Mají ještě šanci? Rangers začínají připomínat Vancouver

Není to zas tak dlouho, co Vancouver Canucks ničili své soupeře v Západní konferenci a dokráčeli až do samotného finále Stanley Cupu. Na samotný vrchol nedosáhli a nyní připomínají spíše stín nedávno silné organizace. Podobný strašák se nyní vznáší nad newyorskou Madison Square Garden. I Rangers před pár lety propásli velkou šanci a budoucnost, ta není úplně zářivá.

Výsledkově zatím tápající mužstvo nepřipomínají. Newyorští Rangers pokračují v nastoleném trendu a i v uplynulé sezoně patřili k těm nejlepším celkům v lize. V součtu bodů opět pokořili stovku, takže jich získali více než v rok, kdy je až ve finále zastavili Los Angeles Kings. Z tehdejšího celku v metropoli zůstává téměř polovina, ale výkony už tak skvělé nejsou.

Především tedy, co se vyřazovacích bojů týče. Jezdci platili mezi velmi obávané celky, letos si však proti rozjetým Penguins téměř neškrtli. Série byla vyrovnanější, než její výsledek napovídá, přesto něco na hře Blueshirts chybělo. Najednou se oni stávali oběťmi obrovské rychlosti, kterou právě oni dříve používali a která třeba proti Pittsburghu o rok dříve fungovala perfektně.

Přitom jména na papíře zůstávala téměř stejná. Největšími ztrátami byly odchody elitního bruslaře Carla Hagelina a šikovného beka Antona Strålmana. K tomu mužstvo opustil Martin St. Louis, jehož nasazení má především v play-off hodnotu zlata. Poměrně podstatnou změnou však bylo jmenování Ryana McDonagha kapitánem týmu.

Při svém tažení do finále byli reprezentanti největšího amerického města bez oficiálního vůdce na ledové ploše. O jeho povinnosti se dělili zkušení Kanaďané Brad Richards, Marc Staal a Dan Girardi, všichni majitelé solidního charakteru, který však ne každý postřehne. McDonagh je jim v mnohém podobný, rozdíl však je, že jeho role je podstatně náročnější.

Jistě, nelze ze všeho vinit jednoho hráče. Ale, určitě si pamatujete, jak moc se změnili San Jose Sharks v moment, kdy se céčko přemístilo z hrudi pohodáře Joa Thorntona na dres trochu zapálenějšího Joa Pavelskiho. K tomu změna kouče a Žraloci se hned dostali na třetí metu. Na té další už ale na ně čekali připravení Tučňáci, a tak se pohár do Kalifornie nevracel.

McDonaghova kariéra kapitána je zatím ale hodně mladá, rodák z Minnesoty si zaslouží více času a příležitostí, než ji budeme hodnotit. Možná je třeba hledat příčinu neúspěchu jinde. Jedním z faktorů byly jistě výkyvy formy Henrika Lundqvista. Švédský brankář už není nejlepší gólman světa, v pomyslném žebříčku ho dost možná překonali tří kanadští kolegové.

Elegantní seveřan je bezesporu lepším strážcem brankoviště než jeho finský spoluhráč Antti Raanta, i když statistiky tak jistě nehovoří. Jeho sedmadvacetiletý náhradník nepatří mezi nejznámější hokejisty, svou pozici ale odvádí skvěle. Kouč Alain Vigneault na něj vsadil v uplynulém ročníku hned osmnáctkrát. Pouze v sedmi případech se z výhry radoval soupeř.

Švédský reprezentant je v tomto ohledu o něco horší, zároveň ale má lepší úspěšnost zákroků. A přestože s největší pravděpodobností už nikdy nebude lepší než mladší konkurenti Carey Price a Braden Holtby, jelikož se octl za pomyslným zenitem, Rangers potřebují, aby ještě na chvíli byl tím starým Lundqvistem.

Dalším problémem je fakt, že Blueshirts zkrátka nemají žádné ofenzivní tahouny v pravém slova smyslu. Rick Nash už není tím, kým býval, a jeho patnáct gólů je jen důkazem. Mats Zuccarello je možná nesmírně šikovný a rychlý, typický kanonýr to ale také není. K tomu vedení klubu učinilo pár kroků směrem zpět, když se v létě zbavilo Dericka Brassarda a Keithe Yandla.

Yandle, který posílil řady nadějné Floridy, jako obránce rok co rok sbíral okolo padesáti bodů. I když je docela známou hvězdičkou, stále patří mezi ty podceňované hráče. Brassard zase dával hře Rangers charakter, k čemuž je šedesát bodů skvělý příspěvek. Kompenzací může být o dost mladší Mika Zibanejad, jenž by mohl tenhle rok nasbírat právě tolik bodů, jenže kde nabrat ten ztracený charakter?

Díru po Brassardovi a Dominicu Moorovi, dalšímu hráči, který maká na dvě stě procent, by měli zacelit pracanti Josh Jooris a Nathan Gerbe. Útok dále posílil rychlý forvard Michael Grabner, jenž ale poslední dva roky spíše patří mezi největší zklamání ligy. Všichni tři koneckonců patří do podobné kategorie, od toho ale máme přestupy, aby se začalo dařit těm, kteří to štěstí zatím neměli.

Defenziva týmu trochu oslabila odchodem Yandla, připraven do akce bude ale mladý Brady Skjei, jenž v play-off neodehrál špatnou sérii a řekl si o trvalé místo v sestavě. Není tolik ofenzivní jako zkušenější bývalý spoluhráč, ale za to velice spolehlivý ve vlastním pásmu. Kromě již zmíněných válečníků můžeme počítat také s Kevinem Kleinem, o zbylé místo si to rozdají Dylan McIlrath a nově příchozí Nick Holden.

Vepředu budou Rangers stavět opět na Zuccarellovi, Dereku Stepanovi a Chrisi Kreiderovi. Známá jména loni doplnil mezi nejproduktivnějšími Jezdci také J. T. Miller, který se jeví jako velká naděje pro budoucnost týmu. Stejně na tom je i jeho krajan Kevin Hayes, urostlý centr původem z Bostonu. Tomu se sice minulá sezona nepovedla, potenciál má ale velký.

Odpověď na úvodní otázku, zda má tahle organizace ještě šanci vyhrát to, o co všem jde, je tedy následující. Je vidět, že v New Yorku mají plán, jak zůstat mezi elitou. Chtělo by to posílit spodní lajny, kde schází charakter. Přilákat nějakého zkušeného mazáka (příkladem budiž Matt Cullen z Pittsburghu) do ofenzivy. A doufat. Že si to vše sedne. Že vyjde vše podle představ a z mladíků se stanou velcí tahouni.

Pak to bude možné. Samotnou otázku však zodpoví až sami Rangers, a to na ledě svými výkony.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter