Finále Canada Cupu 1987

První finále Canada Cupu 1987: Semak umlčel Forum

Bylo právě jedenáctého září. Datum, jež se o čtrnáct let později tak tragicky zapsalo do světových dějin, nabídlo v montrealském svatostánku Forum napínavé drama. Na zápas byl nasazen jako hlavní rozhodčí zkušený Don Koharski. Chlapík, který pár dnů před finále hrál golf kdesi v Ontariu a o nominaci příliš neuvažoval.

„Byl jsem překvapen jako každý. Říkal jsem si, že bych možná mohl být jako náhradní rozhodčí v pohotovosti. Pak mi ale zavolal John McCauley (šéf rozhodčích NHL), jenž se sešel se zástupci obou táborů a sdělil mi, že mě chtějí na všechny tři duely. On měl sice svůj plán a chtěl, aby jeden zápas odpískal Američan Paul Stewart, pro mě ale bylo vzrušující, že o mně vůbec uvažují,“ vzpomínal Koharski. Přesvědčit Sověty, že Koharski je nejlepší rozhodčí, nedalo příliš práce. Oni s ním již měli dostatek zkušeností z předchozích zápasů v severní Americe. „Možná si mysleli, že jim nosím štěstí. Ale řeknu vám, oni mou pomoc nepotřebovali,“ smál se arbitr.

Úvodní utkání finále nabídlo vskutku zajímavou podívanou. 14 558 diváků ve Foru vidělo gól z první kanadské střely, čtyři branky Sovětů v řadě, následný čtyřgólový kanadský obrat a brilantní vítěznou střelu Semaka v prodloužení.

Domácím chyběli vinou zranění kotníku Kevin Dineen a Claude Lemieux, poraněné koleno měl i Rick Tocchet. K příležitostným střídáním na křídle tak musel být připraven sedmý bek James Patrick. „Máme deset a půl útočníka,“ glosoval situaci trenér Mike Keenan.

„Za této situace budou hrát více Gretz, Mario a Messier, takže bychom měli být lepší,“ nelámal si s tím hlavu John Muckler, Keenanův asistent. „Ale pokud bychom měli hrát proti Sovětům tři zápasy, nastanou chvíle, kdy budeme potřebovat čtvrtou lajnu,“ připustil. Nezapomněl také pochválit soupeře. „Oni mají dvě rychlosti. Rychlou a rychlejší.“

Sovětům chyběl v sestavě Sergej Světlov. Stejný hráč, který dal Kanadě v předchozím utkání na turnaji dva góly. V semifinále se Švédy se ale zranil. V zámoří se všeobecně soudilo, že slabinou soupeře bude brankář. „Mají problém v brance. Ten kluk (Mylnikov) se snaží, ale je toho na něj moc. Treťjaka nemůže nikdo nahradit,“ psalo se. Brzy ale začalo být horko spíš Fuhrovi na druhé straně.

Kanaďané sice skórovali hned z první střely v zápase a Mike Gartner je poslal v čase 1:49 do vedení. Soupeři však v první třetině perfektně vyšla hra při nestejném počtu hráčů na ledě. Kasatonov s Krutovem využili dvě přesilovky, a když v čase 17:44 skóroval Makarov při vlastním oslabení, ztráceli Kanaďané po první části dvě branky. A bylo ještě hůř. V úvodu druhého dějství zvýšil Kamenskij bombou z dálky na 4:1 pro hosty. 

„Jako gólman musíte mít krátkou paměť. Nesmíte si dělat starosti s tím, co už jste pustili, ale s tím, co teprve přijde. Už jako mladý jsem se naučil, že vždy nějaké góly pustíte. Nechat se tím znervóznět by situaci jenom zhoršilo,“ komentoval čtyři kousky ve své síti Fuhr.

Spoluhráči si jej ale po skončení finále nemohli vynachválit. „On byl pro náš tým perfektní gólman. Pustil pár sporných gólů, ale potom to zavřel. Jako by nám tím řekl: ok, chlapi, už nedostanu ani jeden, vy prostě běžte a hrajte svoji hru, zbytek je na mě,“ komentoval výkon svého brankáře Dale Hawerchuk.

„Věděli jsme, že zachytá tak, jak potřebujeme, aby nám dal šanci na vítězství. Už jsme to viděli mnohokrát,“ řekl jeho spoluhráč z Edmontonu Mark Messier. Rick Tocchet přikyvoval. „V jeho mysli ten zápas nebyl nikdy ztracený.“

A Kanaďané se skutečně vrátili do zápasu neskutečným způsobem. Hodně jim pomohlo, že těsně před odchodem do šaten na druhou přestávku snížil v přesilovce Ray Bourque na 2:4. Po návratu z kabin uběhlo jen 95 vteřin, když se prosadil „killer“ Doug Gilmour.

Jakmile Glenn Anderson vyrovnal, nebyl v hale snad nikdo, kdo by pochyboval o tom, že to javorový list zvládne. Tři minuty před koncem dostal svou jedinou brankou ve finálové sérii Kanadu do vedení Wayne Gretzky. Jenže…za pouhých dvaatřicet vteřin šťastně vyrovnal Chomutov a poslal zápas do prodloužení.

„Když hrajete proti Wayneovi, vždycky očekáváte, že se něco stane. Něco magického, neobyčejného,“ vyprávěl s respektem k soupeři Igor Larionov. Nakonec se mohl z první výhry v sérii radovat on a jeho spoluhráči.

V čase 65:33 rozhodl o vítězi prvního utkání nechytatelnou ranou zápěstím Alexander Semak. Grant Fuhr krátce před tím předvedl dva neuvěřitelné zákroky, na tuhle střelu byl ale krátký. V šokovaném Foru se rozhostilo ticho. Trvalo pár vteřin, než se fanoušci vzpamatovali a odměnili oba týmy bouřlivým aplausem. 

Kanaďané už si nemohli dovolit další zakolísání. Série však ještě zdaleka nebyla u konce. „Máme v kabině dostatek vítězů na to, abychom to dokázali,“ nezalekl se náročného úkolu Gretzky. Po skončení série byl první zápas, i přes strhující obrat a napínavé prodloužení, všeobecně považován za nejslabší. To nejlepší mělo teprve přijít.

Druhé finále Canada Cupu 1987: Jak je důležité mít Waynea a Maria

Tohle utkání se zapsalo do hokejové historie hned z několika důvodů. Hattrick a vítězná branka Maria Lemieuxe v čase 90:07, pět asistencí Waynea Gretzkyho nebo neuvěřitelná vyrovnávací branka Valerije Kamenského, to jsou nejpamátnější okamžiky této spektakulární bitvy v Hamiltonu.

Po montrealské prohře v úvodním utkání se Kanaďané se Sověty střetli o dva dny později v hamiltonském Copps Coliseu. I přes porážku a vědomí, že si nemohou dovolit další zakolísání, vládl v kanadských řadách optimismus. Podle kouče Keenana byli jeho svěřenci v závěru prvního duelu lepší. O trénovanosti a fyzické připravenosti Sovětů se přitom vyprávěly legendy. „Co je víc, fitnes, nebo touha a motivace?“ prohlásil Keenan. „Hráli jsme prakticky na čtyři beky a devět útočníků a stejně jsme je přehrávali,“ tvrdil. 

V zámoří se všeobecně soudilo, že v úvodním utkání vlastně nikdo neprohrál. „Nikdy jsem je neviděl tak chybovat pod tlakem. Hodně nám to zvedlo sebevědomí,“ prohlásil Mark Messier. Pro odvetu byl definitivně mimo hru i Rick Tocchet, jenž tak na marodce doplnil Kevina Dineena a Claudea Lemieuxe. „Musíme vyhrát dva zápasy ze dvou, takhle jednoduché to je,“ uvědomoval si závažnost situace Grant Fuhr, na němž měla opět ležet velká tíha odpovědnosti při spoustě sovětských šancí.

Jestliže nasazení Dona Koharskiho v úvodní bitvě bylo překvapením, nominace nezkušeného Američana Paula Stewarta k druhému duelu byla naprostým šokem. Šéf arbitrů NHL John McCauley mu dal přednost například před známým Andy Van Hellemondem. Během předzápasové rozcvičky narazil Stewart (bývalý hokejista) na svého někdejšího spoluhráče Mikea Gartnera. Kanadský střelec se na rozhodčího krátce podíval a začal se smát. „Tomuhle by nikdo nevěřil,“ utrousil. Američan na to jen opáčil: „Čemu? Tomu, že tu jsem, nebo tomu, že tu jsi ty?“

Samotný zápas byl pro Stewarta ovšem zatraceně náročný. Po více než devadesáti minutách hry v nejvyšším možném tempu toho měl plné zuby. „Bylo to nahoru dolů, nahoru dolů. Umíral jsem, byl jsem dehydrovaný. Přál jsem si, aby někdo skóroval. Když se podíváte na ten Mariův gól, nevím, kdo byl v tu chvíli šťastnější, jestli Mario, Wayne nebo já.“

Keenan nasadil na úvodní buly Messierovu řadu s Hawerchukem a Andersonem. Poté, co Kanaďané přežili první velkou šanci soupeře, otevřel skóre v čase 0:43 obránce Rochefort. Po necelé minutě a půl od zahájení zápasu bylo srovnáno, na druhé straně se prosadil Chomutov. Uplynulo přesně 87 vteřin hry a diváci již viděli dva góly a několik dalších šancí. A intenzita hry od tohoto okamžiku už jenom stoupala. 

Po brankách Coffeyho a Gilmoura odcházel javorový list do šaten s dvoubrankovým náskokem. Ten se však v prostředním dějství rozplynul. Fetisov v přesilovce snížil a ve vlastním oslabení vyrovnal Krutov. Přesto na druhou přestávku odcházeli opět spokojenější domácí, poprvé v zápase si vzal slovo Mario Lemieux.

A Mario, jehož velikost svět teprve pomalu objevoval, si pro sebe rezervoval i další hvězdné chvíle tohoto večera. Jakmile Bykov srovnal na 4:4, byl to opět Lemieux, kdo překonal Bělošejkina a vrátil Kanadě vedení v čase 54:17. Stejně jako v prvním finále ale domácí náskok neudrželi. Nadšené diváky zmrazil 64 vteřin před koncem základní hrací doby neuvěřitelným individuálním průnikem Valerij Kamenskij. „Bože, to byla akce…,“ užasle přiznal po letech Keenan. Také druhé finále se tak muselo nastavovat za stavu 5:5.

Kdo čekal, že s postupujícím časem a únavou bude úroveň hry upadat, spletl se. Totálně vyčerpaní hráči obou týmů ze sebe v každém střídání vydali maximum, šance střídala šanci. „Ze střídačky jsme se na led skoro nedívali. Museli jste popadnout dech a připravit se na další střídání. Pokud byste byli někde jen o krok později, znamenalo by to gól. V tomhle tempu se nedalo vydržet na ledě déle než třicet vteřin,“ vyprávěl Dale Hawerchuk.

Měl pravdu. Také novináři přiznávali, že nebylo možné toho večera napsat reportáž z utkání před obvyklou uzávěrkou včas. Žádné průběžné zapisování zajímavých akcí nebo psaní poznámek se nekonalo. Žurnalisté zkrátka nemohli odtrhnout oči od toho, co se dělo na ledě. „Nikdy jsem neviděl takovou rychlost a intenzitu hry. Úroveň hokeje byla v těchto zápasech neuvěřitelná. Myslím, že lidé nechápali, jak výjimečné to je,“ prohlásil později Gretzky. 

První nastavená dvacetiminutovka rozhodnutí nepřinesla. Vyprodané Copps Coliseum se dočkalo až v čase 90:07. Wayne Gretzky vystřelil a dostal se i k nepovedené dorážce, která však našla u tyčky číhajícího Maria Lemieuxe. Hotovo! „Chtěli jsme hrát ještě jednou. Bylo to těžké, ale věřili jsme,“ svěřil se střelec rozhodující trefy. „Jsem šťastný za všechny. Za trenéry, hráče i fanoušky,“ doplnil Gretzky.

Totálně vyčerpaný „The Great One“ odehrál úžasnou partii. Na tiskovce dokonce dostal otázku, zda to bylo jeho nejlepší utkání v životě. „Nevím. Už jsem hrál v několika dobrých týmech. Dnes jsem do toho dal všechno, hrál jsem nejlépe, jak to šlo,“ odpověděl vyhýbavě. 

O něco později si jej sportovní spisovatel Jim Taylor, autor jednoho z Wayneových životopisů, vzal stranou a pověděl mu: „Nezajímá mě, cos tam řekl. Tohle byl ten nejlepší zápas, jaký jsi kdy hrál.“ Gretzky se na něj podíval a špitl: „Já vím. Ale nemohl jsem to říct.“ Když stejnou otázku dostal po dvaceti letech, na rovinu přiznal: „Když zvážíte všechny okolnosti, důležitost, soupeře…tak to bezpochyby byl můj nejlepší zápas.“

Neskutečný maraton bláznivého otevřeného hokeje byl toho večera tedy u konce. Série však měla teprve vyvrcholit o dva dny později na stejném místě (a se stejným hlavním hrdinou, ale nepředbíhejme).

Třetí finále Canada Cupu 1987: Mario Lemieux rozhodl 86 sekund před koncem

Den po strhujícím, dvakrát prodlužovaném, utkání číslo dvě se v Hamiltonu strhla pravá hokejová horečka. Do prodeje šlo zbývajících asi tisíc lístků, po kterých se jen zaprášilo. Lidé nabízeli astronomické částky, jen aby mohli být u toho, až tato úžasná série napíše svůj poslední díl. „Zaplatil bych cokoli, tohle je absolutní hokej,“ říkali mnozí. Atmosféra před rozhodující bitvou byla elektrizující. „Ještě jednu magickou noc!“ nebo „Hokej nové úrovně“ hlásaly novinové titulky po celé Kanadě.

Také Keenanův asistent Jean Perron prorokoval: „Připoutejte se, prosím. Tohle bude výlet do hokejového vesmíru.“ Lidé na ulici, v televizi a tisku nerozebírali nic jiného, než Mariův vítězný gól a Gretzkyho fenomenální výkon. S komplimentem přispěchal i Paul Coffey. „Hraju s ním sedm let, ale včera byl s pukem i bez něj lepší, než jsem ho kdy viděl,“ řekl na Gretzkyho adresu.

Rovněž v táboře soupeře si moc dobře uvědomovali, s kým mají tu čest. Za všechny to shrnul Tichonovův asistent Igor Dmitrijev. „Je jak neviditelný. Vynoří se odnikud, nahraje jako by nikomu. A je z toho gól.“

Kanaďané přežili ve druhém utkání kritické chvíle a do rozhodujícího duelu šli s vírou ve vlastní schopnosti. „Stojí za námi celá země, to může být rozdílový faktor,“ věřil Keenan. Do hry tentokrát nasadil i Ricka Toccheta se zraněným kolenem a právě tento hráč svou aktivitou a důrazem dodával spoluhráčům spoustu energie.

Řízením rozhodujícího zápasu byl pověřen Don Koharski. „Pískal jsem přes dvacet zápasů číslo sedm v play off, řídil jsem finále Stanley Cupu, ale nikdy jsem necítil takový tlak. Nebyl jsem ještě moc zkušený a hrála Kanada a Rusko. Byl to ten nejlepší hokej všech dob. Jsem velmi poctěn, že jsem toho mohl být součástí,“ vzpomínal rozhodčí později.

Natřískaná hala se v úvodu utkání nestačila divit. Již po šestadvaceti vteřinách překonal Fuhra Sergej Makarov. Přesně po osmi minutách už měli Sověti po trefách Gusarova a Fetisova k dobru tři góly. „Nemohli jsme tomu uvěřit. Zápas sotva začal,“ vzpomínal kouč Perron.

Keenan však ani na okamžik nezauvažoval o tom, že by po takové sprše vyměnil gólmana. „Nepamatuju si, že by měl moc špatných zápasů. A pokud už se mu nějaké utkání nevydařilo, vždycky pak předvedl parádní výkon v dalším. Stejné to bylo i během zápasů. Když dostal laciný gól, dělal všechno pro to, aby už další nedostal. Bylo vidět, jak mu hráči věří, hlavně ti z Oilers,“ prohlásil o Fuhrovi Keenan.

Naději vlil Kanaďanům do žil uschopněný Tocchet a Brian Propp vstřelil ještě v úvodní dvacetiminutovce kontaktní branku. Těsně před odchodem do šaten ale znovu navýšil vedení hostů na 4:2 Chomutov.

Druhá třetina přinesla další z fantastických kanadských obratů. Javorový list už v prvním finálovém utkání otočil stav z 1:4 na 5:4 a také tentokrát se vyhrabal z tříbrankové propasti. V přesilovce snížil po Gretzkyho nahrávce zpoza branky Larry Murphy a v čase 31:06 podobně vyrovnal Brent Sutter. Po další brance jednoho z nejlepších hráčů na ledě Hawerchuka šli Kanaďané do kabin s jednogólovým náskokem.

Ani do třetice však domácí vedení 5:4 neudrželi, zmrazil je kat z úvodního finále Semak. Ale pak to přišlo. Narodila se jedna z nejslavnějších akcí kanadské hokejové historie. Běžela 59. minuta. Hawerchuk vyhrál vhazování ve vlastním obranném pásmu a dokázal puk posunout na Lemieuxe. Ten jej předal rozjetému číslu 99 a najednou jeli tři Kanaďané na jediného obránce Kravčuka. Snad každý očekával, že excelentní nahrávač Gretzky předloží puk Larrymu Murphymu, jenž se řítil ke druhé tyči a snadno by zametl puk do branky.

„The Great One“ měl ale vymyšleno jiné řešení. Přejel modrou čáru a nabil do tandemu Lemieuxovi. Mario si srovnal puk na hokejce a neomylně zamířil do horního rohu sovětské branky. Bylo rozhodnuto. Ve zbývajícím čase už se hosté na nic nezmohli. Prodloužení tentokrát nebylo potřeba. Gretzkyho osmnáctá asistence a Lemieuxův jedenáctý gól na turnaji ukončily tuhle neuvěřitelnou sérii. Televizní komentář „He shoots! He scores! Mario Lemieux with 1:26 remaining!“ se zapsal nesmazatelně do dějin.  

„Když jsem viděl Gretzkyho s Lemieuxem, jak se na nás řítí, věděl jsem, že je konec,“ přiznal po utkání jeden ze sovětských koučů Igor Dmitrijev. „Celou dobu jsem se díval na Murphyho, ale soustředil jsem se na Maria. To on měl dostat tenhle puk,“ prozradil Gretzky. V kanadských médiích platila příštího dne jediná rovnice: 99+66=1.

Také Rick Tocchet neskrýval překvapení. „Čekal jsem, že to dá Larrymu. Viděl jsem nejmíň milionkrát, jak Wayne nahrál před prázdnou branku na jasný gól. No a on to nalil Mariovi. Toho už jsem taky viděl mockrát, jak si s tímhle poradil. Co k tomu říct, byl to prostě laser.“

Nešťastník Kravčuk, jenž byl v kritickou chvíli na ledě překvapivě místo zkušeného Fetisova, ze sebe smutně vysoukal: „Igor Dmirijev nám po rozcvičce říkal, že viděl Lemieuxe, jak devět z deseti střel neomylně poslal nad brankářovo rameno. Tušil jsem, že když dostane šanci, tak to udělá stejně. A on tu šanci dostal.“ 

Kanaďané se topili v euforii. „Bylo to čisté štěstí,“ líčil chvíle krátce po závěrečném hvizdu Hawerchuk. „Myslím, že jsme uspěli proto, že jsme velmi respektovali každého z jejich hráčů,“ nabídl své hodnocení obránce James Patrick. A opět všichni dokola mluvili o neuvěřitelném hokeji. 

„Kdybyste šli druhý den na zápas NHL, uvědomili byste si, jakou mělo tohle finále úroveň. Nic takového jako dnes večer jsem v životě neviděl,“ prohlásil Ray Bourque.

Zatímco atmosféra v narvaném Copps Coliseu byla pekelná a hráči javorového listu křepčili na hrací ploše s vítěznou trofejí, v šatně Sovětů zavládl smutek a ticho. Nakonec si vzal slovo kapitán Fetisov. „Možná je dobře, že jsme dnes prohráli. Třeba to znamená, že vyhrajeme olympiádu.“ Měl pravdu. Za necelého půl roku se sborná skutečně radovala z olympijského zlata, Kanaďané však do Calgary vyslali úplně jiný tým. To už je ale jiný příběh.