Petr Adler: je po zrušení Světového poháru na místě panika? NHL i NHLPA soudí, že ne

Čeká nás, už po třetí v moderních dějinách NHL, hokejový Armageddon? Čeká nás další výluka? Nebo: přistoupí hráči ke stávce? Nejnovější sdělení, že se liga a její odbory NHLPA dohodly, že přípravu Světového poháru obklopuje příliš mnoho nejistot, na první pohled vypadá jako předzvěst nastávajícího průšvihu. Na druhý už tolik ne: hlavní pořadatelé Světového poháru se dohodli, že se to nedá stihnout. O nic víc vlastně nejde. A shodli se také na tom, že budou pokračovat v jednáních o kolektivní smlouvě i nadále.

Mají před sebou trnitou cestu, a ať se podívají odkudkoliv, vždycky vede do kopce.

Názorové rozdíly jsou podstatné, i když třeba takový Brian Burke soudí, že se dají překlenout. A Burke, dnes komentátor kanadské televizní sítě Sportsnet, ale před tím vice-president NHL, president a generální manažer několika mužstev NHL, a (hlavně) přímý účastník dvou dřívějších jednání o kolektivní smlouvu, si pamatuje leccos z toho, co zažil.

Jestli ale nakonec dojde ke stávce, bude to hrubá nezodpovědnost hráčů, říká Burke, a jestli dojde k výluce, bude to hrubá nezodpovědnost ligy.

Zástupce komisaře NHL Bill Daly je přesvědčen, že obě strany se snaží najít oboustranně přijatelná východiska. Proto se obě strany shodly, že budou pokračovat v jednáních, ačkoliv to vlastně ještě není nezbytné (kromě otázky Světového poháru). Ideální by podle Dalyho bylo asi prosté prodloužení platnosti současné kolektivní smlouvy, možná s drobnými kosmetickými úpravami nebo s doladěním některých dnes sporných bodů.

NHLPA o svém ideálu zatím mlčí. Důležité je, že dává najevo, že chce v jednáních pokračovat.

Jisté je jedno: zisk z minulého Světového poháru činil méně než plánovaných 65 miliónů dolarů, ale o těch 44 miliónů se pořadatelé podělili rovným dílem. Každý hráč, který hrál, dostal nakonec 80 tisíc, všichni ostatní členové NHLPA dostali po 10 tisících.

Tohle jsou peníze, s nimiž se mohou rozloučit. Přinejmenším do doby, než dojde k nějaké smysluplné dohodě.

Odborářský názor

Hráčům se nelíbí tzv. zásobní účet (escrow): liga jim z měsíčních výplat strhuje určitou část, kterou ukládá na zvláštní účet pro případ, že by došlo k nějakému hospodářskému průšvihu, který by nemohla pokrýt ze základních rozpočtů. Letos ta sražená částka činí 13,5 procenta. Hráči dostávají větší část stržených peněz po sezóně zpět. Jelikož jim po výluce 2012-2013 musí být (a dnes už je) realisticky naprosto jasné, že zásobní účet tu je a bude, chtějí alespoň pár změn. Přáli by si, aby se na srážky vztahoval určitý strop, pokud možno ne vyšší než 10 procent. Též by byli raději, kdyby dostávali po sezóně zpět celou strženou částku, ne pouze její větší část.

Další potíž hráči vidí v současném způsobu výpočtu jejich hráčských důchodu. Ani tady nejde o nějaké drobné: hráčský důchod je něco jiného než jsou částky starobních důchodů. Když hráč oznámí ukončení kariéry v NHL, začne mít nárok na hráčský důchod, i kdyby odešel hrát za neméně pěkné peníze někam jinam (což takové Rusko?).

Další hráčskou bolestí je způsob vypočítávání a výplat tzv. výhod (benefits), zvláště zdravotních. Každý americký stát a každá kanadská provincie má v tomto směru trochu odlišné zákony. Jak to sjednotit a zůstat pořád v mezích těch zákonů? Právníci NHLPA soudí, že by to mělo jít, právníci NHL říkají: ukažte nám jak, a doložte to precedenčními soudními rozhodnutími, která by platila v obou zemích.

Mezinárodní kalendář je pro hráče v úplně nejlepším případě na čtvrtém místě, a to jen proto, že mnohé dnešní hvězdy NHL žijí v přesvědčení, že život bez olympijské medaile jim nestál za tu námahu. Jelikož možných olympioniků je z více než sedmi stovek členů NHLPA tradičně nejvýše jedna stovka, hodí se jim olympiáda pouze co nástroj agitace a propagandy. Liga je banda šejdířů, kteří nás chtějí připravit o možnost hrát nejlepší proti nejlepším.

Hráči tady pohodlně zapomínají, že olympiáda se bez NHL obešla velice dobře od roku 1920 (zimní olympiáda vznikla až v roce 1924) až do roku 1994. Mezinárodní olympijský výbor (MOV) a Mezinárodní hokejová federace (IIHF) zjistili před hrami 1998, že jim teče do bot, protože tou dobou se špičkoví hokejisté začali stěhovat z Evropy do NHL přímo houfně, proto požádali NHL o pomoc. Ta jim ji poskytla v naivní představě, že by tím mohla pomoci rozšíření obliby hokeje i do krajin dosud hokejově panensky nepolíbených. Jelikož ale šlo navíc o to, že kvůli olympiádě musela NHL přerušit soutěž v době pro její platící příznivce nejnapínavější, vymínila si (a MOV nadšeně souhlasil), že musí dostat zaplaceny alespoň základní náklady.

Po pěti hrách přišel nový president MOV Thomas Bach s tím, že nevidí důvod, proč by jeho podnik měl NHL platit cokoliv, smlouvu jednostranně zrušil, a tím nahrál do ruky majitelům, kterým zatím už došlo, že se žádné rozšíření hokeje do (třeba) rovníkové Afriky nekoná.

Tím se plynule dostáváme k názorům majitelů.

Názor majitelů

Kromě olympijského znechucení, které ale ani oni nepovažují za svah kopce, při jehož obraně by byli ochotni padnout, mají majitelé několik výhrad. V první řadě se jim ohromně nelíbí současný způsob rozkládání hráčských smluv na mzdu a prémie za podpis.

Například: když takový John Tavares podepíše smlouvu za 11 miliónů ročně na nejvýše povolených sedm let, a z těch celkových 77 miliónů je skoro 71 miliónů dolarů skryto pod hlavičkou podpisové prémie (signing bonus), znamená to, mezi jiným, že hned první rok bude jeho mzda činit 650 tisíc, ale navíc dostane málem 16 miliónů co splátku na tu prémii.

Ta prémie je tzv. zaručená, neboli, Tavares bude dostávat zaplaceno i v případě stávky nebo výluky.

Druhým bodem nespokojenosti pro majitele je povolená délka platnosti hráčských smluv: dnešní zcela volný hráč (UFA, tedy unlimited free agent) se smí svému mužstvu upsat na osm let, a odejde-li za lepším jinam, může se upsat až na sedm let. To, tvrdí majitelé, je zbytečně moc.

Odpověď na otázku, že když se jim to tolik nelíbí, tak proč to povolují svým generálním manažerům, je jednoduchá. Dokud to jde, hráči na tom trvají, a kdyby mužstvo tvrdošíjně odmítalo, může se takový neomezeně volný hráč prostě zvednout, potřást jim pravicí, říci jim s veškerou upřímností, že ho těšilo, že se s ním mohl setkat, a odejít, aniž by práskal dveřmi. Pokud by šlo o jejich vlastní hvězdu, vystavovali by se generální manažeři skutečnému nebezpečí, že o ní přijdou, aniž by získali jakoukoliv náhradu.

Proto majitelům tolik záleží na tom, aby to prostě nešlo. Pět let stačí, tvrdí většina z nich, někteří jdou dokonce ke třem rokům. Výsledkem bude dozajista nějaký kompromis.

A kompromis lze vyjádřit dvěma způsoby: obě strany ječí, že se řítí do propasti, protivná strana je žere zaživa, nebo naopak, obě strany tančí, že lepší už to nemohlo být, a protivná strana je partou skvělých chlapíků.

Třetí možnost, která oběma stranám pravidelně a dost prapodivně uniká: divák, čili ten, bez něhož by to nešlo, je spokojen, že se hraje, nebo pláče, když se nehraje.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter