Petr Adler: skákat do střel se musí umět

Padat do střel: ano? Ne? Vypadá to dramaticky, když obránce zastaví soupeřovu střelu vlastním tělem dřív, než mohla ohrozit brankáře. Vypadá to dokonce hrdinsky, když se pak takový obránce odbelhá na střídačku. Televizní kamery ukazují výraz bolesti na jeho tváří, hlavy ošetřujícího personálu, které se nad ním sklánějí, a pak (častěji než ne) ukáží, jak takový obránce skáče zpátky na led. Když je to domácí obránce, skáče na led za doprovodu ohromného potlesku. Někdy, když jde o slavného hokejistu, dočká se potlesku i hostující hráč.

Craig MacTavish (na snímku jako hráč Edmonton Oilers brání ve střele Martymu McSorleymu, tehdy zaměstnanci Los Angeles Kings), šel jako kouč Oilers nakonec tak daleko, že své hráče učil, jak skákat do ran a nejen přežít, ale dokonce ještě navíc pomoci svému brankářovi. Nakonec, MacTavish byl svého času znám co nejsrdnatější pes-obranář. I když hrál až do konce své kariéry bez helmy. Jak sám dodnes často žertuje, zanechalo to na něm stopy.

Willie Desjardins, který koučuje Vancouver Canucks, naopak soudí, že bránící hráči mají způsobit, aby jejich brankáři (Ryan Miller nebo Jacob Markström) viděli střelu od okamžiku, kdy se soupeřův hráč napřahuje k ráně: brankář přece jenom těžko chytí střelu, kterou nevidí, ale naopak by měl pochytat skoro všechno.

MacTavish byl asi prvním koučem v NHL, který se rozhodl, že své svěřence naučí, jak se to dělá správně. To bylo v roce 2006, kdy v prvním kole soutěže Stanleyova poháru dokonce překoučoval samotného Scottyho Bowmana (a Oilers porazili Detroit Red Wings), aby nakonec svoje mužstvo přivedl až do sedmého zápasu finále proti Carolina Hurricanes. Oilers tenkrát přišli hned v prvním finálovém zápase o svoji brankářskou jedničku Dwaynea Rolosona, prohráli ono utkání po nehorázné chybě dvojky Ty Conklina, a soutěž dohráli s Conklinem a trojkou Jussim Markkanenem. Nakonec finále prohráli o jednu jedinou mizernou branku (střela do prázdné branky se nepočítá).

Byl jsem samouk

“To si pamatuji jako dneska,” řekl MacTavish, “kdy jsem skočil já sám prvně do střely. Hrával jsem tenkrát za Boston Bruins, a bylo to v Minnesotě, proti North Stars.”

Umění skákat do střel se musel naučit sám. Koukal po hráčích, kteří to uměli: “Třeba Jim Schoenfeld, Guy Carbonneau, nebo Kevin Lowe, ti to dovedli ohromně. Nějakou chvíli mi trvalo, než mi došlo, v čem to je.”

A bál se? Záhadný úsměv. Mona Lisa by se nemusela stydět. I když, pravda, před dost dlouhou řádkou let na podobnou otázku odpověděl, že se nebojí jenom hlupák.

Takže: jak je to s tím skákáním do střel doopravdy?

Vtip spočívá v tom, že čím dále od vlastní branky, tím lépe: “Tak zhruba od půlky kruhů na vhazování a dál,” řekl MacTavish. “Úkolem bránícího hráče je zabránit střele po ledě nebo těsně nad ním. Důležité je, aby padl tak, aby brankář viděl střelu, která jde nad ním.”

Tady vstupuje do hry rčení NHL, že brankář v téhle soutěži chytí každou střelu, kterou vidí. Málokdy se stane, že to nedokáže.

“Právě proto je tak důležité načasování,” řekl MacTavish.

Výuce padání do střel věnoval MacTavish pravidelně závěrečnou část ranního tréninku. Nejtěžší nebylo ani tak to, že musel naučit hráče, jak překonat obavu. “Hlavní bylo naučit je přesnému načasování,” řekl MacTavish. “Útočníci jsou strašně mazaní. Naznačí střelu, bránící hráč padne do prázdna, a útočník vystřelí teprve potom, kdy vidí, kam nemá střílet, protože tam mu brání tělo bránícího hráče.”

Ono totiž není padnout jako padnout: bránící hráč musí padat tak, aby nevystavil střele kteroukoliv část hlavy (a nechráněný obličej obzvláště), aby se také při dopadu mohl opřít na ledě o ruce, protože to mu pomůže rychle vstát, ale hlavně je třeba padnout tak, aby brankář viděl, co se děje.

“Dneska se už do střel padá mnohem méně,” povzdechl si MacTavish, “dnešní obránci hýří spíše snahou omezit útočícím hráčům dráhy střel (shooting lanes), ale to také nejde vždycky. Škoda, protože skok do střely je jeden z nejúčinnějších způsobů bránění. Ovšem, když se to umí.”

Je to různé

Zajímavé je, že třeba mužstvo, kde MacTavish původně prorazil do ligy, Boston Bruins, je skoky do střel přímo posedlé. Bruins sice mají v brance Tuukku Raska, chladnokrevného chlapa, který dělá čest finské brankářské škole, ale podle jejich soudu, čím méně střel se dostane až k brankáři (a čím více se jich zaráží o jejich těla), tím lépe.

Potvrzují to i statistiky. Nejvíce září číslice o skákání do střel při hře v oslabení. Tady Bruins vedou už šest let celou ligu: bránící hráči zastavili svými těly celých 36 procent střel, které soupeři poslali přímo na bránu.

Zajímavé tady je, že ve srovnání s Bruins, právě Canucks, kteří nemají skoky do střel v lásce, dostávají v oslabení nadprůměrné množství branek.

Celoligové statistiky potvrzují, že čím vyšší procento střel úspěšně zastavených skokem, tím menší počet obdržených branek. A ne jenom v oslabení.

Z hlediska čisté teorie by na tom nemělo být nic zvláštního. Stejně, jako není nic zvláštního na větě Waynea Gretzkyho, že 100 procent střel, které hráč nevystřelí na soupeřovu branku, neskončí v brance.

Našli se ovšem filosofové, kteří se rozhodli zjistit, zda se dá vypočítat nějaká přímá nebo nepřímá početní závislost. Dali si za úkol, že zjistí nějaké pravidlo. Třeba: když bránící mužstvo skočí v tolika nebo tolika procentech do střel, uleví tím svému brankáři a zvýší tak naději svého mužstva na vítězství o (doplňte číslice) procent. V rámci dnešní obliby v co nejnepřesnějších číslech by se slušelo dodat, že cokoliv je nad toto procento, záleží na nadání (a štěstí) brankářově, případně také na nadání (a štěstí nebo smůle) střelců soupeře.

Jakkoliv je pravda, že mužstva, která věnují skokům do střel nejmenší pozornost také dostávají nejvíce branek, přesný vzorec zatím ještě nevymyslel nikdo.

Znamená to něco?

Samozřejmě, že ano. Znamená to, že příznivci hokeje mají pořád o čem mluvit, a ti, kteří o něm píší nebo vysílají, mají pořád o čem psát nebo vysílat.

A to se cení.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter