Nad dalšími bitkaři se stahují mračna. Kdo přežije?

S další sezonou nejspíš přijde letos i další, tentokrát trochu menší exodus bitkařů. Z toho mála, co po tom loňském zbylo, tak ubyde další část bojovníků, kteří nás dokáží na ledě bavit i nepříliš hokejovými schopnostmi. Na koho se však s největší pravděpodobností budeme mocit těšit i nadále?

Řemeslo hokejového bitkaře se s vyvíjejícím stylem hry a stále větším důrazem na rychlost, bruslení a efektivitu, kterou určují pokročilé statistiky, stává méně a méně potřebným. Některé týmy od něj ustoupily už před lety, jiné se svých tvrdých charakterů zbavují až nyní.

Velké části těchto dělníků došlo, že k setrvání v nejlepší lize světa budou muset zvolit jiný přístup a přizpůsobit se nynějším trendům. Jen pěstmi se už nikdo neuživí, což má svoje plusy i minusy.

Jistě, už neuvidíme obrovité hromotluky, od kterých puky jen odskakují a kteří sotva dokážou bruslit. Jenže hra tím ztrácí charaktery, kteří přinášeli trochu odlehčení a zároveň patřili mezi nejoblíbenější spoluhráče. Koneckonců je ale možná dobře, že tímto směrem hokej spěje. Ledoví boxeři často trpěli zdravotními komplikacemi, od kterých měli bránit hvězdy svých celků.

Moderní bijec se tedy spíše podobá legendárnímu Bobu Probertovi, který by v Detroitu hrál nejspíš i v případě, že by rukavice nikdy neshazoval. Méně už Dereku Boogaardovi nebo Johnu Scottovi, jejichž úloha byla více jednostranná, ale jejich přínos mimo led byl nedocenitelný pro morálku týmu.

Pozitivní náhled fanouška ostrého hokeje vypadá tak, že ačkoli bude tento trend pokračovat, což je nevyhnutelné, stále se pár ranařů každý týden rozhodne vyřídit si problémy po svém.

K těmto by měl nadále patřit Antoine Roussel, některými oblíbený, jinými nesnášený provokatér Dallas Stars. Francouzský forvard přináší svému celku element, který je vlastní především trenérovi Lindymu Ruffovi. I vzhledem k tomu, že kapitánem perspektivního mužstva je Jamie Benn, by měly Hvězdy mít sklony k tomuto stylu hokeje.

Roussel nikoho neokouzlí finesami, kličkami nebo padesáti góly v jedné sezoně. Dokáže ale poctivě bránit, obětovat vlastní tělo pro větší dobro a občas mu tam i něco spadne.

To, čeho si ale Texasané na něm váží nejvíce, je jeho schopnost dostat se soupeři pod kůži, což s dalším odlivem bitkařů bude ještě lehčí. On sám i díky tomu musel shazovat rukavice devětkrát za poslední rok a ačkoli vyhrál jen dvakrát, ukázal, že s holýma rukama je také nebezpečný pro zdraví soupeře.

Z úplně opačné školy je lídr coloradských Lavin Cody McLeod. Ne, že by nikdy neprovokoval soupeře nebo nezašel za hranici pravidel, ale jeho hlavní přínos celku je v kabině, které vládne bývalý superbrankář Patrick Roy.

Quebecký kouč má moc hodně rád vyhecovaná utkání a charakter vlastního celku. McLeod mu momentálně slouží jako jeden z alternativních kapitánů a pomocník samotného lídra Gabriela Landeskoga. V městě uprostřed Skalnatých hor si vysloužil tunu respektu a jeho slovo má v týmu právě takovou váhu.

Hokej není žádná alchymie a každý ví, co je potřeba k úspěchu. Rodák z Manitoby je tím typem hráče, kteří mezi ty správné ingredience neomylně patří.

Z hokejových čertíků má pak největší šanci na setrvání v NHL, a to téměř stoprocentní, ten nejbláznivější. Derek Dorsett se občas na ledě chová, jako by byl z jiného světa. Ve Vancouveru patří nejen mezi ty, co hru nejvíce prožívají, ale také mezi ty nejproduktivnější.

Minulá sezona se mu sice tolik nepovedla, ale předtím byl tak efektivní, jak to jen šlo. S 25 body a 175 trestnými minutami dokonce překonal svůj zatím nejpovedenější ročník ještě v barvnách Blue Jackets. Nyní se uvidí, zda se dokáže vrátit do té správné formy a třeba atakovat hranici 30 bodů.

Na rodákovi z prérijního Saskatchewanu je zvláštní, že pokud vám bude tvrdit, že klidně zemře pro tým, věřili byste mu to. Intenzita, se kterou hraje, přináší Canucks tolik energie, až je s podivem, že se tolik trápí. Navíc snad nezná strach – se 183 centimetry se postaví klidně i velkému Scottovi.

Přesuňme se do víru velkoměsta, kde už rok bojuje v dresu Islanders mistr hitů Matt Martin. Osobně jsem ho nikdy mezi bitkaře neřadil, ale když je na druhém místě v počtu bitek za sezonu, nedá se nic jiného dělat.

Martin je základním kamenem toho, čemu se říká nejlepší čtvrtá lajna v hokeji. Společně s Calem Clutterbuckem a Caseym Cizikasem mají na hru takový vliv, že hráli při tažení Isles v posledním play-off zásadní roli. Víte, jak si děti staví stavebnice nebo bábovičky a pak přijde Pepa, který to všechno zboří. To přesně dělají tihle tři s taktikou každého soupeře.

Možná za necelý rok budou právě oni zvedat nad hlavu Stanley Cup. Ostrované k jedinému cíli míří už delší dobu a vypadá to, že se blíží vskutku rychle. O Martinovi se pak bude hovořit jako o jednom z těch nejužitečnějších hráčů.

Když poprvé přišel do ligy jako mladík draftovaný kalifornskými Kings, rychle si vybudoval reputaci obávaného bijce. Kyle Clifford však nechtěl celou kariéru strávit léčením zranění, která jsou při tomto řemesle každodenní překážkou.

Od své nováčkovské sezony ušel snad ze všech ranařů největší kus cesty a dokázal se transformovat v poměrně užitečného hokejistu, kterého Los Angeles může využít na obou stranách hřiště.

Poslední sezonu sice stagnoval a dokonce se jednou rozehrával na farmě v nedalekém Ontariu, pokud ale naváže na předminulý ročník a zaútočí na dvacet bodů, bude moci uvažovat o pokroku sestavou. Kontrakt má každopádně až do roku 2020.

Podobný start jako Clifford měl i před kratší dobou Tom Wilson z Washingtonu. Toho Caps draftovali už v prvním kole a rozhodně od něj nečekali, že by měl celý život jen sbírat trestné minuty a vyzývat Wayna Simmondse k měření sil pěstmi.

Philadelphii sice nenávidí, ale začíná tuto nenávist přeměňovat ze silové na kreativní. 26 bodů v poslední sezoně je jen důkazem, že v něm je něco víc. Koneckonců mu je stále pouze dvaadvacet, takže má dost času na další vývoj.

Pravda je ale i taková, že sám není nějak extra dominatní bez rukavic. Často se bije se slabšími hráči a když je zahodí s někým silnějším, tvrdě narazí. Kdo ví, možná jednou přestane úplně.

Wilson by měl být takovým dalším Milanem Lucicem, na rozdíl od ostatních bijců, které tu zmiňujeme. Příště se podíváme na ty, se kterými už se počítat buď nedá, nebo je budeme vídat jen chvilku.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter