Sedm bláznivých let

WHA: sedm bláznivých let

Přesně 11. října 1972 proti sobě nastoupily týmy Quebec Nordiques a Cleveland Crusaders, další zápas hráli v Edmontonu místní Alberta Oilers a Ottawa Nationals. Začala první sezona soutěže s názvem World Hockey Association, která se v zámoří snažila stát protiváhou do té doby všemocné NHL. Konkurenční soutěž byla ligou za pochodu, měla někdy pohnuté, až tragikomické osudy. Za sedm let existence však zanechala hluboké stopy a v mnoha ohledech předběhla dobu. Vznik WHA omezil nevolnictví hráčů, vedl k pronikavému zvýšení jejich příjmů a stejně tak vstřícnějšímu postoji k evropským hokejistům. A kdyby vůbec nic, právě v ní začínali profesionální kariéru pozdější giganti jako Wayne Gretzky, Mark Messier, Mike Liut nebo Mike Gartner.

Konec vlády jedné strany

Myšlenka vytvořit zaběhnuté a do sebe zahleděné NHL zdatnou konkurenci zrála v hlavách skupiny kalifornských podnikatelů v čele s promotérem Dennisem Murphym a advokátem Garym Davidsonem od konce 60.let a svůj plán začali uskutečňovat s příchodem další dekády. S hokejovým byznysem do té doby neměli zkušenosti, ovšem stáli u zrodu basketbalové ABA, někdejší protiváhy NBA.

Pro hokejovou soutěž vymysleli název World Hockey Association (Světová hokejová asociace). S přípravami začali v létě 1971. První, s čím vystoupili, bylo oficiální prohlášení, v němž označili za nelegální praktiky NHL jako opční právo na hráče a statut jejich nedoknutelnosti. Umožnili tím volný pohyb hokejistů a v zásadě vyhlásili válku soutěži, která za sebou měla přes půl století existence a ovládala zámořský profesionální hokej.

„WHA zahubí nezájem televize, malé stadióny a nedostatek hráčů,“ psalo se v dobovém tisku. Ani bossové NHL zprvu nebrali dravou konkurenci příliš vážně. Nicméně do roka do klubů WHA utíkali první hráči a rodící se liga začala starší sokyni notně pouštět žilou.

Jako vůbec první podepsal brankář Bernie Parent smlouvu s týmem Miami Screaming Eagles. Mužstvo se na ledě nikdy nesešlo, nicméně gólman Philadelphia Flyers se nakonec ani nemusel stěhovat. Jeho nový klub se ve WHA představil pod názvem Philadelphia Blazers. Také útočník Johnny McKenzie se nikam netrmácel. Do té doby hrál za Boston Bruins. New England Whalers působili v první sezoně v Boston Garden, až později našli útočiště v nedalekém Springfieldu a Hartfordu.

Tlačit se i do míst, kde sídlily kluby všemocné NHL, to byla další část plánu tvůrců nové ligy: Philadelphia, Boston, New York, Chicago, Los Angeles, americký stát Minnesota, později i Toronto, Vancouver, Cleveland. K tomu dosud nevyužité trhy v dalších velkých aglomeracích jako Houston, Phoenix nebo kanadská města Edmonton, Winnipeg, Quebec, Ottawa a Calgary, kde si tenkrát o NHL mohli nechat jen zdát. Pokus o zaouštění kořenů na Floridě nevyšel. V počátcích se mluvilo rovněž o zasazení jednoho týmu na Havaj.

Miliónový Hull

Nová soutěž zároveň potřebovala získat hráče zvučného jména, který by přilákal pozornost fanoušků a pokud možno inspiroval k dezerci také další hokejisty. Tím hráčem se stal Bobby Hull, jehož z Chicaga přetáhli Winnipeg Jets. „Zlatý tryskáč“ dostal jen za podpis smlouvy tehdy pohádkový milión dolarů a další téměř dva milióny na platu pro příštích pět let. NHL zahájila sérii soudních sporů. Hull byl vyřazen z kanadského výběru, který se na sklonku léta 1972 připravoval na historicky první sérii zápasů proti sborné SSSR. Za trest neměl hrát ani ve WHA. Ale soud rozhodl v jeho prospěch. Hull vynechal patnáct zápasů. A jeho riskantní krok splnil účel.

Během několika týdnů přeběhly z NHL desítky hráčů. Mezi nimi i jiné velké hvězdy. Obránce Jean-Claude Tremblay zamířil z Montrealu do Quebec Nordiques. New York Islanders přišli o tři hráče, ještě než v NHL sehráli jediný zápas. Hodně vykrváceli Boston Bruins, čerství vítězové Stanley Cupu. Kromě McKenzieho zamířil do New England Whalers také Ted Green, Philadelphii si vybral Derek Sanderson, brankář Gerry Cheevers šel zase do Cleveland Crusaders.

Hullova přítomnost zároveň pomohla WHA přežít první sezonu. „Bez něj by liga nevydržela ani šest měsíců,“ řekl zakladatel klubu Ben Hatskin. Soutěž zahájila sezonu 11. října 1972 dvěma zápasy. První gól vstřelil Ron Anderson z celku Alberta Oilers. Zmiňovaný celek z Miami na led nikdy nevyjel, stejně jako Calgary Broncos a Dayton Arrows. V San Francisku ani nestačili vymyslet název. Ale na start se postavilo původně plánovaných dvanáct mužstev. Některé kluby později zase zanikaly, měnily sídla, nové rašily jak poupata na jarním slunci. V sezoně 1974-75, kdy WHA prožívala největší rozmach, v ní hrálo dokonce čtrnáct týmů. Za sedm sezon v lize působilo celkem 32 týmů ze čtyřiadvaceti měst. Jejího konce v roce 1979 se jich dožilo pouze šest.

Liga za pochodu

Sedm let existence WHA připomíná velký chaos. Byla to liga za pochodu. Tým s původním názvem New York Raiders za pět let měnil název třikrát. Postupně se jmenoval New York Golden Blades, New Jersey Knights a San Diego Mariners. Norm Ferguson byl kapitánem všech čtyř. „Pamatuji se na den, kdy jsem podepsal smlouvu. Bylo to na apríla, 1.dubna 1972,“ svěřil se jednou.

V Ottawě měl jednu dobu sídlit další tým s názvem Civics. Sehrál jediný zápas. Minnesota Fighting Saints byli poprvé rozpuštěni uprostřed sezony 1975-76. O rok později se objevilo mužstvo se stejným názvem, jehož základ tvořili bývalí Cleveland Crusaders. Na druhý pokus přežili Bojující svatí přesně 42 utkání.

WHA však dokázala divákům svého času také hodně nabídnout. Už v létě 1973 se tehdy pětačtyřicátník Gordie Howe po 21 měsících odpočinku odhodlal přerušit hokejový důchod a objevil se v dresu Houston Aeros. V té době nejlepší střelec všech dob, navíc nastoupil v jednom mužstvu se svými syny, Markem a Martym.

Jeho stobodové sezony sloužily odpůrcům konkurenční ligy jako důkaz o její nízké kvalitě. Ovšem třeba z přátelských zápasů před sezonou mezi celky obou zámořských soutěží vycházely lépe týmy WHA. Navíc když se Mr. Hockey v roce 1979 vrátil do NHL, přes zdravotní potíže a věk dvaapadesáti let dokázal nastřílet 15 gólů.

Dalšími velkými úlovky se postupně stali také Pat Stapleton, Paul Henderson, Frank Mahovlich, Rejean Houle, Dave Keon. Legendární gólman Jacques Plante se ještě v sezoně 1974-75 objevil v brance Edmontonu. Ve WHA současně zářili hráči, kteří v NHL nedostali tolik příležitostí. Andre Lacroix se nakonec se 798 body v 551 zápasech stal historicky nejúspěšnějším hokejistou soutěže. Real Cloutier, Serge Bernier a Marc Tardif v Quebeku vytvořili vysoce produktivní řadu, známou pod přezdívkou „TBC Line“.

Únosy dětí a okradený Gretzky

Pro uzavírání smluv s mnohdy ještě nezletiletými mladíky se vžil termín „únosy dětí“. WHA nestanovila věkovou hranici způsobilosti hráčů jako NHL, právě proto, aby konkurenci předběhla. Začínali v ní mimo jiné brankář Mike Liut, obránci Rod Langway, Craig Hartsburg, Mark Howe, útočníci Ken Linseman, Michel Goulet, John Tonelli, Mike Gartner, Rick Vaive a teprve sedmnáctiletí Mark Messier a Wayne Gretzky, který sezonu 1978-79 zahájil v celku Indianapolis Racers, ale poté byl prodán do Edmontonu. Jacques Demers nebo Glen Sather sbírali první trenérské zkušenosti rovněž ve WHA.

Gretzky v sedmnácti neodolal vysoké nabídce a ve WHA si pak připsal 104 bodů. Z pohledu NHL další důkaz o špatné úrovni soutěže. Po jejím zániku však měl v NHL bodů 137 a Marcel Dionne ho v produktivitě předčil jen díky většímu počtu nastřílených branek. Gretzky získal Hart Trophy pro nejplatnějšího hráče NHL. Calderovu cenu pro nejlepšího nováčka však po první sezoně v NHL nastupujícímu fenoménovi neudělili. Její obdobu sice získal v poslední sezoně WHA 1978-79, soutěž však pro NHL představovala cosi podřadného, až mrzkého. Gretzky tedy předtím vlastně nehrál v žádné soutěži, co by stála za řeč. Právem se cítil okraden.

Na rozdíl od NHL se mladší liga tolik nebránila ani stykům s Evropou. I proto, že jí to zajistilo publicitu. Téměř každou zimu odlétaly na zápasy s celky WHA ruské a také československé týmy. V roce 1974 se uskutečnila Friendship Series, obdoba tenkrát dva roky staré Supersérie mezi výběrem NHL a SSSR. O dvě sezony později se Winnipeg Jets coby vítězové Avco World Trophy zúčastnili turnaje o Cenu Izvestijí v Moskvě. V ročníku 1977-78 je následovali Quebec Nordiques.

Cincinnati Stingers nastoupili ve stejném ročníku v Turnaji Rudého práva v Praze, Winnipeg sehrál v Tokiu tři zápasy proti sovětské sborné. Navíc utkání s celky WHA z turné reprezentace SSSR se tehdy započítávaly do celkové tabulky soutěže. Poslední All-Star Game v lednu 1979 nahradila tři střetnutí výběru soutěže proti Dynamu Moskva. V jednom útoku si zahráli Gordie Howe a Gretzky.

Evropský průlom

Do ligy proudilo mnohem víc Evropanů, než ve stejné době do NHL. Nejdál zašli v tomto směru opět Winnipeg Jets, kde v ročníku 1976-77 působilo hned devět Švédů a Finů. Obránce Lars-Erik Sjöberg patřil k nejlepším v soutěži a mužstvu dokonce dělal kapitána.

Skvělá řada "Luxury Line", v níž vedle Hulla řádili Anders Hedberg a Ulf Nilsson, patřila k ozdobám ligy. Přestup dvojice švédských útočníků do New York Rangers v roce 1978 je považován za jednu z událostí, které uspíšily pád WHA. Po jejich odchodu přežila pouhý rok.

V lize postupně zasáhli do hry pět brankářů a celkem 23 hokejistů z našeho kontinentu. Včetně evropského průkopníka Jaroslava Krupičky, jenž se ve WHA objevil během první sezony, a někdejších československých reprezentantů Václava Nedomanského, Richarda Fardy a Rudolfa Tajcnára, který se během poslední sezony 1978-79 mihl v Edmontonu.

Přes nebývalý průlom to však Evropané ani ve WHA neměli jednoduché. Domácí hráči je provokovali a napadali, nutili majitele, aby s dovozem přestali. Na protest proti stupňujícímu se násilí odmítl Bobby Hull během sezony 1977-78 nastoupit k ligovému utkání. Nevydržel se dívat na honbu za jeho evropskými spoluhráči, sám byl předtím v přípravném zápase proti týmu NHL St. Louis Blues po brutálním faulu zraněn tak, že vynechal půl sezony.

Birminghamská chřipka a jiné nemoci

Hullův protest spoustě lidí otevřel oči. I WHA totiž byla do značné míry vyhledávaným útočištěm rváčů. „Každý tým měl tři až pět bitkařů,“ vzpomínal Cam Connor, jenž byl v roce 1974 první volbou Montreal Canadiens v draftu NHL, ale kariéru zahájil v konkurenční lize.

Dave Hanson, Steve Durbano, Frank Beaton a Gilles Bilodeau se v ročníku 1977-78 sešli v mužstvu Birmingham Bulls. Poslednímu z nich se přezdívalo „Špatné zprávy“, týmu dohromady pak „Birminghamská chřipka“. Jen vypečený kvartet za sezonu nasbíral celkem sedmnáct a půl hodiny trestů.

Třeba ani Minnesota Fighting Saints, tedy Bojující svatí, rozhodně nebyli žádní zpěváčci na kúru. Připomínali spíš hordu rohovníků. „Měli tvrdé hochy jako Curt Brackenbury, Paul Holmgren, Johnny McKenzie, Gord Gallant. A také bratry Carlsonovy, co nepřebrulili kluziště na délku, aniž by upadli,“ pokračoval Connor.

V St.Paulu, kde Saints sídlili, bylo násilí na ledě pravidelnou součástí programu. Jedna z nejkrvavějších hromadných bitek se však strhla během play off 1976 mezi Quebekem a Calgary Cowboys. Hostující Rick Jodzio během ní vyjel po domácí superhvězdě Tardifovi, jehož krosčekoval do obličeje a pak zmlátil do bezvědomí. Na ledě musely dělat pořádek dvě desítky policistů. Tardif skončil v nemocnici, Jodzio před soudem.

Kaskadéři na bruslích

WHA se ovšem snažila upoutat i jinými prostředky. V St. Paulu byly průhledné mantinely. Aby puky nesplývaly s pozadím, začalo se experimentovat s barevnými kotouči. Rozhodčí pískali v trikotech s červenobílým pruhováním. Motocyklový kaskadér Evel Knievel, jenž kdysi hrál poloprofesionálně hokej, zpestřil přestávku v jednom zápase Toronto Toros nájezdem na domácího gólmana Lese Binkleyho. Úspěšně zakončená penalta zaujala majitele klubu natolik, že mu nabídl pětidenní zkušební smlouvu.

Jiné zvláštnosti by mohly posloužit jako námět pro komedie nebo detektivky. Tým New Jersey Knights nastoupil ke 29 zápasům své nedlouhé existence v hale Cherry Hill Arena, kde se na střídačku s třemi řadami po pěti sedadlech nevměstnali všichni hráči, natož trenér. Proto musel mezi diváky. Led se kromě toho k jedné straně svažoval. „Jediné kluziště, kde hosté dvě třetiny bruslili do kopce. A uprostřed byl hrbol, takže puk občas nečekaně měnil směr,“ poznamenal Bobby Hull.

V chicagském Amphitheatru se museli rozhodčí cestou ze šatny prodírat barem plným lidí. Pořádaly se tam také výstavy skotu. Pach v ovzduší neustále připomínal občasnou přítomnost chlévských podnájemníků. V sousedství otlučené Areny v Clevelandu zase bujela zločinnost. Pěti hráčům odcizili auto, masér byl během jedné zimy třikrát přepaden. „Naval hodinky,“ křičel na něj zloděj. „Ukradli jste mi je už včera,“ odvětil napadený.

Led v hale obepínal na obou koncích drátěný plot. Útočník Gary Jarrett přesně věděl, kde po odrazu puk přistane a podle toho najížděl před branku. V první sezoně nastřílel 40 gólů, ve druhé 31. Pak se mužstvo přestěhovalo do překrásné nové haly Coliseum a Jarrettova produktivita klesla na polovinu.

Dar z nebes

WHA fungovala sedm nezvykle zábavných, soutěživých, ale nákladných let. Díky ní pronikavě vzrostly hráčské platy. Průměrný výdělek v NHL činil v době vzniku nové soutěže 22 000 dolarů ročně. Potom se víc než zdvojnásobil. New York Rangers měli v sezoně 1972-73 coby nejbohatší klub NHL rozpočet 650 000 dolarů.

„WHA byla darem z nebes. Jen za čtyři roky v Houstonu jsem měl víc peněz, než dřív za pětadvacet sezon v Detroitu,“ řekl Gordie Howe. Také velikášství a rozhazovačnost však také byly důvodem, proč WHA neprožila jedinou klidnější sezonu, nakonec vedly k její zahubě.

Dnes tuto soutěž připomíná už jen jedno mužstvo, které po zániku WHA i nadále pokračuje v NHL - Edmonton Oilers. Stejné právo si za vstupní kauci ve výši šesti miliónů dolarů podle tehdejších měřítek velmi draze vykoupily ještě tři kluby: New England Whalers, přejmenovaní na Hartford Whalers, Quebec Nordiques a Winnipeg Jets.

Žádný z nich však už nesídlí v původním místě. Finanční tíseň donutila majitele k prodeji a stěhování do bohatších lokalit. Dnes vystupují pod názvy Carolina Hurricanes, Colorado Avalanche a Phoenix Coyotes.

Autor: Pavel Bárta