Předčasné konce: Rychlé nohy s pochroumanými koleny. Takový byl Pavel Bure

Dnešní generace fanoušků obdivně vzdychá nad rychlostí, s jakou se po ledě prohání současná superstar Connor McDavid. Ti starší se neubrání dojmu, že prožívají déjà vu. Tohle už přece někdy zažili, ten pocit, že sledují hokejový zápas, kde všichni bruslí, jen jeden hráč létá. A pak to naskočí. No jasně, Pavel Bure, po Sputniku druhý nejrychlejší výtvor Sovětského svazu. Rychlonohý ostrostřelec, který v devadesátých letech dělal z obránců soupeře nemotorné želvy.

Sportovní geny měl po kom dědit. Jeho otec Vladimír byl sovětskou plaveckou legendou a děda reprezentoval Matičku Rus na olympiádě jako brankář ve vodním pólu. Malý Pavel se vydal také vodní cestou, jen ta voda měla jiné skupenství. Učaroval mu lední hokej a v šesti letech se nechal zapsat do hokejové školy proslulého moskevského armádního celku.

Talent projevoval hned od útlého věku. Ve dvanácti letech byl vybrán do televizní show, kde si zatrénoval s legendárním gólmanem Treťjakem a hvězdou NHL Waynem Gretzkym. V roce 1986 absolvoval s juniorským týmem turné po Kanadě, kde odehrál několik zápasů, mimo jiné i v Pacific Coliseum, domácí aréně Vancouver Canucks, kteří ho o pár let později draftovali.

Vybrán byl v roce 1989 a neobešlo se to bez pořádného humbuku. Hráči zpoza železné opony, a ke všemu ze Sovětského svazu, nebývali draftováni příliš brzy. Ne kvůli výkonnosti, ale kvůli tomu, že manažeři z NHL nechtěli riskovat, že svou volbu v úvodu draftu použijí na hráče, u kterého je mizivá šance, že ho ve svém týmu přivítají. Navíc tehdy platilo, že osmnáctileté hráče může tým vybrat jen v prvních třech kolech. V dalších jen tehdy, pokud dotyčný odehrál dvě sezóny v nejvyšší soutěži s minimálním počtem 11 zápasů.

Hlavní skaut edmontonských Olejářů Barry Fraser o Burem prohlásil: „Když jsem ho viděl hrát, tak mi bylo jasné, že může okamžitě naskočit do kteréhokoliv klubu NHL. Je rychlý, opravdu rychlý, malý a velmi výbušný. Mohl by být nejlepším hráčem letošního draftu, ale protože je ze Sovětského svazu, analyzujeme ho odlišně od kluků ze Západu. Nečekám, že půjde brzy, je to přece jen pořád velký risk doufat, že emigruje.“

Bure měl v oficiálních zápisech sovětské ligy ve své první sezoně pouze pět zápasů. Pro generální manažery tak zůstával nedostupný. Nikoliv však pro Pata Quinna z Vancouveru, který pro získání nadějného Rusa hodlal udělat i nemožné. Jeho hlavní skaut Mike Penny prošel nejen ligové, ale i exhibiční a mezinárodní zápasy moskevského celku z té sezóny. A jméno mladíka s dynamitem v nohách našel v potřebném množství zápasů. O uznání své volby bojovali Canucks s vedením NHL celý následující rok. Těsně před draftem v roce 1990, který se paradoxně konal právě ve Vancouveru, liga tento výběr posvětila.

„Každý by ho vzal dřív. Ale předpokládali jsme, že není způsobilý. Je třeba složit hold Canucks za jejich práci před draftem,“ povzdychl si Jack Button, tehdejší ředitel hráčských operací Washingtonu Capitals.

Mladý Bure ale do NHL nijak nespěchal. Jeho parťáci z útoku mladých pušek, Mogilnyj a Fjodorov, se už za moře přesunuli a on ještě válel v moskevském CSKA pod taktovkou legendárního kouče Tichonova. V roce 1991 však odmítl podepsat novou smlouvu s armádním klubem a na ten popud byl vyřazen z nominace na Kanadský pohár. Reakcí nastupující hvězdy sovětského hokeje byl odlet do zámoří, kde začalo vyjednávání se zástupci Canucks o smlouvě. Výsledkem byl podpis čtyřletého kontraktu, který z něj udělal druhého nejlépe placeného hráče klubu, hned za kapitánem Lindenem. Se Sověty se Canucks vyrovnali částkou 250 tisíc dolarů.

Ve své první sezóně v nejlepší hokejové lize světa nasázel 34 branek a nasbíral 60 bodů, čímž vyrovnal klubový rekord Ivana Hlinky ze sezóny 1981-82. Výkony neušly ani zámořským odborníkům a Bure si odnesl Calderovu trofej pro nejlepšího nováčka či přezdívku „Ruská raketa“.

V následujícím ročníku zaznamenal 60 branek a 110 bodů. Oba tyto výkony znamenaly přepsání klubové historie. Překonal jak gólový rekord Tonyho Tantiho (44 branek), tak i ten bodový Patrika Sundströma (91 bodů). Po sezoně byl jmenován do prvního All-Star týmu, což se doposud nikomu v dresu Canucks nepovedlo.

V úvodu dalšího ročníku ho sice zpomalilo zranění v oblasti třísel, ale i tak z toho byla druhá sezóna za sebou, kdy nastřílel alespoň 60 branek. Podobný kousek před ním dokázalo, v celé předlouhé historii slavné ligy, pouze sedm borců. V playoff dotáhl svými góly Canucks až do finále, kde v sedmi zápasech podlehli newyorským Rangers.

Před sezónou 1995-96 si změnil číslo dresu z 10 na 96. Moc štěstí mu to však nepřineslo. Hned v úvodu si ošklivě poranil koleno a do zbytku ročníku už nezasáhl. Následující rok se situace opakovala. Na začátku zranění a poté obtížný návrat do herního procesu.

Dvě smolné sezóny stačily k tomu, aby si na dres vrátil svou původní „desítku“. Sezóna 1997-98 byla završena legendárním olympijským turnajem století v japonském Naganu. Bure coby nejlepší střelec turnaje dovedl tým sborné s céčkem na prsou až do finále, kde ale nestačili na heroický výkon českého týmu.

Před sezónou 1998-99 oznámil vedení Canucks, že už za tým hrát nebude a požádal o výměnu. Než se v lednu 1999 uskutečnil trejd na Floridu, trénoval Bure v Rusku. Za nový tým Panterů odehrál pouze 11 zápasů, než si opět přivodil zranění kolene, které ho vyřadilo na zbytek sezóny. I tak s ním Florida podepsala nejlukrativnější kontrakt v klubové historii – v hodnotě bezmála 50 miliónů dolarů.

V následujících dvou sezónách získal trofej Maurice Richarda pro nejlepšího střelce soutěže. Nasázel pokaždé skoro třetinu všech branek týmu a v kanadském bodování celé ligy naháněl českou ikonu Jaromíra Jágra. Ten atakům ruského snajpra odolal a pokaždé trofej Arta Rosse udržel.

Paradoxně v době, kdy vedení Panthers konečně přivedlo do týmu jeho bratra Valerije, přišlo další zranění a následná výměna do Rangers. V novém týmu se uvedl na výbornou. Ve 12 zápasech nastřílel 12 branek a celkově zaznamenal 20 bodů.

Wayne Gretzky se pak nechal slyšet, že kdyby Rangers přivedli Bureho dřív, prodloužil by si vedle něj kariéru. Blueshirts byli s Rusem spokojení, ale nadšení netrvalo dlouho. Další sezónu odehrál Bure vinou zranění kolene pouze 39 utkání, poté se podrobil několika operacím.

V listopadu 2005 oznámil Bure na tiskové konferenci konec aktivní kariéry. Od 32 let pořádně nenaskočil k zápasu.

Do hokejového důchodu tak odešel jeden z nejlepších střelců a nejrychlejších bruslařů historie. Oblíbil si ho i velký kritik Evropanů Don Cherry. Bure byl čistokrevný snajpr se zabijáckým instinktem, který se stal pro mnoho soupeřových beků doslova noční můrou.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter