Petr Adler: Škola? Hokej? Jack Eichel ještě neví

Fanoušci a generální manažeři nejhorších mužstev NHL si hryžou nehty: kdo nakonec vyhraje onu prapodivnou loterii o právo vybírat si koncem června jako první mezi nadějnými mladíky? Říká se tomu trhu hovězím dobytkem draft. A málokdo si uvědomuje, že to je snad ještě větší hra na náhodu než ona soutěž pro propadlíky.

Třeba teď se všichni znalci místních poměrů ustanovili, že první bude nejspíše Connor McDavid, jednoznačná hvězda kanadských juniorských lig. Druhý, tvrdí titíž znalci, bude útočník bostonské university Jack Eichel (na snímku), takto jeden z předních kandidátů ceny Hobeyho Bakera, kterou dostává nejlepší universitní hokejista Spojených státu.

A teď dávejte pěkný pozor: jestli Eichel tuhle cenu získá už letos, bude to podruhé v dějinách, kdy ji nad hlavu zvedl student prvního ročníku. Před ním to po sezóně 1992-93 dokázal Paul Kariya, tehdy student university amerického státu Maine v městečku Orono.

No, a teď dávejte ještě lepší pozor: Eichel se mocně rozhoduje, zda odejde ze školy do víru profesionálního sportu hned, jak mu začnou prázdniny, nebo zda se mu líbí být studentem tak moc, že zasedne do škamen i na podzim.

Nejen, že život profesionálního hokejisty je mnohem více vysilující, ale chytřejší lidé, čili právě lidé, jakým Eichel naslouchá, se shodují, že vzdělání není k zahození. Hokejový trenér bostonské university Dave Quinn přiznává zcela nepokrytě, že by měl Eichela moc rád v sestavě alespoň ještě jednu sezónu. Stejně tak nepokrytě přiznává střet zájmů: Eichel totiž pomohl svému mužstvu vybojovat nejdříve místo mezi nejlepšími čtyřmi universitními kluby USA (říká se tomu Frozen Four), a dnes bojuje i o postup do finále universitní soutěže, které se odehraje (divná shoda okolností) právě v sobotu, kdy se odehrají závěrečné zápasy pravidelné soutěže NHL.

Tady je třeba dodat, že universitní sportovní soutěže jsou v USA ohromně oblíbené, často oblíbenější než jejich profesionální protějšky. Když v březnu probíhá košíkářské tzv. březnové šílenství (March Madness), zůstává profesionální NBA na druhé koleji, i ve sledovanosti přímých televizních přenosů. O právo komentovat tyhle přenosy studentských zápasu se perou nejlepší komentátoři.

S hokejovou soutěží je to sice trochu skromnější, ale ne o moc. V bostonských sdělovacích prostředcích se rozhodně v době vysokoškolského mistrovství dozvíte mnohem víc o Boston University Terriers než o Boston Bruins.

Šéfem získávání sportovců (a nabízení stipendií, která by je nalákala) je Mike Eruzione. Bývalý Terrier a (to hlavně) jeden z hrdinů zimní olympiády roku 1980, kdy americké zcela amatérské mužstvo pokořilo v tzv. Zázraku na ledě (Miracle On Ice) všemocné Sověty a získalo zlato. Eruzione samozřejmě našeptává Eichelovi, že nemá kam pospíchat, že vzdělání je lepší než cokoliv jiného.

Ne, že by neměl pravdu.

Ale ti dva nejsou sami: řada dnešních (i bývalých) hráčů NHL říká Eichelovi, že co se jich dotýče, rok či dva university navíc jim jen a jen prospěly.

Střední útočník Nashville Predators Colin Wilson řekl, že návrat na bostonskou universitu poté, kdy si ho Predators v roce 2008 vybrali jako sedmého hráče v pořadí bylo to nejlepší rozhodnutí, jaké kdy udělal.

Rok poté vyhrál Wilson spolu s Terriers americkou universitní soutěž, a poté se upsal Predators.

“Ten rok navíc,” řekl Wilson, “změnil můj život. Zjistril jsem, jak mám hrát. Dospěl jsem také jako člověk. A vyhráli jsme mistrovství. Když se na to ohlédnu, lituju jedině toho, že jsem nezůstal ve škole ještě jeden rok. Jenže jsem taky nebyl Jack Eichel.”

A takových příkladů je víc. Jonathan Toews, kapitán Chicago Blackhawks, se vrátil na universitu do North Dakoty poté, kdy si ho Blackhawks v roce 2006 vybrali jako třetího hráče v pořadí.

Philadelphia Flyers si vybrali jako dvojku v roce 2007 dnešního křídelního útočníka Toronto Maple Leafs Jamese Van Riemsdyka. Co Van Riemsdyk udělal? Vrátil se na další dva roky na universitu v New Hampshire.

Podle lidí, kteří Eichela znají zblízka, mladý útočník těm řečem naslouchá se zájmem a sám říká, že na vzdělání je leccos užitečného. A on sám se několikrát vyjádřil veřejně, že hrát universitní hokej je pro něj naplněním snu.

Co se může stát?

Leccos se může stát. Třeba: někdo si vybere Eichela (ať už jako jedničku nebo jako dvojku), jenže - dojde-li vůbec k nějakému vyjednávání - hráč oznámí, že smlouva počká, že se ještě nenaučil ve škole všemu, čemu se naučit chtěl.

Zajisté, mužstva s hráči hovoří ještě před tím, než dojde k draftu. Začátkem června se tradičně koná zkouška nejlepších hráčů, které pozvala ústřední kancelář přes výzvědy (Central Scouting). Letos těch hráčů bude 120, událost jménem kombajn (combine) se bude konat v Buffalu, hráči podstoupí nejrůznější tělesná trápení při zkouškách síly a dovednosti, a podobná duševní muka při rozhovorech s řadou mužstev, která na ně mají zálusk. Je zřejmé, že mužstva, která budou mít naději, že jim může Eichel spadnout do klína, se ho budou ptát, jak vidí svoji akademickou budoucnost. A stejně tak je možné, že jim Eichel odpoví neurčitě: sám ještě nebude mít v té chvíli úplně jasno.

A teď to mužstvo přijde na jeviště a ohlásí, že ohromně děkuje Florida Panthers, v jejichž hale BB&T v Sunrise se bude letošní draft konat, za laskavé pohostinství, a že je mu ohromnou ctí, zvolit do svých řad (dramatická pomlka) středního útočníka Boston University Terriers (další dramatická pomlka) Jacka Eichela.

Potlesk.

Střih.

Eichel se zvedne, na všech obrazovkách (v hale i doma) uvidíme, jak se objímá s rodinou, snímá sako, jde na jeviště, stoupá po schodech vzhůru, u vstupu mu potřese pravicí komisař NHL Gary Bettman, řekne své obligátní Vítejte do NHL (Welcome to the NHL), pokyne nejvýše postavenému zástupci mužstva, ten hráče představí všem ostatním přítomným zástupcům, často včetně dětí majitelů (ale i majitelů samotných), Eichel na sebe navlékne dres mužstva s číslem 15 (je přece rok 2015) a svým jménem na zádech, nasadí si klubovou čepici, vezme se s přítomnými na jevišti kolem ramenou, chvíli postojí, aby fotografové mohli zaostřit a stisknout spouště, pročež odejdou, aby udělali místo dalším.

Eichel se odebere k místu, kde se konají obligátní rozhovory. Řekne, že je nadšen, se se dostal právě (jméno si doplňte v pátek 26. června po poledni floridského času), pak padne otázka, kdy může jeho nejnovější (vlastně první) zaměstnavatel počítat s jeho službami, a Eichel pokrčí rameny: zeptejte se po konci zkouškového období.

A to je ještě ta lepší možnost.

Takový obránce Justin Schultz se dostal do hledáčku Anaheim Ducks, ti si ho v roce 2008 vybrali, poměrně opatrně až ve druhém kole, jenže on jako student university ve Wisconsinu (obránce tamních Badgers) nespěchal s podpisem nástupní smlouvy. Obě strany dávaly najevo, že se nemohou domluvit. Schultz za čtyři roky poté ohlásil, že má akademického života dost. Ducks tím získali přednostní právo na jeho služby jako neomezeně volného hráče. To právo ale vypršelo po 30 dnech. Schultz se rozhlédl a upsal se Edmonton Oilers.

Je lhostejno, zda toho kroku dnes lituje nebo ne, stejně, jako jemu je jedno, že kdykoliv nastoupí v barvách Oilers na led Honda Center, aby si zahrál proti Ducks, domácí obecenstvo (dodnes!) dává hlasitým bučením najevo nelibost, jakmile se Schultz dotkne puku.

Lindrosůlv stín

Mužstvo, které si vybere Eichela navíc riskuje zopakování skandálu z roku 1991. Tehdejší Quebec Nordiques nedbali několikanásobného varování Erica Lindrose (a jeho rodiny), že když si ho vyberou, budou mít smůlu: Lindros za ně nenastoupí ani kdyby se všichni čerti ženili.

Přesto si ho vybrali. Lindros přišel na pódium, nesvlékl sako, nevzal na sebe (ani symbolicky) dres Nordiques, natož pak jejich čepici, a na tiskovce neustále opakoval, že k tomu opravdu nemá co dodat.

Rok nehrál, kromě národního mužstva, pak došlo k rozsáhlé výměně, opět spojené se skandálem: šéf Nordiques Marcel Aubut si totiž potřásl na znamení uzavřeného obchodu pravicí se dvěma mužstvy, takže vedení New York Rangers a Philadelphia Flyers svolávala tiskovky, aby oznámila příchod nové hvězdy.

K tiskovkám nedošlo.

Došlo nakonec k arbitráži, která rozhodla, že Lindros půjde k Letcům, zatímco liga ve vší tichosti značnou pokutou snížila stav osobního účtu Marcela Aubuta.

Generační hráč?

Mnozí znalci v Severní Americe tvrdí, že Connor McDavid a Jack Eichel jsou tzv. “generační hráči,” čili hráči, kteří ovlivní celé další pokolení.

Posledním takovým hráčem, tvrdí, byl Sidney Crosby. Toho so Pittsburgh Penguins vybrali jako jedničku (zase jako vítězové loterie) v roce 2005.

Nic proti Crosbymu, ale házet slůvkem “generační” je trochu ošemetné.

Ottawa Senators podobný přídomek přišili jedničce výběru roku 1993. Ten chlapík se jmenoval Alexandre Daigle, a Senators byli tak nadšeni, že mu vzápětí nabídli neslýchanou smlouvu. Daigle (jak se dalo čekat) smlouvu přijal, a NHL se cítila být nucena zakročit alespoň tím, že pro příště stanovila omezení, dnes známá jako “nástupní smlouva” (entry-level contract).

Daigle se proslavil hned po draftu jedním z nejpitomějších výroků všech dob: je nadšen, řekl, že si ho Senators vybrali jako jedničku, protože, zeptal se řečnicky, kdo si bude po letech pamatovatr dvojku?

Dvojku tenkrát získal díky Hartford Whalers (dnes Carolina Hurricanes) obránce Chris Pronger.

Jeden z těch dvou toho v hokeji dokázal mnohem více než ten druhý, a nebyl to Daigle.

Takže: co z toho plyne?

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter