Nepochopený, nesnášený. Raffi Torres ukončil kariéru

Je tomu týden, co se s NHL definitvně, alespoň v pozici hráče, rozloučil kontroverzní kanadský útočník Raffi Torres. Z ligy odchází se špatnou pověstí, kterou si vysloužil neférovými hity, při kterých šlo o zdraví soupeře. Přesto to není úplně typický antagonista.

Nyní pětatřicetiletý Torres pochází z Toronta, kde se narodil otci z Mexika a matce z Peru. Jako mladík se řadil do úplně jiné kategorie, než ve které ho vidíme dnes. V roce před draftem nasbíral v ontarijské juniorce 91 bodů, což je výsledek, který každého, komu ještě nebylo osmnáct, zařadí mezi nejvíce ceněné talenty.

I sáhl po něm hned na páté příčce Mike Milbury, známý také jako nejhorší generální manažer v historii NHL, který v něm viděl velký potenciál. Těžko říci, zda se to dá brát jako důkaz jeho talentu. Každopádně za Milburyho Islanders nikdy ani nedal gól. A v žádném případě neměl reputaci zlého muže.

Sám stovku trestných minut pokořil poprvé (a naposledy) v sezóně stávky, když hrál za farmu Edmontonu v AHL. Poté s Oilers prožil nejlepší roky své kariéry, především ten hned po výluce, kdy rozvlnil síť soupeře 27krát a celkově si připsal 41 bodů. Není to úplně špatné, ale od hráče, který šel v draftu na pátém místě, se čeká daleko víc.

O dva roky později, v jeho šestadvaceti letech, se poprvé ozvalo vážnější zranění. Hokej Torres stále hrál víceméně dobře. Postupně se naučil používat více svou bojovnost, protože zjistil, že šikovností se neuživí. Problémy se zdravím ho však provázely celým zbytkem kariéry, nakonec jsou i jedním z důvodů, proč končí.

Po ještě celkem ok štaci v Columbusu se přes Buffalo dostal do Vancouveru, a právě tam začaly jeho problémy s disciplinární komisí. Jeho první trest byl čtyřzápasový za hit na Jordana Eberleho, který si nevšímal ničeho jiného než puku. V předklonu dostal od Torrese ramenem do hlavy. Ve stejném dresu poté patřil mezi hráče, kteří vyvolali tehdejší rivalitu Canucks s Blackhawks. Za čisté hity na Brenta Seabrooka však suspendaci nedostal.

Následovalo angažmá ve Phoenixu, kde s Kojoty dokonce odehrál více jak sto zápasů. Konec přišel velmi nešťastně, když Torres skočil do hitu na slovenského útočníka Mariána Hossu. Tam nelze nijak argumentovat, poprávu dostal trest na 25 zápasů. Právě tímto hitem, prakticky prvním likvidačním v jeho kariéře, si získal špatnou reputaci.

Další suspendace ho potkaly v dresu San Jose. Nejprve za hit na Jarretta Stolla v play-off, poté ještě před sezonou po kolizi s Jacobem Silfverbergem. Ten druhý už byl posledním pomyslným hřebíčkem do rakve, protože Torres byl najednou vyloučen přesně na polovinu základní části. Poté, co celý rok chyběl kvůli zranění.

Hokejový svět ho pak mohl vidět v akci jen na farmě San Jose, kde v šesti zápasech nezaznamenal jediný bod, pouze bitku. To se stalo letos na jaře. Poté ho Sharks vytrejdovali do Toronta, za tamní organizaci však nehrál jediné utkání.

V žádném případě nelze Torrese nijak zvlášť opěvovat, vždyť to nebyl nijak super hráč a ani bez rukavic to neuměl. Otázkou však je, jak moc ho nenávidět, jestli vůbec? Řadit ho k Mattu Cookovi, který se několikrát za sezonu pokusil zranit soupeře kolenem nebo i jinak, nebo k Seanu Averymu, který zase hledal všechny možné způsoby, jak protivníka vyprovokovat, by bylo hloupé.

Kdyby Torres hrál o dvacet let dříve, pravděpodobně by byl kritizován pouze za útok na Hossu. Ostatní hity tehdy byly na denním pořádku, takový Scott Stevens na nich postavil kariéru. V době, kdy hokejista musel dávat pozor a ne se nastavovat k hrazení tak, aby získal pro svůj tým přesilovku.

Silfverberg, Stoll i Eberle by v té době jen těžko přežili. Jenže hokej jde dál a Torres se nestačil přizpůsobit. Neznamená to nutně, že se sport mění k lepšímu – to každý vidí jinak. Na jednu stranu, můžeme být rádi, že se liga zbavila jednoho nepřizpůsobivého hráče. Na druhou stranu, máme ho nenávidět, jak nám každý předkládá? Za mě tedy určitě ne.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter