Jak to všechno začalo: Od rebelie k olympijskému kontraktu

V předchozí části našeho putování za zrodem olympijské účasti hráčů NHL jsme sledovali pád zkorumpovaného impéria Alana Eaglesona a zrod nečekané síly, která majitelům klubů v roce 1992 vyrazila dech. Jenže vítězství nad starými pořádky bylo jen začátkem mnohem tvrdší bitvy. Proti agresivnímu Bobu Goodenowovi, novému šéfovi hráčských odborů, zasedl k jednacímu stolu za NHL zkušený vyjednavač Gary Bettman s jediným úkolem: zkrotit vzpurné hvězdy.

Následná výluka v sezóně 1994/95 navždy změnila ekonomickou tvář NHL, ale v jejím zákulisí se zrodil dokument, který měl mnohem větší než jen finanční dopad. Pojďme rozplést příběh o tom, jak se olympiáda stala nejsilnější kartou v rukou hráčů a jak se zrodila první „ústava“ moderního hokeje, která nám darovala „Turnaj století“ v Naganu.

Konec amatérismu

Cestu do Nagana formálně otevřel už rok 1986, kdy Mezinárodní olympijský výbor definitivně pohřbil mýtus o čistém amatérismu. Skončila tak dekády trvající éra lží, kdy státem placené hokejové mašinérie zpoza železné opony drtily zámořské univerzitní výběry. Brány olympiády se tak sice profesionálům otevřely dokořán, ale nejlepší hokejové lize světa trvalo dalších devět let, než v těchto dveřích přestala stát jako neoblomný vyhazovač a proměnila olympijský turnaj v součást svého byznysu. 

Bettman na scéně

Jestliže v roce 1992 byli majitelé zaskočeni, tak v roce 1994 už měli v čele Garyho Bettmana a byli na „válku“ připraveni. Bettman nastoupil jako komisař NHL v roce 1993 s úkolem prodat hokej do celého světa. Viděl, jak basketbalový „Dream Team“ v olympijské Barceloně 1992 udělal z NBA globální fenomén, a pochopil, že pokud chce z NHL udělat světovou značku, musí pustit své nejlepší koně na největší pódium. K tomu ale musel přesvědčit konzervativní majitele klubů, že sedmnáctidenní pauza v únoru (kdy v USA vrcholí zájem o sport po skončení sezóny NFL) jim dlouhodobě přinese víc peněz, než kolik ztratí.

Jaké byly klíčové faktory, které vedly až k výluce v sezóně 1994/95?

Mzdová exploze

Na začátku 90. let se NHL začala nebezpečně štěpit. Bohaté týmy jako Rangers nebo Red Wings neměly problém platy zvedat, ale týmy z malých trhů – zejména kanadské celky jako Quebec Nordiques či Winnipeg Jets – stály na pokraji bankrotu.

Zatímco příjmy stoupaly lineárně, mzdy rostly exponenciálně. V roce 1990 byl průměrný plat v NHL kolem 570 000 USD, v roce 1994 už to bylo přes 900 000 USD. Majitelé sledovali, jak se jim zisky rozpouštějí v rukou. 

Kvůli slabému kanadskému dolaru a absenci sdílení příjmů hrozilo, že se tradiční hokejové adresy zhroutí. Majitelé bohatých klubů odmítali posílat peníze chudším, pokud by se zároveň nezastropovaly celkové náklady na hráče.

Poslední kapkou, kterou pohár trpělivosti přetekl, byla pětiletá nováčkovská smlouva na 12,25 milionu dolarů pro tehdejší jedničku draftu Alexandra Daiglea. Je hořkou ironií osudu, že právě tento hráč, který se později stal symbolem nenaplněného talentu a jedním z největších zklamání v historii draftu, posloužil jako rozbuška, která změnila hokejový byznys k nepoznání. Hráč, který v NHL neodehrál ani sekundu, bral víc než většina prověřených hvězd a vítězů poháru. Majitelé chtěli tento „nováčkovský hazard“ okamžitě zastavit. 

Bettman dostal od klubových šéfů jasný úkol: zavést platový strop a přinést tím lize ekonomickou stabilitu.

Sezóna na hraně  

První stávkou v roce 1992 (popisovali jsme zde) si hráči vynutili novou smlouvu, která jim mj. zaručovala vyšší příjmy z prodeje hokejových kartiček. Tato smlouva však vypršela už v září 1993 a nová byla v nedohlednu. Sezóna 1993/94 se tak odehrála bez platné kolektivní smlouvy. 

Hráči i majitelé pracovali v „právním vakuu“ na základě starých pravidel, ale napětí rostlo. Majitelé chtěli platovým stropem omezit raketový růst platů, zatímco pro Goodenowa a jeho hráče to bylo něco jako „sprosté slovo“. Považovali to za zásah do pravidel volného trhu. 

Nový ligový komisař Gary Bettman jasně prohlásil: „Druhou sezónu bez kolektivní smlouvy nezačneme“. V zákulisí se majitelé začali skládat do „válečného fondu“, aby přežili případné zastavení soutěže, zatímco Goodenow instruoval hráče, aby si šetřili peníze na horší časy.

Výluka

Smlouva nebyla, a tak se v říjnu 1994 brány stadionů uzavřely. Nešlo o stávku hráčů, ale výluku vyhlášenou majiteli. Tato výluka nebyla jen obyčejným sporem o peníze; byl to střet dvou neústupných vizí, který navždy změnil ekonomickou tvář profesionálního sportu.

„Majitelé se snaží zachránit sami před sebou. My jen chceme, aby trh určoval naši hodnotu," nechal se tehdy slyšet jeden z hráčů. 

Co bylo jablkem sváru? Mezi hlavní požadavky majitelů patřilo zavedení platového stropu, omezení mezd nováčků a větší kontrola nad arbitrážemi. Na druhé straně hráči chtěli snížit věkovou hranici pro nechráněné volné agenty tzv. UFA, striktně odmítali platový strop a snili o olympijské účasti.

Konflikt trval 103 dní a hrozilo, že se poprvé v historii zruší celá sezóna. Právě v nejmrazivějším bodě vyjednávání v lednu 1995 se „olympijská karta“ stala spásou pro obě strany. Bettman pochopil, že pokud chce od hráčů získat omezení platů nováčků a přísnější pravidla arbitráže, musí jim něco nabídnout, a Goodenow potřeboval pro své hvězdy hmatatelný vítězný bod. Účast na olympiádě byla pro hráče něčím, za co byli ochotni „zaplatit“ ústupky v ekonomice.

Majitelé klubů však nebyli ochotni pustit své největší hvězdy uprostřed sezóny „zadarmo“. Aby hráčská asociace NHLPA získala souhlas s účastí v Naganu, musela v ekonomických otázkách udělat ústupky, které ligu formovaly dalších deset let. 

Bettman byl v tomto vyjednávání geniální. Věděl, že majitelé mají z olympiády strach kvůli zraněním a přerušení zisků. Tím, že z účasti na OH udělal „ústupkový bod“ v kolektivní smlouvě, donutil hráče, aby si své olympijské sny v podstatě koupili za vlastní peníze přes omezení nováčkovských platů a arbitráží.

Olympijský sen jako realita

To, co vzniklo po více než 100 dnech výluky v lednu 1995, byla historicky první skutečně komplexní a tvrdě vyjednaná kolektivní smlouva. Už to nebyl jen cár papíru, ale stovky stran právnického textu definujícího vše od pojištění přes antidoping až po pravidla pro agenty. Přímo v tomto dokumentu bylo černé na bílém, že majitelé dovolí hráčům jet na olympiády 1998 a 2002, pokud se NHL dohodne s IIHF a MOV na detailech.

Proč rovnou na dvě olympiády? NHL chtěla mít jistotu, že se po japonské „exotice“ turnaj vrátí do Severní Ameriky (Salt Lake City), kde bude v ideálních vysílacích časech pro americké televize.

„Když jsem byl kluk, snil jsem o Stanley Cupu. Teď můžu konečně snít i o zlaté olympijské medaili. To mění všechno.“ (Wayne Gretzky - 1995).

Obavy mocných

Reakce majitelů klubů na rozhodnutí vyslat hráče do Nagana by se dala popsat jako „kontrolovaná hysterie“. Zatímco Gary Bettman viděl zářící billboardy na asijském trhu, majitelé v čele s „jestřáby“, jako byli Bill „Dollar“ Wirtz (Chicago) nebo Jeremy Jacobs (Boston), viděli jen zbytečné riziko a ušlé zisky.

„Proč bychom měli zastavovat náš byznys, abychom propagovali olympijský výbor, který nám nedá ani vteřinu v televizi a ani dolar z lístků? Posíláme tam naše nejcennější koně a modlíme se, aby se nevrátili se zlomenou nohou.“ (Bill Wirtz, majitel Chicago Blackhawks)

Majitelé v té době pohlíželi na hráče čistě jako na svůj majetek. Myšlenka, že by Eric Lindros nebo Jaromír Jágr – do kterých investovali miliony dolarů – měli hrát uprostřed sezóny turnaj na druhém konci světa, kde z nich kluby nemají ani cent ze vstupného, pro ně byla absurdní.

„Hrajeme 82 zápasů. Je to maraton. Teď tam vložíme čtrnáct dní extrémního vypětí, časový posun a cestování přes půl planety. Je to recept na katastrofu pro play off. Pokud se nám zraní hvězda v Naganu, kdo vysvětlí našim fanouškům s permanentkami, že jsme vyřazeni v prvním kole kvůli zápasu Kanada vs. Kazachstán?“ (Harry Sinden, prezident Boston Bruins) 

Hlavním bodem sváru ale byly, jako vždy, peníze. Majitelé odmítali platit pojistné smlouvy hráčů po dobu turnaje. Pokud by se hráč zranil v NHL, platí to pojistka klubu. Ale v Naganu?

Klíčovou postavou byl tehdejší šéf IIHF René Fasel. Původním povoláním zubař a mistr diplomacie věděl, že musí NHL nabídnout víc než jen „dobrý pocit“. NHL trvala na tom, že nebude platit ani cent za pojistky hráčů a jejich dopravu do Nagana. Fasel nakonec dotlačil Mezinárodní olympijský výbor (MOV) k tomu, aby tyto obrovské náklady (tehdy miliony dolarů) zaplatil. To byl v historii MOV naprosto bezprecedentní ústupek – do té doby si olympionici platili cesty v podstatě sami skrze své národní výbory.

Majitelé přesto reptali dál. 

Glen Sather, tehdejší generální manažer Edmontonu, to shrnul pro The Hockey News:

„Je to jako půjčit sousedovi své Ferrari, aby si s ním zajel na nákup, a doufat, že vám ho nevrátí s prázdnou nádrží a odřeným lakem. Jenže ten soused vám za to ani nepoděkuje.“

Kompromisní formát

Aby se minimalizovalo přerušení NHL, byl v Naganu vymyšlen unikátní (a dnes už nepoužívaný) herní model. Turnaj byl rozdělen na dvě části. Šest nejsilnějších týmů (Kanada, USA, Rusko, Česko, Švédsko, Finsko) bylo nasazeno přímo do hlavní části turnaje.

Hráči NHL z těchto týmů přiletěli do Japonska až na druhý týden olympiády. Tím se zkrátila nutná pauza NHL na minimum. Ostatní země (včetně Slovenska, pro jehož fanoušky zůstává systém „velké šestky“ dodnes bolestivou vzpomínkou na nespravedlivé vyřazení u zeleného stolu) musely hrát kvalifikaci bez svých hvězd z NHL, což Slováky tehdy stálo postup. 

Vše vyvrcholilo tiskovou konferencí v New Yorku v září 1995. Gary Bettman, René Fasel a Juan Antonio Samaranch (předseda MOV) oznámili historickou dohodu.

Epilog

Příběh, který začal temnou zradou Alana Eaglesona a pokračoval přes neústupnost Garyho Bettmana a Boba Goodenowa, nás učí jednu věc: olympijský sen není dárkem od funkcionářů, ale výsledkem tvrdého boje. Až se v Itálii vhodí úvodní buly turnaje, na kterém se opět sejde hokejová elita, vzpomeňme si na oněch 103 dní nejistoty v roce 1995.

Právě tehdy se totiž zrodil „Turnaj století“, jehož odkaz žije dál.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter