Než přišli Connor a Leon: Mario Lemieux & Jaromír Jágr, zlaté devadesátky

Možná si to ne každý uvědomuje, ale NHL prožívá mimořádnou epochu. Píšou ji Connor McDavid a Leon Draisaitl, kteří několikátý rok po sobě okupují čelo produktivity. Výjimečnost jejich počínání podtrhuje fakt, že jsou oba z jednoho týmu.

V následujícím seriálu si připomeneme další historicky dominantní dvojice z jednoho mančaftu. Podmínkou je, že by nemělo jít pouze o jednu sezónu, ale opakované souboje na vrcholu nejprestižnější individuální statistiky.

Mario Lemieux

Do NHL vstupoval jako jeden z největších juniorských talentů všech dob, o čemž dostatečně vypovídá 282 bodů (133+149) v 70 zápasech poslední sezóny v QMJHL (quebecká juniorská liga). Výlet do světa nadpozemských čísel se vyplatí začít právě tady.

Během rekordního ročníku v Lavalu nastřílel 21 hattricků, 50. branku zaznamenal ve 27. utkání, měl šnůru 52 zápasů v řadě s bodem. V posledním utkání sezóny mu scházely tři zásahy do juniorského střeleckého rekordu Guy Lafleura (130) ze sezóny 1970-71. Mimochodem, Lafleur byl v mládí Lemieuxovým vzorem.

Rekord si pojistil stylem sobě vlastním. Na výhře 16:4 se podílel 11 body (6+5)! Celkový součet je dodnes nejlepším sezónním individuálním výkonem napříč kanadskými juniorkami (CHL). Druhý Pierre Larouche dal dohromady 251 bodů (1973-74), třetí Pat Lafontaine 234 bodů (1982-83).

Neskutečná čísla dokreslují Mariův hlad. Nikdy neměl dost. V NHL byl jediným, kdo se reálně na pár let přiblížil Gretzkyho bodové úrovni. Mezi nejlepšími ročními individuálními výkony historie jsou na prvních třinácti místech jen dva muži - devětkrát Gretzky, čtyřikrát Lemieux. Rozptyl 215 - 160 bodů. Teprve pak přichází běžní „smrtelníci“.

Hned v první sezóně pokořil frankofonní kouzelník stovku (43+57), druhý muž v bodování Penguins zaostal za nováčkem o propastných 27 bodů. V sezóně 1988-89 dosáhl svého maxima 199 bodů (85+114). Uměl si pomoct zejména na přesilovkách, v rekordním roce 79 body. Čtyři historicky nejlepší sezónní bodové výkony na přesilovce (80, 79, 79, 66) patří Lemieuxovi, následuje Coffey (66), Lafontaine, MacInnis; pozor, až desátý je Gretzky (maximum 61).

Svatý rozhodně nebyl. Na počátku kariéry kouřil. S tréninkem se moc nezatěžoval, ani dokud ještě zdravotně mohl. „V jednadvaceti letech vypadl z formy. Taky trávil hodně času po večírcích,“ píše o Lemieuxově ústupu v sezóně 1986-87 v knize On the Ice with Mario Lemieux Matt Christopher.

Jak sám mockrát uznal, následný Kanadský pohár 1987 z něj udělal profesionála. Trenér Mike Keenan vzpomínal, jak si vzal Gretzky během přípravy Maria stranou a vysvětlil mu, že na jeho povzdechy a komentáře během tréninku není nikdo zvědavý. „Viděl jsem, jak mu to Wayne nandal. Tehdy se stal z Maria hokejista,“ tvrdí Keenan.

Jakmile zapnul, nikdo mu nestačil. Takhle vzpomínal na společné zápolení Dominik Hašek: „Z žádného hráče jsem neměl takové obavy. Kluci v Buffalu si ze mě jeden čas utahovali, že na ně pořád křičím: ‚Drž si Maria!‘ Raději, ať někdo jiný zůstane volný, ale u Maria musel vždycky někdo z našich stát. On dostal metr místa a bylo zle,“ říká Dominátor v knize Chytám svůj život.

Jaromír Jágr

V roce 1985 jsme mohli sledovat zázračného kanadského kluka na mistrovství světa v Praze. Do paměti se zapsal hlavně dvěma góly Sovětům. Radost, kterou prožíval český fanoušek po výhře 2:1 nad družinou Viktora Tichonova, umocnila o den později právě Kanada (3:1). Mario přispěl klasicky. Ranou z levého kruhu a pak z brejku přesnou střelou švihem do vinglu.

Dvě prohry sborné na jednom šampionátu, to bylo něco mimořádného. Ten pocit štěstí je pro spoustu z nás dodnes hmatatelný. Jak později přiznal, skotačil u televize u Lemieuxových kousků i třináctiletý Jaromír Jágr. Netuše, že za pouhých pět let bude se svým idolem sedět v jedné šatně.

Střih ze zápasu Kanada – SSSR 3:1 najdete v čase 37:53

„Nikdy jsem se netajil, že byl mým vzorem. Když jsem poprvé přijel do Pittsburghu, uspořádali pro mě seznamovací večírek a Mario přišel osobně. To mu nikdy nezapomenu,“ říká Jágr v knize Má léta v Pittsburghu.

Slavný Kladeňák vždycky zdůrazňoval, že z trenérů respektoval nejvíc vlastního otce. Z hokejistů právě Maria Lemieuxe. Od svého vstupu do NHL bylo vidět, jaký má talent. Jak zvolna dozrával a jeho na statku cepované tělo sílilo, posouval se mezi absolutní ligovou elitu. Výjimečné technické kousky mu v úvodu kariéry zadělaly na přezdívku „Mario junior“.

Z prvního finále play off 1992 s Chicagem pochází i Jágrova patrně nejslavnější branka, po níž „La Magnifique“ na tiskovce uznale konstatoval: „Byl to asi nejhezčí gól, jaký jsem kdy viděl.“

Druhou vítěznou sezónu 1991-92 vedl slavnou pittsburghskou skvadru legendární Scotty Bowman. O Jágrovi zpětně řekl: „Hvězda budoucnosti. Ale býval náladový a hodně si dělal starosti o svůj icetime. Pomohl mu Bryan Trottier, zkušený hokejista, k němuž vzhlížel.“

Trottier nebyl jediný, kdo mladého Jágra učil. Sám po letech připomněl, jaký „kartáč“ dostal jednou od Rona Francise, když se na lavičce netvářil kvůli určité situaci zrovna přívětivě. Lemieux nebyl klasický mentor. Moc toho nenamluvil. Ale Jágr k němu vzhlížel určitě ze všech nejvíc.

Společné roky

I když žil do jisté míry v jeho stínu, vždycky se na návraty slavnějšího parťáka těšil. Přestože musel tušit, že boj o krále produktivity je tím dopředu rozhodnutý. Lemieux uspěl v letech 1988, 89, 92 a 93. Ze sezóny 1993-94 vynechal většinu. To byl poslední rok, kdy se vrátil na trůn Gretzky. Jágr s 99 body vystoupal na desáté místo. Další sezónu zůstal Pittsburgh úplně bez kapitána a Jágr vyhrál.

V paměti hokejového fanouška utkví za život spousta okamžiků. Pohled na tabulku produktivity NHL ze sezóny 1994-95 patří v hlavě autora tohoto textu k těm nejsilnějším. Po letech nadvlády dvojice Gretzky – Lemieux to byl třiadvacetiletý Čech, kdo historické velikány vystřídal. Ve věku, kdy v současnosti řadu hráčů omlouváme, že jsou mladí a „mají čas“, byl Jágr v NHL nejlepší.

Další sezónu se vrátil na trůn Lemieux. Jágr ve svém životním roce exceloval (149 bodů), patřil k nejofenzivnějším zbraním Pens, na nedostižného Maria ale jednoduše neměl. Ten si mohl opět dovolit luxus absence ve 12 utkáních, a přesto dosáhl na 161 bodů!

Akce ne nepodobná těm, za které o 25 let později tleskáme Connoru McDavidovi:

Sezónu 1996-97 oznámil „Super Mario“ jako svou poslední. Do té doby s Jágrem pravidelně nehrál. Společně chodili na přesilovky, jinak spíš příležitostně. Jágrův tradiční centr býval Ron Francis. Po špatném začátku ročníku 1996-97 je ale trenér na Čechovu žádost spojil.

Superútok Lemieux – Francis – Jágr ničil soupeře jako rozjetý Mike Tyson na vrcholu sil. Třeba den před Štědrým dnem smetli Pens Toronto 6:5 a hvězdná trojka si rozdělila deset bodů. Než se zranil, měl Jágr po 44 zápasech na kontě 41 zásahů a mluvilo se o něm v souvislosti s metou 50/50.

Lemieux si na konci sezóny odnesl z udílení cen šestou Art Ross Trophy, kterou si po něm přivlastnil na čtyři roky jeho žák. Bylo by zajímavé sledovat, jak by se o prvenství podělili, kdyby legendární Kanaďan neskončil ve 31 letech. Svůj potenciál naznačil o tři a půl roku později, kdy se vrátil a 76 body ve 43 zápasech opět držel nejvyšší bodový průměr v NHL. Jágr už mu ale stačil. Od šéfova návratu a spojení do jedné lajny se držel ve druhé polovině sezóny 2000-01 na stejné úrovni.

V roce 2001 se nerozcházeli úplně v dobrém. Kladenský rodák ve své jedenácté sezóně v NHL vyjádřil touhu odejít. Výrokem, že v Pittsburghu „umírá zaživa“, rozzlobil fanoušky. Šťastné nebylo, ani když Lemieux vyslal přes noviny v play off vzkaz „potřebujeme od Jágra víc gólů“.

Čas nepochybně všechno zahojil. Společné zážitky a respekt zůstaly. Na srazu ke stému výročí NHL v roce 2017 oblétla internet společná fotka tří veličin Pens devadesátých let. Lemieux a Francis coby šedivějící funkcionáři, 44letý Jágr stále aktivní ve službách Floridy.

„Byli jsme skoro nezastavitelní,“ zasnil se při vzpomínce na sezónu 1996-97 na twitteru Jágr. Majitel Penguins se pak na témže místě nechal slyšet, že Jágrův dres jednou bude viset pod stropem pittsburghské haly.

Objektivně vzato to nakonec dopadlo dobře. Lemieuxova gloriola častými výpadky ani hromadou vynechaných zápasů zásadně neutrpěla. Je právem považován za jednoho z nejlepších hokejistů všech dob, což dokládá i dlouhý seznam trofejí. Jágr se v době Mariovy absence chopil nabídnuté příležitosti a zapsal se do dějin způsobem o nic méně výrazným. Společných jedenáct trofejí Arta Rosse během čtrnácti sezón je historický unikát.

Předešlé díly:

Než přišli Connor a Leon: Stan Mikita & Bobby Hull, parťáci odjakživa

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter