Předčasné konce: Vladimir Krutov – nezvládnutá svoboda západního světa

Podsadité levé křídlo, přezdívaný Tank nebo také hokejový Maradona. Střelec od pánaboha, vzhledem ke své postavě neuvěřitelně rychlý a hbitý člen slavné sovětské hokejové pětky přezdívané Green unit podle zelené barvy jejich tréninkových dresů. V osmdesátých letech sbíral spolu se svými spoluhráči zlaté medaile po hrstech, a když povolilo sevření komunistických kleští, vyrazil jako jeden z prvních prokázat své kvality do nejslavnější hokejové ligy světa. Bohužel to nedopadlo podle představ.

Do elitního armádního celku CSKA Moskva si ho v juniorském věku vytáhl legendární kouč Tichonov. S Makarovem a Larionovem vytvořil jednu z nejlepších útočných formací hokejové historie. Makarov vynikal rychlostí, Larionov uvážlivě rozděloval puky a Krutov neomylně zakončoval. Tzv. „KLM Line“ ordinovala soupeřům opravdu smrtící koktejl hokejového umu.

Na jejich první významný mezinárodní turnaj, kterým byla v roce 1980 olympiáda v americkém Lake Placid, se do nominace sborné ještě nevešel Larionov. Krutovovi s Makarovem tak dělal centra Vladimir Petrov, poslední aktivní člen legendární útočné trojice ze 70. let Michajlov – Petrov – Charlamov. Na zlato to však překvapivě nestačilo. Zřejmě každý sportovní fanoušek zná příběh neznámých amerických studentů, kteří pokořili sovětské hokejové profesory. Miracle on Ice neboli Zázrak na ledě je jedním z největších příběhů hokejové historie.

Medaile po hrstech

O rok později na světovém šampionátu už byla celá útočná lajna kompletní a byla z toho zlatá medaile. A kdyby jedna. Sborná v osmdesátých letech kralovala mezinárodnímu hokeji. Titul mistrů světa mezi lety 1981 – 1989 jim dokázali uzmout jen Čechoslováci v roce 1985 a Švédové o dva roky později. K tomu je třeba připočíst dvě olympijská zlata ze Sarajeva 1984 a Calgary 1988. A také památný triumf na Kanadském poháru v roce 1981.

U všech těchto úspěchů byl i Vladimir Krutov. Na mistrovství světa získal pět zlatých medailí, nastřílel 43 gólů v 68 zápasech a celkem čtyřikrát se dostal do ideální sestavy šampionátu. Asi nejlépe se mu povedl turnaj v roce 1987, kde nastřílel 11 branek a byl zvolen nejlepším útočníkem.

Zahrál si i na Kanadském poháru 1987. Třízápasový finálový souboj mezi sbornou a domácí Kanadou je mnohými odborníky považován za vrcholné hokejové představení a řadí se mezi klenoty hokejové historie. Krutov z levého křídla elitní formace nastřílel na turnaji sedm branek a byl zařazen do All-Star týmu vedle kanadských ikon Gretzkyho a Lemieuxe.

Do poloviny osmdesátých let byla možnost legálního příchodu elitního sovětského hokejisty do NHL příběhem z oblasti sci-fi. Vedení sovětského hokeje kategoricky odmítalo nabídky manažerů zámořských klubů. Postoj samotných hráčů k případné emigraci asi nejlépe vystihuje reakce někdejší hvězdy sovětského hokeje Alexandra Jakuševa pro kanadský deník Sports Illustrated z roku 1976: „Přemýšlel jsem o tom, o penězích myslím, a neopustím svou zemi. Četl jsem o všech těch platech v NHL a nerozumím jim. Proč vlastně někdo potřebuje tolik peněz?“

Oddanost sovětských sportovců ideálům své země byla jednou z hlavních věcí, která je odlišovala od ostatních východoevropských sportovců. Sověti více inklinovali k tomu, aby fungovali v rámci parametrů systému nastaveného v jejich zemi. S životem hráče NHL se to samozřejmě nedalo srovnat, ale ti nejlepší měli nárok na výhody, o kterých se běžným občanům ani nezdálo.

Šrouby povolují

Ve druhé polovině osmdesátých let se v celé sovětské společnosti začaly povolat šrouby. Nový stranický vůdce Gorbačov nastartoval perestrojku, přestavbu založenou na opatrných demokratizačních procesech, které se projevovaly i v oblasti sportu. Ruku v ruce s tím se začal měnit i postoj vedení sovětského hokejového svazu k možnosti legálního odchodu hráčů do zahraničí. Sergej Prjachin byl první vlaštovkou, ale to nebyla ta opravdová extratřída. V roce 1989 byli uvolněni ze svazku Rudé armády Fetisov, Makarov, Larionov a Krutov. Železná opona byla stržena a ruský medvěd se vydal přes oceán.

Po uvolnění poměrů ale začal mít Krutov problémy s životosprávou. Musel je mít už dřív, Rusové vždycky oplývali láskou k vodce, ale s vysokými příjmy a mnohem většími ekonomickými možnostmi prostě nedokázal lákadlům západu vzdorovat.

Na vynikajícího hokejistu vzpomíná ve své knize i Dominik Hašek, jeden z nejlepších brankářů naší historie: “Pár dní po přísaze jsme jeli na přátelské zápasy do Německa. Prodloužil jsem si zájezd o účast na rozlučkovém utkání Ericha Kühnhackla, který si z Československa pozval Jirku Šejbu, Otu Janeckého, tenistu Karla Nováčka a mě. Tam jsem se poprvé setkal v jedné šatně s dvojicí Makarov - Krutov.“

„Nikdy nezapomenu na postavu nejlepšího levého křídla Evropy 80. let. Při odstrojování nastal v kabině podivný šum a jeden z hráčů našeho výběru Evropy na nás od sprchy mával rukou: ‚Kluci, pojďte se na něco podívat.“

„Krutov se sprchoval jakoby nic, ale já jsem nevěřil vlastním očím: Vladimír měl snad třicet kilo nadváhy. Nikdo nechápal, jak může takový tlusťoch předvádět tak dobrý hokej. Kolem pasu měl obrovskou ‚mišelinku‘. Hrál jsem v životě s hodně obézními kluky, ale Vladimír vypadal jako chlap, který denně udělá dvacet piv.“

Adaptace ve Vancouveru

Poslední dva Rusové jmenovaní zamířili do Vancouveru Canucks. Zatímco adaptace Larionova, vynikajícího centra s perfektní znalostí angličtiny a kultivovaným projevem, proběhla bez problémů, jeho krajan a kolega z legendárního útoku na tom byl mnohem hůř. Svobodný život bez dozoru a bez pevné ruky mu vyloženě nesedl.

„Krutov měl problémy, nepřizpůsobil se. Bojoval tady s životním stylem. Pamatuji si, že jsme mu pronajali dům v severním Vancouveru; pěkný dům, úplně nový dům. Jeho žena v něm ale nechtěla bydlet. Byl příliš velký. Chtěli jen malý byt. To je vše, v čem tam žili," vzpomínal Jack McIlhargey, tehdejší asistent trenéra Canucks.

Už do tréninkového centra dorazil s výraznou nadváhou, čemuž odpovídaly i výkony na ledě. 11 gólů v 61 zápasech bylo na střelce jeho kvalit daleko za očekáváním. Trápil se nejen na kluzišti, ale i v civilním životě. Neuměl jazyk, nezvykl si na odlišný životní styl a svůj stesk po domově zajídal hamburgery a utápěl v alkoholu.

„Jednou z těžkých věcí s Krutovem a jeho ženou bylo učit je o penězích. Pat (Quinn) jim dal šekovou knížku. Měli přečerpán limit a řekli: ‚Ne, to tak nemůže být, vždyť tam ještě šeky máme‘,“ vzpomínal Glen Ringdal, viceprezident Canucks. „Pamatuji si, jak jsme jednou procházeli letištěm na tripu a najednou Krutov zmizel. A kde ho našli? U stánku jak se láduje párky v rohlíku.“

Po nepříliš povedené sezóně se Krutov vrátil do Evropy, kde odehrál ještě šest sezón ve Švýcarsku a Švédsku. V roce 1996 ukončil aktivní kariéru.

V roce 2010 byl zvolen do Síně slávy mezinárodní hokejové federace IIHF. O dva roky později zasáhla svět zpráva o jeho úmrtí. Zemřel v pouhých 52 letech v moskevské nemocnici na selhání jater a vnitřní krvácení.

„Myslím, že Kruts byl jako ryba bez vody," řekl Paul Reinhart, bývalý týmový kolega z Vancouveru Canucks. „Nikdy se nepřizpůsobil ani neaklimatizoval na severoamerický svět, a proto nikdy nebyl schopen být produktivní. Ale po celá osmdesátá léta byl stejně dobrým hráčem jako kdokoliv na světě."

Předčasné konce: Eric Lindros – demoliční koule na bruslích
Předčasné konce: Rychlé nohy s pochroumanými koleny. Takový byl Pavel Bure
Předčasné konce: Šest sezón jednookého Bryana Berarda
Předčasné konce: Cam Neely – smrtící kombinace brutální síly a gólového čichu
Předčasné konce: Bobby Orr - fenomén, který navždy změnil hokej
Předčasné konce: Tim Kerr
Předčasné konce: Mike Bossy - nejlepší střelec opomíjené dynastie

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter