Petr Adler: Lombardi hájí americkou sestavu i přesto, že si na Světovém poháru neškrtla

Dean Lombardi, generální manažer Ameriky na Světovém poháru, shrnul neúspěšné vystoupení svého mužstva poukazem, že když spolu se svými asistenty vybírali hráče, shodli se, že nemají tolik nadaných hokejistů, aby mohli porazit Kanadu. Proto vybírali podle jiných měřítek: chtěli postavit celek, který by byl drsnější a odhodlanější než jsou hráči země javorového listí na sever od 49. rovnoběžky.

Bouchl sice přitom několikrát pěstí do stolu, a připustil, že pár věcí asi měl udělat jinak, ale trval na tom, že sestava, kterou vybrali s Brianem Burkem a Paulem Holmgrenem, nenese žádnou zvláštní vinu na neúspěchu USA.

To se mu to povídá, když pořádající NHL a její hráčské odbory NHLPA připravily nasazení tak, aby se ve finále střetli právě ti dva severoameričtí soupeři.

Vina, řekl Lombardi posmutněle, je hlavně na mně: neměl jsem asi tolik zdůrazňovat, že nám jde jen o Kanadu a přehlédnout, že můžeme dostat nařezáno od Evropy. A to se také stalo. Evropa zvítězila 3-0. Následující zápas proti Kanadě byl najednou existenční, jakkoliv jím být neměl.

Ale pokud jde o to, že nezařadil na soupisku útočníka Phila Kessela, na to měl Lombardi odpověď poměrně pohotově: “Ale ano, máme řadu zatraceně dobrých hráčů, ale skutečností zůstává, že když to máme proti nim (Kanadě) stavět na míře schopností, nevypadá to moc dobře.”

Kromě toho, dodal, “Myslím, že náš způsob hry umožňuje ukázat emoce, soutěživost, vzájemnou péči hráčů mezi sebou, a že to měl být způsob, jak překlenout tu mezeru.”

Místo toho se jeho mužstvo stalo terčem výsměchu nejen amerických hokejových veteránů (nejzlomyslněji se ozvali Jeremy Roenick, Brett Hull a Mike Modano), ale i několika hráčů, které Lombardi se svými poradci opomněl, jako třeba právě onoho zmiňovaného Phila Kessela nebo také Bobbyho Ryana.

A nejdrsnější byl vzkaz jednoho z amerických representantů v hokeji tělesné postižených. Ten šel tak daleko, že se podělil s veřejností o sdělení, že je rád, že nemá nohy a tím pádem nemůže hrát s tak neschopnou partou.

Tomu se říká zápal do hry?

Pokud ovšem jde o ty emoce a soutěživost, Craig Simpson, bývalý hráč Edmonton Oilers a dnes jeden z komentátorů kanadské sítě Sportsnet, se několikrát v přímých přenosech zápasů USA vyjádřil, že ti Američané vypadají, jako by hráli bez duše i zájmu.

Lombardi to ovšem popřel. Vybírali jsme dvaadvacet hráčů, o nichž jsme věděli, že jim na tom bude záležet. A pokud se jeho názoru týče, není ani dost málo přesvědčen, že by právě Kessel byl tím správným řešením: “Bavíme se o hráčích jako jsou Justin Abdelkader, Blake Wheeler, Brandon Dubinsky, Ryan Kesler, David Backes, a takové hráče bych chtěl mít v jakékoliv sestavě, na níž bych se podílel. Tihle kluci mají obrovská srdce, a když je řeč o tom, zda jim na tom záleží, tak právě těm záleží na úspěchu snad nejvíc, a hrají vždycky naplno.”

Co je to ovšem platné, když střelci jako zde již zmiňovaný Kessel, ale také Tyler Johnson, Kyle Okposo, Justin Faulk, Kevin Shattenkirk a Cam Fowler se Lombardimu a jeho partě tak nějak nevešli do sestavy, a jeho mužstvo vypadlo se dvěma brankami na účtu, a odlétá s pěti.

Američané prohráli i svůj poslední zápas: s Čechy, o nichž mnozí tvrdili, že ti si ani nebrnknou.

Předpokládané opory mužstva USA, Patrick Kane, Joe Pavelski, Max Pacioretty a Zach Parise, odletěli z Toronta bez gólů a se dvěma nahrávkami.

Kouč John Tortorella se ozval, že řeči o tom, kdo nehrál a kdo hrál ho už unavují: “Měli jsme tady opravdu dobré hráče.”

Až na tu posedlost Kanadou. Američané byli jednu branku od zlaté medaile v nastavení finálového utkání na olympiádě 2010 ve Vancouveru, v roce 2014 v Soči toho neukázali nejvíc, ale Kanada je straší jako noční můra, připustili všichni členové amerického mužstva.

Až na to, že Kanadě dávali (a dávají) naděje na úspěch snad všichni, ale byli to jenom Američané, kteří té posedlosti podřídili všechno.

“Ano,” řekl Lombardi, “zcela jasně jsme to označili za měřítko číslo jedna. Možná jsme měli hrát s větším zápalem. Ale že cesta k vítězství vede přes Kanadu, to nám bylo jasné od samého začátku.”

Slova do pranice?

Kanaďani si o tom myslí své. Zvláště je nadchnul T.J. Oshie, který se vyjádřil: “Kdyby se hrálo pouze o nadání, vyhraje to Kanada, ale kdyby se hrálo jenom na drsnost, vyhrajeme my (míněno: Američané).”

Kanadští hráči jako Joe Thornton, Shea Weber, Ryan Getzlaf nebo Ryan O’Reilly se nad Oshieho sdělením jenom usmáli. Jejich kolega Matt Duchene přidal k úsměvu pár slov: “Tenhle druh řeči nás trochu nadzvedl. Ale kdybyste se podívali na tři z našich čtyř branek, které jsme jim nasázeli, ty tam padly z hodně drsných akcí.”

Ne, že by se chtěl nějak vymlouvat, dodal Lombardi, ale jeho mužstvu chyběly mladé hvězdy jako jsou Johnny Gaudreau, Jack Eichel, Seth Jones a Auston Matthews. Proč tedy v takovém případě nepozval starší hvězdy, které často dovedou totéž jako ti mladíci? Otázka zůstala bez odpovědi.

Lombardi věc uzavřel řečmi o ovzduší v kabině: “To nejde moc dobře, vytvořit v kabině vítězné ovzduší během pouhých tří neděl. Světový pohár není maratón, to je sprint, je to o tom, že musíte dát na led ty úplně nejlepší hráče, jinak nemáte šanci.”

To, dokončil Lombardi myšlenku, Američané udělali. Dali dohromady hráče, o nichž si mysleli, že právě oni jsou ti nejlepší. Ale nepovedlo se.

Pár kanadských komentátorů nadzvedlo obočí. Lombardimu ujel vlak, shodli se. Hokej je čím dál tím rychlejší. Lombardiho Los Angeles Kings sice vyhráli dva Stanleyovy poháry, ale poslední dva roky to bylo hubenější.

Lombardi si myslí opak, ale právě od toho tu máme názory. Aby se lišily.

Skutečnost ale zůstává beze změny: Američani na letošním Svetovém poháru zhatili pořadatelské plány a letí domů bez jediného vítězství.

K velké radosti kanadských fanoušků.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter