Max Domi: Hokej s cukrovkou

Život mnohdy hází klacky pod nohy lidem, kteří si to nezaslouží a naopak darebákům umetává cestičku. Někdo se s tím dokáže poprat, někdo nikoliv. Maxu Domimu byla v mládí diagnostikována cukrovka. Že by mu však měla zabránit v cestě za vysněnou kariérou profesionálního hokejisty? Kdepak! Jen se podívejte, kde teď Domi je a jak si vede. Útočník Arizony se o svém životním příběhu podělil s čtenáři The Players‘ Tribune.

Bylo mi třináct, když jsem se na turnaji ve městě Whitby v Ontariu poprvé setkal se svým hrdinou.

Seděl jsem v kabině, připravoval jsem si výstroj, když v tom jsem najednou zvedl hlavu a - Počkat… To je Bobby Clarke!

Ano, byl to Bobby Clarke. Legenda týmu Philadelphia Flyers. Dvojnásobný vítěz Stanley Cupu, jemuž byla třikrát udělena Hart Trophy. Jeden z nejlepších útočníků hokejové historie. Velký muž s dovednostmi malého muže.

Máma si ho všimla, jak stojí kousek od tribuny a rozhodla se ho oslovit. Nikdy dříve takové věci nedělala. Teď to ale bylo jiné. Teď to byl Bobby Clarke.

Ten Bobby Clarke! Můj celoživotní vzor. Hráč, díky němuž doteď nosím na drese číslo 16. Člen Hokejové síně slávy, kterému byla diagnostikována cukrovka prvního typu, stejně jako mně.

Máma mu řekla můj příběh. Tehdy jsem si myslel, jak bylo hrozně „cool“, že oba hrajeme za Flyers (dobře, já jen za Don Mills Flyers z GTHL a on za Philadelphia Flyers v NHL, ale to je skoro to samé). Pochopil jsem, že mě oba chtěli překvapit.

Když jsem ho zahlédl v kabině, nemohl jsem tomu uvěřit.

Musím tady mluvit upřímně, i když nad některými mými větami možná budete kroutit hlavou. Musím se tedy přiznat, že kdyby se toto setkání uskutečnilo před tím, než mi byla diagnostikována cukrovka, asi bych ani neměl ponětí, kdo to v té kabině stojí. Když ale doktoři zjistili, že jsem diabetik, stal se pro mě Bobby Clarke velmi důležitou osobou. Když mi Dr. Strachan, náš rodinný doktor, sdělil všechny novinky, moje první otázka nesměřovala na to, jak bude vypadat můj nový jídelníček, ani na to, jak si budu muset píchat injekce s inzulinem. Jediná otázka, která mě opravdu zajímala, byla: „Můžu hrát hokej?“

Pamatuji si, že doktor se pousmál a zeptal se mě: „Znáš Bobbyho Clarkea?“

Zakroutil jsem hlavou.

„Dobře, byl to skvělý hokejista a také měl cukrovku. Jasně, že můžeš hrát hokej, Maxi.“

Když mi to řekl, pamatuji si, že jsem si pořádně vydechnul. Uklidnil jsem se.

Dobře, teď budu jako Bobby Clarke.

Najednou stál přede mnou a věnoval mi pár minut, aby mi popřál hodně štěstí a povzbudil mě. Byl jsem v šoku. Znamenalo to pro mě všechno.

Když jsem se díval na Bobbyho, uvědomil jsem si, že mi nic nebrání v tom, abych si splnil své sny. Proč bych to jako diabetik nemohl nikam dotáhnout? Když on to před několika lety dokázal, proč já bych dnes neměl?

Nevěděl jsem, že vyrůstat mezi profesionálními hokejisty je snem každého kanadského kluka. Pro mě to bylo docela normální. Když jsem byl ještě dítě, táta, Tie Domi, mě brával na své tréninky. A právě tehdy jsem si hokej zamiloval.

Když táta makal na ledě, hledal jsem něco, čím bych se mohl zabavit. Takže jsem valnou část svého dětství strávil blbnutím se Scottym McKayem, tehdejším trenérem Toronta, a zbytkem realizačního týmu. Byli o hodně starší než já, ale kluci – speciálně hokejisti – byli, jsou a vždycky budou kluci. Všichni jsme byli na stejné úrovni bez ohledu na věk.

Jednou jsem se vyšplhal do jednoho z těch velkých vozíků, kam dávají kustodi věci na praní. Stále cítím ten smrad. Za kabinou v Maple Leafs Garden byla taková betonová rampa nakloněná ve velmi zajímavém úhlu.

Vsadím se, že víte, co se stalo.

Scotty se postavil za vozík, strčil do něj a já letěl. Všechno jsem měl rozostřené. Neměl jsem ponětí o tom, kam se řítím. Byla to obrovská sranda! Až do doby, než vozík narazil. Ten vozík musel vždycky někde narazit. Ale ty nárazy mě připravily na budoucnost, připravily mě na nárazy, které schytám na ledě. Postupem času se na mě začali chodit dívat kluci z týmu a vždycky se smíchy popadali za břicho.

Atmosféra kolem Toronta byla tehdy trochu divoká. Maple Leafs byli horkými kandidáty na zisk Stanley Cupu, kteří měli v týmu plno talentovaných hráčů. Bavilo mě být jakousi součástí celé organizace. A když jste se někdy stavili na zápase, vždycky jste spatřili rukavice mého otce na ledě a pěsti ve vzduchu. Vždyť táta je také třetím nejtrestanějším hráčem v historii NHL. Jednou jsem si sedl a spočítal všechny trestné minuty, které táta v NHL vyfasoval. Během své kariéry strávil na trestné lavici celkem 2 a půl dne.

Lidé se mě často ptají, jaké to bylo sledovat tátu, jak se pere. Já si z toho ale moc nepamatuji, abych byl upřímný. Jen dělal svou práci. A dělal to opravdu dobře. Když mě vzal na stadion, jen zřídka kdy jsem sledoval zápas. Vždycky jsem našel nějaký míček a hokejku a šel jsem kličkovat mezi imaginárními obránci a střílet do automatů.

Čím jsem byl starší, tím víc jsem hokej miloval. Já a táta jsme byli odlišní hráči, sdělil jsem po něm však vášeň pro tento krásný sport.

Když vyrůstáte pod rukama táty, jako je ten můj, vaše disciplína je trochu na jiné úrovni. Někdy jsem dal hattrick, pak jsem přišel do auta a táta mi řekl: „Musíš se více vracet“ nebo „Musíš dávat pozor na detaily. Jednou jsi tam nepohlídal hráče a málem z toho byl gól.“ A já na to: „No, dobře. Ale co ty tři góly?“

Po zápasech jsem dlouhé hodiny seděl v autě, často jsme stáli v kolonách a já jsem si chtěl mnohdy utrhnout uši. Můj táta je jedním z nejupřímnějších lidí, které můžete potkat. Dával mi to často pěkně sežrat. Musel jsem tedy poslouchat, co všechno je důležitější než oslavovat vstřelené góly. Navíc, máma měla na všechno stejný názor jako on. Ona je také jeden z důvodů, proč jsem tam, kde jsem. Tehdy jsem si to neuvědomoval, ale jejich myšlení a cit pro detaily mě nasměrovaly správným směrem.

Během čtyř let strávených v London Knights jsem poznal Drewa Doughtyho. Je z Londonu a během výluky tady trénoval. Naučil jsem se, jak rozdílné je trénovat s hráčem jako je on.

Jsem v Los Angeles. V Staples Center. Můj první zápas v NHL. Jsem strašně nervózní, ale trenér mi dopřál 19 střídání. Pomohlo mi to, dostal jsem se do hry, ale zároveň jsem musel forčekovat Drewa. Nezapomenu na ten pohled. Díval se na mě jako moje máma, když jsem se choval jako dítě. Co to zkoušíš, mladej?

Všechno se to událo strašně rychle.

Vrhl jsem se na něj, on mě ale bez problému objel a vyvezl puk. Vypadal jsem jako blbec. Probírali jsme to pak o den později i na videu. Doughty je jedním z nejlepších obránců v NHL, takže jsem nemohl dostat na začátek lepší lekci.

Pomalu, ale jistě se učím. Když si vzpomenu na ty chyby, které jsem dělal. Bylo jich nespočet. Snažil jsem si však odnést poučení z každé hry. Když nebojuji s největšími superhvězdami na ledě, stále mám jednoho celoživotního soupeře – cukrovku.

Hodně lidí si myslí, že když vám diagnostikují diabetes, musíte vyměnit koláče a sušenky za nějaké zdravé alternativy. Ale je to mnohem komplikovanější, hlavně pro ty, kteří trpí cukrovkou prvního typu, tak jako já. Hladina cukru v mé krvi není ovlivňována pouze stravou. Dalšími činiteli jsou nemoci, cvičení, stres nebo hormony. To je jen pár z nich. Takže kromě regulování potravy si musím neustále sledovat onu hladinu cukru.

Co to obnáší? Představím vám takový můj obecný denní rozvrh.

Každý den ráno mě vzbudí Orion. Orion je můj pes, který dokáže nejlépe vycítit, když je něco v nepořádku. Je v tom asi lepší, než já. Nakrmím ho, vezmu ho ven a pak si udělám něco k jídlu. Když je má hladina cukru v krvi příliš nízko, najím se trochu více. Před snídaní si připravím dávku inzulinu a před odchodem z domu se ještě musím zkontrolovat.

Poté přijedu na stadion, omotám si hokejku a ještě jednou zkontroluji hladinu cukru. Až potom se začnu oblékat. Podle toho, co ukáže předchozí test, provedu test ještě těsně předtím, než skočím na led. Každých 20-25 minut provádím testy i během tréninku a to podle toho, jak mi to naordinují trenéři. Ti chlapi mi hodně usnadňují život.

Po tréninku se najím přímo na stadionu, pak jdu domů a na pár minut si s Orionem zdřímnu. Když se probudím, provedu další test. Poté si dám něco k večeři a otestuji se poté těsně předtím, než jdu spát.

Zní vám to šíleně? Tak si přečtěte, jaké to je během zápasových dnů.

Když máme zápas, snažím se udržet hladinu cukru na co možná nejlepší úrovni, protože ze sebe budu muset vydat všechno. Je těžké popsat, jaké to je, když je hladina cukru příliš vysoko či nízko. Když je hladina příliš vysoko, jsem pěkně podrážděný (zeptejte se spoluhráčů). Ty neustálé změny nálady. Rychle se unavíte. Když jsem na ledě v opravdu vypjatých a náročných chvílích, střídal bych nejradši každých 25 sekund. Když je hladina naopak příliš nízko, jsem hrozně nevyrovnaný a někdy i nesoustředěný. A to není dobře, když proti vám hraje plno chlapů, kteří vás chtějí zničit. Udržet vše pod kontrolou není jednoduché, ale mám kolem sebe plno skvělých lidí, kteří mi to usnadňují.

Před zápasem provedu několikrát test.

Poté v polovině a pak na konci první třetiny.

Poté v polovině a na konci druhé třetiny.

Poté v polovině a na konci třetí třetiny.

Neptejte se mě, jak to vypadá během prodloužení.

Během zápasu provedu test klidně osmkrát. Je to náročné, během zápasu se nesmíte v žádném případě dostat mimo ty vytýčené úrovně hladiny cukru.

Když o tom takhle píšu, zní to divně. V realitě to je pro mě ale úplně normální. Taková rutina.

Téměř po každém zápase v Londonu, když jsem byl ještě junior, na mě po zápase čekalo několik dětí. Některé si přišly pro podpis do notýsku, jiné musely kvůli nervozitě přijít v doprovodu rodičů. Jedno je ale spojovalo. Každý měl vždy nějaký dotaz o hokeji nebo cukrovce.

Chci se s nimi setkat a poznat jejich příběhy. Chci jim říct, čeho jsem se ve spojení s nemocí nejvíce obával. Chci jim říct, jaké obavy jsem měl v jejich věku. Chci jim říct, že cukrovka ze mě udělala lepšího hráče, protože mě naučila v raném věku vážit si věcí, na kterých mi záleží.

Poté bych jim chtěl říct, že v životě narazí na nějaké neočekávané nepříjemnosti. Ale že nesmí těm nepříjemnostem podlehnout, musí s nimi bojovat a porazit je. Mně tehdy nejvíce pomohl Bobby Clarke a já se snažím jít v jeho stopách.

Tak či onak, během noci se všechny tyto příběhy spojí. Děti opustí stadion a budou vědět, jak jsem to dokázal a já si vždy připomenu, jak dlouhá cesta k tomu vedla.

Max Domi

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter