Osmdesátky v NHL: Jak se tvrdost srazila s kreativitou

Pokud byla Dead Puck Era obdobím, kdy se hokejové kluziště změnilo v šachovnici plnou taktiky, tvrdých bodyčeků a hákování, pak dekáda, která jí předcházela, byla naprostým opakem.

Nastupte s námi do hokejového stroje času a nechte se přenést do doby, kdy byl hokej především o emocích, radosti ze hry, risku a především o zážitku. Do časů, kdy se hokej nehrál pro Corsi ani Fenwicky k uspokojení fanatiků čísel, ale pro diváky, kteří chtěli vidět hlavně kličky, střely, srážky, bitky a především góly. 

To všechno jim hokej v osmdesátkách nabízel v míře nebývalé. 

Firewagon Hockey

Představte si starou, barevnou, hlučnou a nebezpečně rychlou hasičskou stříkačku (“fire wagon”), která se řítí městem bez brzd. Přesně takto vypadalo tehdejší pojetí hokeje - útoky se valily vlna za vlnou. Nosit helmu byla dobrovolná volba nikoliv povinnost. A taktika, mnohdy psaná na ubrousku v baru, se dala shrnout do jedné věty: „Je nám jedno kolik dostaneme gólů, protože my dáme vždy o jeden navíc.”

Termín “Firewagon hockey” vznikl původně už v 50. a 70. letech, díky tehdejší dominanci Montrealu Canadiens, ale absolutní vrchol zažil až právě v osmdesátkách, kdy se stal oficiálním náboženstvím v NHL.

Byla to doba, kdy se hokej řítil vpřed jako utržený vagón. Rychlé přechody, rychlé myšlení, rychlé rozhodování a rychlé chyby, které vedly k rychlým gólům. Doba, kdy jste při odskočení si během zápasu pro pivo, mohl běžně přijít i několik gólů. Dnešní analytici by toto tempo hry považovali za neefektivní, ale tehdy šlo o zážitek, nikoliv o optimalizaci výkonu.

Kde se zrodil onen přerod z drsných 70. let, kdy panoval názor, že hokej vyhrávají největší svaly a nejtvrdší pěsti, do nejdivočejší, nejofenzivnější a nejzábavnější éry NHL?

Přichází konkurence

K pochopení musíme nasměrovat náš stroj času do roku 1979, kdy se zámořský hokejový svět radikálně změnil. WHA (World Hockey Association) nebyla jen konkurenční ligou s odlišným logem. Byl to ambiciózní projekt, který způsobil poněkud zkostnatělé NHL doslova kulturní šok. Zatímco NHL v 70. letech připomínala spíše pomalý souboj těžkých vah v ringu, WHA vsadila na evropskou eleganci, rychlost, kreativitu a široká kluziště.

Když WHA po letech marného boje konečně kapitulovala, nebylo to jen administrativní sloučení dvou soutěží. Čtyři nové týmy - Edmonton, Quebec, Winnipeg a Hartford - totiž nepřinesly jen nové soupisky. Přinesly i hokej, který byl založen na lehkosti, rychlosti a kombinaci. Herní filozofii, která se stala vysoce nakažlivou.

“WHA nám přináší týmy, které neznají význam slova ‚bránit‘. Myslí si, že ‚backcheck‘ je jen potvrzení z banky o proplacení šeku.“

Tento jízlivý citát, který se často vyskytoval v dobovém tisku, je nejen narážkou na to, jak tehdy týmy WHA platily hráčům obrovské sumy, aby je přetáhly, ale asi i nejlépe vystihuje tehdejší aroganci “staré gardy NHL” vůči nováčkům ze zaniklé WHA. Tradiční bašty hokeje vykreslovaly nové týmy často jako “pouťové atrakce”, které prostě do seriózní ligy nepatří.

Smích je přešel v okamžiku, kdy zjistili, že ty týmy “bez obrany” jim sází jeden gól za druhým. Do NHL vtrhli hráči, kteří nechtěli soupeře zmlátit, ale přebruslit. 

Toto období charakterizují borci jako Anders Hedberg, Ulf Nilsson, Real Cloutier a samozřejmě Wayne Gretzky, kteří v nadsázce hackli kód tehdejší tvrdé NHL.

Moucha jménem Gretzky

Při prvních zápasech Edmontonu v některých “tradičních” halách kroutili diváci nevěřícně hlavami. Nechápali, proč ti kluci v modro-oranžových dresech pořád nahrávají dozadu a křižují se, místo aby puk prostě napálili do rohu.

Glen Sather, trenér Oilers, v dobovém rozhovoru pro Sports Illustrated přiznal, že styl hry Oilers postavil na sledování evropských týmů a právě na volnosti, kterou hráči měli ve WHA. „Nechtěli jsme nikoho mlátit. Chtěli jsme, aby se jim z nás točila hlava.“

Vštípil týmu mentalitu, která v NHL do té doby neměla obdoby. Namísto eliminace chyb se soustředili na maximalizaci příležitostí.

„Je to jako snažit se chytit mouchu v pokoji plném nábytku,“ řekl jeden z tehdejších obránců na adresu Edmontonu.

Tou nejvíc nepolapitelnou muškou byl určitě Gretzky. Do NHL přišel s nálepkou, že je „příliš hubený a pomalý“. Jenže Wayne přinesl něco, co se nedalo změřit svaly - prostorové vidění ledu.

Nejenom v éře Firewagon hokeje, ale v celé historii nejrychlejší kolektivní hry, byl absolutní anomálií. Nebyl nejrychlejší, neměl nejsilnější střelu a v posilovně by ho zastínil i průměrný junior. Jeho genialita tkvěla v něčem, co tehdejší věda neuměla pojmenovat, ale co soupeři pociťovali jako absolutní bezmoc. 

Kdosi ho trefně přirovnal k šachovému velmistrovi, který vidí mat v deseti tazích, zatímco jeho soupeř se raduje, že mu sebral pěšce.

Z místa za brankou si udělal svou kancelář. Využíval brankovou konstrukci jako štít. Sám časem přiznal, že tuhle praxi odkoukal od Bobbyho Clarkea z Philadelphie, byl to ale až Gretzky, kdo hru za bránou dovedl k absolutní dokonalosti. Brankář se musel neustále otáčet, obránci nevěděli, zda hlídat prostor před brankou, nebo vyjet za ní. To rozbilo jakýkoli obranný systém.

Gretzky o hokeji nepřemýšlel jako o sportu plném pravidel a pozic. Pro něj to byl plynulý proud energie. Často se říkalo, že má „oči i vzadu na hlavě“, ale pravda byla taková, že on prostě cítil, kde se kdo na ledě nachází podle toho, jak se měnilo proudění hry.

Legendární je jeho citát: „Bruslím tam, kde puk bude, ne tam, kde byl.“

Deník The New York Times v 80. letech napsal: „Gretzky nehraje hokej, on ho diriguje. Puk se zdá být k jeho hokejce přivázán neviditelným provázkem a on ho pouští jen tehdy, když je to pro soupeře nejvíce zraňující.“

Reakce staré gardy

Montrealští Canadiens, šampióni z konce 70. let, se s nástupem nové doby nevypořádávali lehce. Za největší chybu managementu lze bezpochyby považovat ztrátu legendárního kouče Scotty Bowmana. Architekt vítězné dynastie neunesl neúspěch v souboji o křeslo generálního manažera a odešel k týmu Buffalo Sabres. 

Habs ztratili nejlepšího stratéga historie přesně v momentě, kdy bylo potřeba reagovat na fúzi s WHA a příchod mladých dravců. Bez Bowmana ztratil Montreal svou pověstnou disciplínu a schopnost adaptace.

Když k tomu připočteme nečekané ukončení kariéry gólmana Kena Drydena a rozpad legendární obranné trojice Savard-Lapointe-Robinson, nemůžeme se divit, že hra Montrealu v počátcích 80. let připomínala šlechtice, který se snaží tančit menuet na rockovém koncertě.

Deník Le Devoir k tomu v roce 1981 jen smutně konstatoval: “Sledovat Montreal proti Edmontonu je jako sledovat starý parník, který se snaží dohnat motorový člun. Jsou stále elegantní, ale ten člun je už dávno za obzorem.“

Jestli někdo v té době pochopil, jak ovládnout nový hokejový chaos, byli to New York Islanders. Ti v letech 1980–1983 vyhráli čtyři Stanley Cupy v řadě a vytvořili poslední velkou dynastii před nástupem Edmontonu. 

Ostrované, vedeni trenérem Alem Arbourem, byli fascinujícím hybridem. Měli v sobě tvrdost 70. let ztělesněnou bojovníky jako Bobby Nystrom či Clark Gillies a ofenzivní genialitu let osmdesátých představovanou kreativním centrem Bryanem Trottierem a čistokrevným snajprem Mikem Bossym.

Dokázali hrát nespoutaný Firewagon hokej, ale když bylo potřeba, přepnuli mód a soupeře doslova „udusili“ disciplínou.

Nejdůležitější prohra v historii

V základní části 1982/83 Edmonton dominoval. Wayne Gretzky lámal jeden rekord za druhým, spolu s Kurrim a Andersonem stříleli góly jak na běžícím páse a až do finále prošli s pocitem, že si pro ten pohár prostě dojedou.

O to bolestivější byl náraz do zdi jménem New York Islanders. Ti jsou sice zmlácení, unavení, ale pořád mají “vítěznou DNA”. Oilers přejeli 4:0 na zápasy a ukázali jim, že samotný styl Firewagon hokeje je sice krásný pro základní část, ale pro úspěch v play-off je potřeba umět trpět.

Asi nejlépe edmontonské vystřízlivění charakterizuje historka, kterou popisuje Wayne Gretzky ve své biografii tak, že šli s Kevinem Lowem (tehdejší klíčový obránce a budoucí manažer) po rozhodujícím zápase kolem šatny Isles. Očekávali šampaňské, řev a oslavy. Místo toho uviděli obraz, který jim změnil kariéru.

„Viděli jsme tam Trottiera, Bossyho a Potvina. Byli úplně zničení. Měli ledové obklady na kolenou, na ramenech, na obličeji. Sotva se hýbali. V tu chvíli jsme se na sebe s Kevinem podívali a pochopili jsme to. Oni nebyli šampioni proto, že by byli lepší hokejisté – byli šampioni proto, že pro vítězství obětovali svá těla. My jsme si do té doby mysleli, že stačí dát víc gólů. Oni nás naučili, že musíte umět přijmout ránu.“

Definitivní střídání stráží

O rok později mělo finále play-off stejné složení, avšak se zcela odlišným průběhem. Oilers už nebyli jen partou “technických kluků”. K nezměrnému množství talentu a rychlosti přidali taktickou vyspělost a odhodlanost nechat na ledě duši.

Islanders se sice snažili o pátý titul v řadě, ale jejich unavená těla už v závěru sezóny vypovídala službu. Olejáři je smázli 4:1 na zápasy a dynastie padla.

Je to klasické vyprávění o mistrovi a učedníkovi, kde se během několika let přelila moc z rukou staré, disciplinované gardy do rukou mladých, nespoutaných rebelů.

Stopa starého kontinentu

Zatímco kanadští hráči přinesli do 80. let vášeň, důraz a tah na branku, ti evropští (především Švédové, Finové a Čechoslováci) dodali hře kreativitu, trpělivost a koncept „držení puku“.

Popisovat hokej 80. let a nezmínit trojici bratrů Šťastných prakticky nelze. Jejich legendární útěk z komunistického Československa v roce 1980 byl pro NHL stejným šokem jako fúze s WHA. Peter a Anton (později i Marián) přinesli do Quebecu Nordiques styl, který v NHL prakticky neexistoval - souhru naslepo.

Peter Šťastný byl v 80. letech druhým nejproduktivnějším hráčem celé dekády hned po Gretzkym. To mluví za vše. Ukázal, že evropská technika dokáže v ofenzivní smršti konkurovat i těm největším hvězdám.

Dalším výrazným zástupcem evropské hokejové školy byl finský bombarďák Jari Kurri. Pravé křídlo elitního útoku Oilers byl jedním z prvních „obousměrných“ křídel v ofenzivní éře. Zatímco ostatní jen útočili, Kurri dokázal vykrývat prostor za Gretzkym. Jeho vzácná schopnost najít si volný prostor v chaosu, který Gretzky vytvořil, byla doslova esencí tehdejšího Firewagon hokeje.

Švédský šikula Kent Nilsson byl zosobněním termínu “čistý talent”. V sezóně 1980-81 nasbíral 131 bodů, což je mimochodem dodnes nepřekonaný rekord Flames. Říkalo se o něm, že by dokázal „obehrát soupeře i v telefonní budce“. Přinesl do NHL neuvěřitelnou lehkost hole.

V čem zřejmě Evropané změnili tehdejší hokej nejvíc, bylo držení puku. Tradiční kanadský styl byl „nastřel a dožeň“, nebo chcete-li obligátní „nahoď a jeď“. Evropané ale raději s pukem zakroužili zpět do středního pásma, počkali na vystřídání a zaútočili znovu. To byl základ pro dnešní moderní hokej.

I legendární (a tehdy k Evropanům velmi skeptický) Don Cherry musel v polovině 80. let uznat: „Tihle kluci hrají hokej, jako by u toho tančili balet. Je to frustrující, protože je nemůžete trefit, a než se vzpamatujete, puk je v síti.“

Odvrácená strana hokejového chaosu

Osmdesátkový hokej nebyla jen nablýskaná výkladní skříň v podobě fenoménu Firewagon Hockey. Tento svět měl i svou temnou, zaprášenou uličku jménem “bench-clearing brawls” neboli hromadných bitek, do kterých se zapojovaly často celé střídačky. Byla to éra kontrastů. Na jedné straně ledové plochy kouzlili umělci jako Gretzky nebo bratři Šťastní, aby se o pár minut později na opačném konci mydlila třicítka chlapů v jedné nepřehledné hromadě.

Stabilní počet mužstev a herní systém nahrával vzniku rivalit, která mnohdy přerůstala až k otevřené nenávisti. Z této doby známe pověstné bitvy o Albertu či Ontario. Nejvyhrocenější byla tehdy ale pravděpodobně atmosféra mezi Canadiens a Nordiques, známá jako “Bitva o Quebec”. 

V tomto případě nešlo jen o hokej, ale o hluboké kulturní, politické a společenské rozdělení celé frankofonní provincie. 

Montreal byl vnímán něco jako “aristokracie NHL”. Bohatý, úspěšný klub s působivou historií, zatímco Quebec Nordiques byli ti “drzí rebelové z WHA”, reprezentující spíše dělnickou třídu a nacionalistické hnutí v provincii.

V té době byla nenávist mezi oběma týmy tak silná, že někteří hráči po sobě šli už od prvních vteřin utkání. Absolutním vrcholem byl vzájemný zápas z 20. dubna 1984, který se do historie zapsal jako “Masakr na Velký Pátek”.

Napětí mezi oběma bandami vyvrcholilo hromadnou bitkou na konci druhé třetiny. Rozhodčí poslali týmy do šaten, aby emoce vychladly. Když se týmy vrátily na třetí třetinu, rozhodčí teprve oznamovali tresty. Hráči se však začali prát znovu a tentokrát i ti, kteří už byli vyloučeni, ale ještě nestihli odejít. Účet byl bohatý. 252 trestných minut a deset vyloučených do konce utkání.

Liga zareagovala o pár let později změnou pravidel. Nové pravidlo stanovilo, že jakýkoli hráč, který opustí střídačku, aby se zapojil do bitky, vyfasuje automaticky stopku na 10 zápasů a jeho trenér obří pokutu.

To byl okamžitý „vypínač“. Během jediné sezóny hromadné bitky prakticky zmizely.

Play hard, party hard

Motto, které se objevilo i v knize českého bouřliváka Miroslava Fryčera Můj divoký hokejový život, připomíná, že Firewagon Hockey nebyl jen herní styl, byl to životní postoj. Divoké období, kdy hokej nebyl byznysem řízeným algoritmy, ale čistým, syrovým projevem radosti, talentu a občas i čirého šílenství.

Mullety, mohutné kníry, pivo po zápase, cigareta o přestávce, legendární skořápka Jofa, experiment s dlouhými kalhotami (Copperalls), ale i taktické pokyny psané na ubrousku v baru, to vše jako by bylo definicí hokeje 80. let.

Neexistovaly mobily s foťáky, Instagram ani Twitter. Hokejisté byli v barech a restauracích běžně k zastižení, pili s fanoušky a žili „normální“ životy. To vytvářelo mezi fanoušky a týmem neuvěřitelné pouto, které dnešní poněkud sterilní PR prostředí postrádá. Hráči se nebáli otevřeně mluvit na kameru. Žádné naučené fráze o tom, že „musíme jít do brány“ a „to je jedno, kdo dal gól, hlavně, že jsme vyhráli“. Byli to svérázní chlapíci, kteří se nebáli říct, že se po zápase těší na steak a pivo.

Asi nejvíc to vystihuje citát, přisuzovaný v různých formách vícero hráčům tehdejší doby:

„My jsme se v srpnu vraceli do kempu, abychom se dostali do formy. Dnes se vrací atleti, aby si tu formu udrželi. My jsme možná neměli jejich svaly, ale měli jsme víc příběhů, které stojí za to vyprávět.“

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter