Já půjdu do nebe! Zemřel Mr. Goalie, proslul kumštem, bizarním rituálem i 552 špíly v řadě

Hokejový svět se loučí s jedním z nejlepších gólmanů všech dob, na věčnost se ve věku 94 let odebral Glenn Hall. Jeho přezdívka Mr. Goalie, tedy pan Brankář, mluví za vše. Ač si ho nejspíše veřejnost spojí především s neuvěřitelnou a těžko překonatelnou sérií 552 odchytaných mačů za sebou (včetně play-off) či předzápasovým vracením, je na místě zdůraznit jeho mistrovství mezi třemi tyčemi a také zásadní vliv na řemeslo. To díky němu se začalo hromadně chytat takzvaným motýlkem. Vynikal také jako glosátor.

"Byla to jediná cesta, jak uživit rodinu. Kdybych to dokázal jinak, nechytám."

"Moc rád se na hokej dívám. Mám na něm rád úplně všechno. Tedy až na to ho hrát."

Takto výstižně popsal svůj vztah k brankařině, která v době jeho největší slávy byla zcela odlišnou disciplínou než dnes. Chytalo se bez masky, v kožených chráničích vycpaných kapokem, ve skromných vestách.

Bolest, stehy (on sám jich napočítal celkem na tři sta) i zlomeniny, to byla tehdy naprosto neoddělitelná součást života gólmanů. Stoupnout si mezi tři tyče vyžadovalo pořádnou kuráž.

Hall si postupně vypracoval svérázný rituál, při němž mu zesinala tvář a kvůli němuž byl spoluhráčem Eddym Litzenbergerem překřtěn na Mr. Ghoulie. Připomínal mu ducha.

Jaká že to byla praktika? Před utkáním se dýcháním a mručením dostal do stavu, kdy mu bylo na zvracení. A také si pak "odplivl". Uklidnil se tím, nervozita opadla.

"Když mi nebylo zle, měl jsem pocit, že jsem pak chytal hůře. Že jsem neudělal všechno pro to, abych byl ready," říkal opakovaně na toto téma. Když byla partie hodně intenzivní, zvracel prý i o přestávkách...

Ano, a právě tento muž stál 552krát v řadě mezi třemi tyčemi (a natáhl by tu šňůru o další mače, kdyby si nedodělal záda při upínání řemínku na betonu, je v tom kapka ironie - měl si zrovna přizpůsobovat nový pár chráničů).

Muselo ho stát spoustu přemáhání a úsilí tolik let bez oddechu čapat, což dokládá i fakt, že vždycky dlouho váhal s podpisem smlouvy... do poslední chvíle.

"Já půjdu do nebe, protože peklo jsem si zažil na zemi," komentoval svou kariéru.

Velkolepou, jedinečnou.

Víte třeba, že jako jediný gólman v historii byl sedmkrát zvolen do prvního All-Star Teamu? Nebo že patří do úzké skupiny vyvolených, co získali Conn Smythe Trophy pro MVP vyřazovacích bojů, ačkoliv ve finále Stanley Cupu padli?

Třikrát vyhrál Vezinu, dvakrát stříbrný pohár, přebíral i Calderovu trofej pro nejlepšího nováčka.

Neodmyslitelně je jeho jméno spjaté s chicagskými Blackhawks, první roky v NHL prožil v Detroitu, sklonek své hokejové pouti pak v St. Louis.

Novému klubu na mapě slavné soutěži pomohl třikrát za sebou do rozhodující bitvy o hokejový grál. S dalším velikánem Jacquesem Plantem "na stará kolena" tvořili už maskovaný dream team.

Hall se tehdy přimotal, v jednom z finále, k ikonickému gólu Bobbyho Orra. Vybavíte si letícího, euforií rozjásaného tahouna bostonských Bruins?

Časem to glosoval s humorem sobě vlastním: "Tu fotografii jsme oba podepsali tisíckrát... Jednou jsem se k Bobbymu pootočil a povídám mu: Dal si vůbec někdy jinou branku?"

Hall byl čtyřnásobným otcem, desítky let ženatý se svou chotí Pauline. V roce 2009 ovdověl.

Proslul svou mimořádnou lidskostí a vstřícností, Žil skromně, na farmě ve Stony Plain, kde ochotně přijímal i ve vysokém věku návštěvy. Jako třeba opakovaně zámořského novináře Davida Stubbse.

Jeho vzpomínku na Halla na NHL.com si, pokud vládnete angličtinou, nenechte ujít.

Uvedl jí okolnostmi Hallova skonu. Kolem Vánoc se mu přitížilo, poslední dny strávil v nemocnici. Odešel pokojně, jako nejstarší žijící člen Hall of Fame.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter