První „Alex the Great“: Emigrant, střelec od boha, člen Triple Gold Clubu

Dokonce i náš vlastní archiv článků je němým svědkem tohoto výjimečného příběhu. Během několika předešlých let jsme publikovali nejeden text v duchu otázky, kdy konečně dojde v souvislosti s Hokejovou síní slávy na Alexandra Mogilného.

Letos ten rok nastal. Někdejší snajpr doplní v elitní společnosti své bývalé parťáky.

Mogilnyj – Fjodorov – Bure.

Úderný útok CSKA Moskva. Důstojní nástupci trojky Makarov – Larionov – Krutov. Všechny si stáhnul do Moskvy neoblíbený trenér Viktor Tichonov. Cepoval je tvrdou rukou. Koncem osmdesátých let už ve velmi mladém věku váleli za moskevský klub, dospělý nároďák a pochopitelně také juniorské reprezentační výběry.

V následujícím videu se můžete podívat, jak si CSKA vychutnalo 23:2 Budapešť:

Mogilnyj pocházel z Chabarovsku, úplného východu SSSR. Zima byla pevnou součástí jeho dětství. „Někdy mi prsty na nohou tak mrzly, že jsem je prostě přestal cítit. Přesto jsem bruslil dál,“ vzpomínal. Už ve třinácti byl umístěn do speciální sportovní školy. Trénovali tady i třikrát denně. Dopoledne bruslení, odpoledne posilovna, večer taktika. Sedmkrát v týdnu.

V sedmnácti letech se připojil k CSKA Moskva, kde byl dril ještě tvrdší. „Tichonov s námi nikdy nemluvil jako s lidmi, byli jsme pro něj spíš šachové figurky. Stačila banální chyba v tréninku a nemuseli jste vidět rodinu týdny. Nepustil vás vůbec z kasáren.“

Časem se skvěle sehrál se Sergejem Fjodorovem a Pavlem Burem. Společně zazářili na MS dvacítek 1989. Rusko získalo zlatou medaili a jeho první útočná letka se 14 (Bure), respektive 12 body (Mogilnyj, Fjodorov) se naskládala do TOP 5 bodování turnaje. Stačili jim jen Američané Roenick a Modano.

Mogilnyj, ročník 1969, byl ze zmíněné trojky nejstarší a právě v téhle době mu začalo docházet, že v zatuchlé totalitě kariéru promrhat nechce. Jenomže jak to udělat?

Pokud se Češi nebo Slováci dostávali obtížně z pod kontroly estébáků a jejich oček, kterých bylo kolem národního týmu vždycky dost, pro Sověty to bylo ještě složitější. Obavy z perzekuce celých rodin a extrémní dohled na světových akcích značně omezovaly možnost emigrace. Prvním, kdo z téhle zóny strachu vykročil, byl Alexandr Mogilnyj.

Semeno nenávisti vůči režimu zaseli sami soudruzi, když ho v roce 1988 nepustili na pohřeb otce. Další vysvětlení nabízí Igor Larionov: „Nebyl jako my,“ řekl o mladším spoluhráči. „Když po nás něco chtěli, prostě jsme to udělali. Alex se ptal ‚proč?‘. A to bylo v našem systému nebezpečné.“

První uprchlík

Byl začátek května 1989. Berlínská zeď pořád stála. Dvacetiletý útočník právě dohrál mistrovství světa ve Švédsku, kde v deseti zápasech zapsal tři asistence. O rok dřív byl na olympiádě v Calgary platnější (3+2 v 6 zápasech), dost možná už se ve Švédsku obtížně soustředil na hokej, protože plánoval útěk. Po skončení turnaje zavolal do organizace Buffala, že si přeje odejít.

Těsně po zisku zlatých medailí se vymluvil z oslav, že je mu špatně. Hotel opustil do hluboké noci jen s tím, co měl na sobě, a medailí v kapse. Byla to extrémně náročná akce. Gerry Meehan, tehdejší generální manažer Buffala, vzpomínal, jak jeli pro hráče, kterého nikdy neviděli tváří v tvář. Draftovali ho o rok dřív z 89. místa. Mimochodem, právě pořadí na draftu a rok emigrace se zrcadlí v čísle, s nímž hrál Rus celou kariéru.

„Dali mi ho Sabres,“ vzpomínal později Mogilnyj. „Byl jsem jejich 89. volbou a ve stejném roce jsem odešel do Ameriky. Nosit 89 na zádech bylo něco mimořádného. Je to pro mě víc než jen číslo.“

Útěk probíhal jak ve špionážním filmu. Hokejista a jeho tlumočník byli tajně odvezeni americkými zástupci ze Stockholmu, několik dní se skrývali a měnili hotely, aby unikli pozornosti KGB. Sovětské úřady je intenzivně hledaly, protože postrádaly nejen sportovce, ale taky vojáka Rudé armády.

Po několika dnech se podařilo zajistit potřebné doklady a hokejista odletěl do USA, kde požádal o politický azyl. Byla to jednosměrná letenka, v případě návratu domů by jej čekalo bezpodmínečné vězení, pravděpodobně říznuté nucenými pracemi.

Klidný nebyl dlouho ani v USA, neboť doma nechal matku a bratra. „V noci jsem nemohl spát při pomyšlení, co se mohlo stát,“ přiznal později.

Václav Nedomanský vzpomínal, jak ho po útěku do Kanady v polovině sedmdesátých let pravidelně otravovali zaměstnanci československé ambasády s nátlakem, „aby se vrátil“. Věc řešil přes klub, který prostřednictvím úřadů pohrozil horlivým Čechům vyhoštěním. Mogilnyj žil po útěku dokonce nějakou dobu v utajení. Agenti KGB číhali všude.

Příběh byl v USA náležitě medializován, v zákulisí ale panovaly obavy, zda emigrace mladého hokejisty nenaruší mezinárodní vztahy v hokeji. Sovětský systém se naštěstí drolil, Michail Gorbačov rozjel perestrojku, glásnost (reformní snahy uvolnit tuhý režim), stáhnul svá vojska z Afghanistánu. Mogilného odchod tak nakonec spíš otevřel cestu dalším. Socialismus v celé východní Evropě během roku 1989 postupně dodýchal.

První „Alex the Great“

První, na co si musel v Severní Americe zvyknout, byly plné stadióny. Doma chodilo pár tisíc lidí, tady jich bylo v ochozech běžně 16-17 tisíc. Střelecký potenciál naznačil ihned. Po dvaceti vteřinách debutového utkání s Quebecem si našel před brankou puk a otevřel skóre.

Druhý problém byl jazyk. Spoluhráči se s Rusem dorozumívali doslova rukama i nohama. Roztomile vzpomínal na exotického nováčka Dale Hawerchuk, v té době už zavedená hvězda NHL: „Alex na mě koukal těma svýma velkýma očima. Snažil jsem se mu vysvětlit různá cvičení. On pak šel a předvedl věci, které by nikdo z nás ani nezkusil.“

Třetí problém bylo soukromí. Stravoval se skoro výhradně ve fast foodech, protože při objednávce svedl jen ukazovat na obrázky. Žil v malém bytě se zataženými žaluziemi, neboť se neustále bál. Taky se mu stýskalo po rodině.

Na druhou stranu vás takový příběh zocelí. Jeden bývalý spoluhráč později vzpomínal, jak na Mogilného nastoupil trenérský tvrďák Mike Keenan. „Slyšel jsi někdy o mém útěku? Jak vyhrožovali mé rodině? Chtěli je všechny pozabíjet? A ty se mě teď snažíš zastrašit?“ zareagoval Rus. Keenan, který míval za každých okolností poslední slovo, se nevzmohl na reakci.

Premiérových 43 bodů (15+28) v 65 zápasech neohromilo, ale ani nezklamalo. Adaptace probíhala. Mogilnyj si zvykal na užší kluziště, tvrdost a přímočarost zámořské soutěže a postupně se zlepšoval. Aspoň to nekonečné napětí mohlo brzo opadnout, protože do NHL zamířili (už legálně) také Sláva Fetisov, Igor Larionov, po roce 1990 Sergej Fjodorov a další. Třeba Fetisov měl  ve svém věku od Tichonova dlouho příslib uvolnění do NHL, trenér ale odmítal slovo splnit. A zkušený obránce nenašel odvahu emigrovat.

Důležitým mezníkem pro klub Šavlí bylo angažmá Pata Lafontainea, kterým do sezóny 1991-92 získali Sabres k Mogilnému dokonalého centra. O rok později spolu coby tandem rozjeli jednu z nejúžasnějších sezón v dějinách NHL. Lafontaine toho roku 148 body (53+95) nestačil jen na nedostižného Maria Lemieuxe, Mogilnyj psal 76 brankami historii. Víc gólů dali za jeden rok jen Wayne Gretzky, Brett Hull a Mario Lemieux.

„S Patem jsem si o puk nemusel říkat, prostě se objevil,“ vzpomínal Rus. A stejná slova uznání měl pro spoluhráče Lafontaine. „Nejlepší hráč, s jakým jsem kdy hrál. Stačilo hodit puk do prostoru a on se tam za chvíli objevil, i když tam v době přihrávky vůbec nebyl.“

Právě v téhle době, dávno před „Great Eight“ Alexem Ovečkinem, si Mogilnyj vysloužil přezdívku „Alex the Great“. Což je parafráze na jednoho z nejúspěšnějších vojevůdců historie Alexandra Velikého.

Vancouver, New Jersey, Toronto

V play off se Buffalu bohužel nedařilo. Mogilnyj se navíc na vrcholu svých sil v pohárových bojích 1993 zranil a mužstvu moc nepomohl. Když se pak s týmem po zkrácené sezóně 1994-95 nedokázal dohodnout na smlouvě, šokovali Sabres hokejový svět výměnou svého klenotu do Vancouveru.

Na západě Kanady se potkal s bývalým parťákem Pavlem Burem. Minimálně první sezónu tady měl ještě velmi dobrou, připsal si 107 bodů a 55 gólů. Na úspěch v play off si ale musel počkat až s další štací do sezóny 1999-00.

Vlastně byl pokaždé tak trochu v pravý čas na pravém místě. Olympiádu stihnul vyhrát v roce 1988 coby čerstvě devatenáctiletý, zlato z mistrovství světa o rok později na šampionátu ve Švédsku, odkud emigroval. Stanley Cup vyhrál s New Jersey v roce 2000, kam byl vyměněn před uzávěrkou přestupů z Vancouveru. Kdyby zůstal dalších pár let v Rusku, možná měl medailí víc. Šťastnější by ale určitě nebyl.

V NHL stihnul ještě pár solidních let s Devils a Torontem, bolesti zad a záhadné zranění kyčle ho ale připravovaly o čím dál větší porce zápasů. Pár let po třicítce už Alex bojoval hlavně sám se sebou. „Hlava pořád ví, co dělat, ale tělo už to nesvede,“ konstatoval sklesle.

Během své kariéry zapsal řadu prvenství. Byl prvním neseveroamerickým hráčem, který vedl NHL v počtu gólů (spolu se Selännem) a prvním Rusem nominovaným do All-Star týmu (1992). Dokonale smíchal ruskou techniku a bruslení s kanadským důrazem na střelbu. Kariéru končil jako druhý nejproduktivnější Rus v NHL za Sergejem Fjodorovem.

Především byl ale prvním hokejistou, který dokázal uprchnout z dokonale izolovaného impéria.

Užij si zábavu a radost ze hry u Fortuny

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter