NHL.cz na Facebooku

Ohlédnutí: Vzpoura za Richarda. Když hokejové emoce přetečou do ulic

17. března 17:00

Jiří Lacina

Na světě jsou místa, kde je hokej víc než náboženstvím. Co dokáže náboženský fanatik, je poměrně dobře známo; stejně jako je znám fakt, že pokud někde zimní sport povýšili nad tradiční hodnoty, je to v Kanadě. Kam až může vášeň pro hru zavést dav, dokazuje memento ze 17. března 1955, kdy do dějin NHL ukápla pořádně černá kaňka.

Padesátá léta neskýtala tolik vyžití jako dnes. Pasivně i aktivně provozovaný sport byl jednou z mála možností rozptýlení. Vůdcem hokejové Mekky byl tehdy Maurice Richard, jeden z nejcharismatičtějších představitelů této hry všech dob. Celá země ho znala pod přezdívkou „Rocket“ (raketa), jíž mu dal jako první místní novinář Baze O’Meara. Richardova rychlost byla nejen na svou dobu fascinující.

Lidé ho milovali pro zřídkavou kombinaci schopností, kterou lze snad nejlépe vyjádřit silou býka a rychlostí geparda. Richardovo bruslení, důraz v koncovce a bleskové zasekávačky si moc nezadaly s tím, co je na stadiónech k vidění dnes. Po tréninku prý si přidával půl hodinku frekvenčního bruslení se synem na ramenou. Pokud šlo o hokej, byl to workoholik, který neznal nic jiného. Z vlastní vůle nezmeškal jediný trénink, jedinkrát nepřišel pozdě.

Když 28. prosince 1944 vytvořil proti Detroitu pěti góly a třemi asistencemi nový bodový rekord NHL - to vše v den, kdy se s rodinou stěhoval a na vlastních zádech odtahal půl bytu - hlesl konsternovaný Jack Adams, generální manažer poražených, že takového hráče neviděl v lize 20 let. Podobným srovnáním obdařil později už pouze Gordieho Howea, jehož si do mužstva sám přivedl. Na konci téže sezóny docílil Richard padesáti branek v padesáti utkáních a vytvořil hranici extratřídy, k níž se několik desetiletí nebyl schopen nikdo další přiblížit.

Conn Smythe, dlouholetý šéf Toronta, za něj po prvním shlédnutém zápase nabídl Montrealu 50 tisíc dolarů. Když nabídku činil, se sarkasmem sobě vlastním dodal, že dává tak „málo“ jen proto, že je Richard příliš jednosměrný hráč, který nezná obranné pásmo. Donat Raymond, vlastník Canadiens, neměl pochopitelně vůbec v úmyslu svou vycházející hvězdu prodávat, takže do Toronta s nemenší dávkou ironie vzkázal, „že až udělají z Richarda obousměrného hráče, očekává minimálně dvojnásobnou sumu.“

Conn Smythe po více než deseti letech nabídku skutečně zopakoval a částka zněla už na 135 tisíc. Netřeba dodávat, jak obrovské peníze to v té době byly a přesto musel štědrý investor o marnosti své snahy dobře vědět.

Ohnivá povaha

Když přišel v roce 1942 ke Canadiens, neuměl jako frankofonní Kanaďan vůbec anglicky. Celý život se nezbavil ostrého přízvuku, který se stal terčem vtípků a napodobování neomalenců či zhrzených soupeřů. Zkusil si pro to svoje a dlouho se nemohl zbavit pocitu méněcennosti, nikterak neobvyklého u dalších frankofonních Kanaďanů. Když chtěl trenér Irvin svým svěřencům v roce 1953 složit skutečnou poklonu, vysekl během vítězných oslav v šatně plné potu a šampaňského děkovačku anglicky a poté z papírku francouzsky. Richard byl dojat k slzám.

Ve vlastním městě se těšil takové popularitě, že neexistovalo, aby kdekoli za cokoli platil. Ačkoli se do srdcí montrealských fanoušků během 20. století zapsala celá plejáda legendárních borců: Howie Morenz, Bill Durnan, „Boom Boom“ Geoffrion nebo Jean Béliveau, nikdo se netěšil tak specifickému a zvláštnímu postavení.

Talentovaného střelce bohužel necharakterizovalo jen rychlé bruslení a kanonýrská invence, vedle spousty žádoucích vlastností překypoval také silným temperamentem. Na konci sezóny 1952-53 útočil Gordie Howe na Richardův rekord 50 branek z před osmi let. Jeho držitel si jej ale musel vydobýt v pouhých padesáti zápasech, zatímco novodobá konkurence už měla k dispozici 70 utkání. Před posledním zápasem byl Howe na čísle 49 a do Detroitu dorazil Montreal...

„Byla to jediná noc v mé kariéře, kdy jsem se bál poslat nějakého hráče na led,“ vzpomínal později trenér Habs Dick Irvin. „Pamatuji si ty jeho oči, už když jsme přijeli do města. Říkal jsem si, že ho nemůžu postavit. Dneska bude schopen někoho zabít. Nakonec hrál, ale dával jsem si velký pozor, aby se neobjevil na ledě společně s Howem.“

Richard byl na svůj výkon samozřejmě hrdý, obzvlášť kruté by ale bylo, kdyby o něj přišel v přímém setkání. Howe nakonec neskóroval a brankář Gerry McNeill mohl po utkání v šatně těžce vydechujícího spoluhráče uklidnit: „Tak. A příští zápas začíná Howe zase od nuly...“ Rekordův výkon nakonec odolával až do roku 1961, kdy jej vyrovnal Bernie Geoffrion.

Vznětlivá nátura nenapravitelného bouřliváka byla příčinou řady malérů - častým vysedáváním na trestné lavici počínaje, problémy s vedením ligy konče. Pokud v roce 1953 všechno dobře dopadlo, o dva roky později už bylo hůř. Kauza, která skončila výbuchem a prolitou krví, nakonec mrzela i samotného hráče. A proč to nepřiznat, styděla se celá země.

Koncem základní části, 13. března 1955, neudržel Richard v utkání s Bostonem zase jednou nervy na uzdě. Vypjatý závěr v Boston Gardens přinesl za stavu 4:2 pro domácí přesilovku hostů. Ti se ji v zoufalé snaze vyrovnat rozhodli znásobit výměnou brankáře za šestého hráče v poli. Richard si to právě mířil do útočného pásma soupeře, když ho obránce Hal Laycoe zasáhl vysokou holí a způsobil mu zranění, které později spravilo pět stehů.

Rozhodčí ponechali hostům výhodu, protože měli puk nadále pod kontrolou. Po přerušení hry se Richard vrátil k obránci soupeře a vší silou jej obouruč přetáhl holí přes hlavu a ramena. Laycoe si to pochopitelně nedal líbit, shodil rukavice a připravil se k boji. Nato se chopil situace čárový rozhodčí Cliff Thompson, což neměl dělat, neboť se stal jen další obětí nekontrolovaného vzteku. Nahněvaný útočník Habs stihl na druhý pokus zlomit o Laycoea hůl a ještě nandat něco horlivému sudímu.

Na koberečku u ligového komisaře Clarence Cambella (NHL vedl 1946-77) připustil, že Laycoea zmlátil záměrně, ovšem až v odvetě za jeho atak. Pokud šlo o rozhodčího, prý si ho spletl s hráčem Bruins. Aspoň tak citují celou událost Ken Dryden a očitý svědek Scotty Bowman v trenérově životopise „Scotty“. Campbell byl neoblomný a bezprecedentním rozhodnutím suspendoval Richarda do konce sezóny, včetně všech zápasů play off!

Potíž byla v tom, že Montreal se přetahoval s Detroitem o vedení a Richard byl těsně před koncem sezóny na čele produktivity, kterou nikdy v životě nevyhrál (předtím ani potom). Když ho v příštím zápase vystřídal na prvním místě spoluhráč „Boom Boom“ Geoffrion, vlastní montrealští fanoušci jej vypískali! Bohužel, Richard si za svůj osud mohl sám. Byl to recidivista. Už o rok dřív vyvázl za napadení rozhodčího bez trestu, konkurenční kluby tehdy Campbellovi za projevenou shovívavost hlasitě spílaly.

Do jámy lvové

Jakkoli měl na své rozhodnutí právo, nezachoval se pan Campbell zrovna prozíravě, když se rozhodl hned příští zápas osobně navštívit montrealské Forum. Domácí právě hostili Detroit, který byl v tabulce jen dva body za Canadiens. Řada fanoušků šla toho večera do haly s pořádně zkaženou náladou a to ještě netušili, jaké je čeká uvnitř překvapení!

Emoce pomohlo vystupňovat několik tisíc demonstrantů vyvolávajících v okolí haly Richardovo jméno. Podle původních novinových článků připomínali někteří lidé svou nepříčetností skutečnou zvěř. Už když chtěl Campbell zaujmout místo, zasypala jej sprška ořechů, ovoce, vajíček a k tomuto účelu upravených programů.

„Po první třetině, za stavu 4:1 pro Detroit, přišel ke Cambpellovi fanoušek, natahujíc ruku, jako by mu jí chtěl podat. Místo toho jej v poslední moment udeřil do obličeje,“ vzpomíná na vypjaté okamžiky Bowman, který coby jednadvacetiletý majitel permanentky nechyběl přímo v hale.

Když bouchl granát se slzným plynem, bylo po všem. Kuckající dav lidí zamířil úprkem k východům. Mladého Bowmana zachránil syn Dicka Irvina, trenéra Habs, který skryl uprchlíka v šatně. Zápas byl přerušen, hala evakuována, výsledek kontumován ve prospěch Red Wings.

Hlavní proud výtržností měl ale teprve začít.

Mezinárodní ostuda

Veškerá auta stojící v okolí haly vzala za své přinejmenším rozbitými okny. Ostatně málo jich zůstalo nepoškozených v samotném Foru. Taxikáři byli z bůh ví jakého důvodu taháni ven z aut a mláceni. Rabovaly se obchody, ničily telefonní budky. „Zabijte Campbella! Zabijte Campbella!“ přitvrdili mezitím vyvolávači, starající se o atmosféru davu.

Očití svědci přirovnávali následky ke škodám, které viděli za druhé světové války v rozbombardované Evropě. Kradly se šperky, oděvy, hodinky, fotoaparáty... Řádění fanatiků pokračovalo v montrealských ulicích dalších sedm hodin a způsobilo škodu, kterou některé zdroje odhadly na stovky tisíc dolarů. Podle připojeného dobového dokumentu policie zatkla 74 lidí, dalších 25 potřebovalo v nemocnici lékařskou péči.

Neničily se ale jen majetky, zvláště mezi francouzsky hovořící komunitou došlo k několika velmi vážným zraněním. Běsnění nakonec pomáhal v brzkých ranních hodinách mírnit sám Richard, jemuž rádio pro tento účel poskytlo speciální relaci. Suspendovaný hokejista kajícně přijal trest a poprosil lidi o klid.

Bez ohledu na zpustošenou část města nebyly největší škody fyzické. Pořádný pohlavek utrpěla základní lidská slušnost, mravní hodnoty civilizovaného světa. Kanadský hokej se dostal na titulní stránky novin od Los Angeles až po Londýn a zmiňován byl v tom nejhorším možném světle.

Politická elita si předhazovala, kdo víc nastartoval diváky kritikou Campbellova rozhodnutí, sdělovací prostředky si myly hlavu pro totéž. Jack Adams, manažer Detroitu, zuřil a vyčítal novinářům, že oni udělali glorifikací Richarda z fanoušků „vřískající idioty“.

Asi nejvěrněji vyjádřil pocity většiny Kanaďanů list Montreal Star, který o několik dnů později napsal: „Nezbylo nic než ostuda.“ Událost je dodnes reflektována jako jeden z největších občanských nepokojů v dějinách Kanady. Do historie vešla jako „The Richard Riot“ (Vzpoura za Richarda).

Share on Google+

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@nhl.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz

© Copyright - Všechna loga a známky NHL, loga a známky týmů NHL, jakožto další vlastnické materiály včetně log konferencí a obrázků Stanley Cupu jsou vlastnictvím NHL, NHL Enterprises, L.P. a příslušných týmů. © NHL Enterprises, L.P. Všechna práva vyhrazena.

'];