzpomíná brankář Chicaga (1969-84) Tony Esposito. „I když se mu blížila čtyřicítka, pořád patřil k našim nejlepším hráčům. Neměli jsme tehdy zrovna dobrý tým, bylo neskutečné, jaké nasazení si dokázal uchovat. Byl to tvrdý, ale skutečný tvrdý hráč,“ zopakoval důrazně. 

„Po všem, co jsem vedle něj odehrál, na něj nebudu vzpomínat jen jako na skvělého hokejistu, ale ještě lepšího přítele, spoluhráče, manžela, otce a dědečka,“ dodal krátce po kamarádově smrti jeho největší hokejový parťák, dnes devětasedmdesátiletý Bobby Hull.

„Užívám si ten pocit, že spolu budeme navždycky stát před United Centerem (viz fotografie soch výše), a jsem poctěn, že jsem součástí jeho odkazu.“

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter