POHLED: „Hraj na jistotu, a hlavně neudělej chybu“!

Kdo občas zavítá na domácí zimní stadióny, ať už na trénink nebo na zápas jakékoliv věkové kategorie, podobných zvolání od trenérů slyší nespočet. Jsou tyto výroky „zabijákem“ sebevědomí talentovaných mladých hráčů? A je ztráta sebevědomí tím klíčovým faktorem, který nám chybí v honbě za světovou špičkou?

Na úvod si je třeba sportovně a objektivně přiznat, že český hokej ztratil v očích soupeřů respekt vydobytý především tzv. „zlatou generací“. Parta mimořádně nadaných hráčů, semknutá okolo Davida Výborného, Roberta Reichela, Pavla Patery, Jaromíra Jágra a mnohých dalších, vozila s železnou pravidelností medaile ze světových šampionátů, včetně legendárního olympijského „turnaje století“.

Ve světle dalších let vyvstává otázka, proč se nepodařilo na tuto éru navázat? Byla tato generace opravdu natolik výjimečná, nebo jsme jenom usnuli na vavřínech, v domnění, že vše půjde tak nějak samo. Nejpravděpodobnější varianta je kombinace obojího.

„Zlatí hoši“, jak je jim mnohokrát přezdíváno, vyrůstali v době, kdy mimo hokeje neměli moc jiné zábavy a rozptýlení. V televizi dva státní programy, internet v nedohlednu a mobily jakbysmet. Pokud nebyli na stadiónu, hráli s tenisákem v ulici za barákem nebo se proháněli v zimě na rybníku. Jaký rozdíl oproti pozdějším generacím, na které se valí svět zábavy ze všech stran. Je právě tento rozdíl v přístupu k hokeji ten zásadní?

Hlavní rozdíl je v tom, že na rybníku či za barákem hrajete pro radost, nejste svázáni taktickými pokyny, zkoušíte různé finesy, máte radost, když se povedou a naopak nedostanete „kartáč“, když to nevyjde. Výhodou těchto aktivit mimo oficiální trénink je, že si zdokonalíte vlastní techniku, získáte sebevědomí a naučíte se hrát chytře. Kdo někdy hrál na rybníku, tak moc dobře ví, že tam nejsou přesně dané věkové kategorie. Týmy jsou tvořeny z hráčů mnohdy hodně věkově vzdálených. A jak přehrát starší kluky na rybníku? Rychlejší nebudete, silnější také ne, takže nezbývá než být chytřejší, a to je přesně to co zdobilo odjakživa náš hokej.

Slovy Jaromíra Jágra: „Když chceš být lepší než ostatní, musíš dělat něco navíc“. Kdo někdy hrál hokej tak moc dobře ví, že jakákoliv dovednost se musí opakovat tzv. „do zblbnutí“, aby nad ní hráč nemusel přemýšlet, ale dělal ji automaticky. Na oficiálních trénincích kolikrát nezbývá tolik prostoru, je třeba se věnovat i dalším věcem z hokejové abecedy. Dnešní hokejisté si nevěří tolik jako předchozí generace, nemají zažité automatismy z rybníků a zápasů s tenisákem.

Patrně nelze se 100% jistotou určit jeden faktor, proč jsme dříve byli úspěšní a nyní jsme tyto pozice upustili. Pro někoho to může být zbytečný tlak na výsledky v mládežnických kategoriích, místo zdokonalování herních dovedností. Někdo jiný v tom může vidět „mimohokejové“ vlivy a značnou finanční náročnost, díky které si spousty rodičů nemohou hokej, jako sport pro své děti, dovolit.

Možné řešení je ve změně přístupu všech zainteresovaných. Nejenom hráčů, ale i trenérů, rodičů a v neposlední řadě i hokejového svazu. Rodiče mají mnohdy přehnaná očekávání a tlačí svoje děti za jejich nenaplněnými sny. Trenéři jsou nuceni systémem, který tu existuje, neustále prokazovat dobré výsledky. Nejvíc tím ale trpí děti. Je ubíjena jejich kreativita na úkor výsledků. Hokej by měla být především zábava, ne dril a povinnost. V plné nahotě se rozdíly ukazují nejen na mezinárodní scéně, kdy nás silnější soupeři přehrávají našimi dřívějšími zbraněmi, ale i v NHL, kde je konkurence na každé pozici hokejisty velmi vysoká a čeští hráči těžko nacházejí uplatnění v klíčových rolích svého týmu. Najednou už nestačí hrát na jistotu, neudělat chybu, ale právě naopak, nebát se něco vymyslet, zkusit přehrát soupeře chytrostí.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter