Zpověď bývalého drsného obránce Dalea Purintona

„Výrazně překročil přípustnou hranici. Evidentně mu šlo o soupeřovo oko. S normálním úderem pěstí to nemělo nic společného. Nejprve jej do oka bodl a pak se snažil mu jej vydloubnout palcem.“ Tato slova pronesl někdejší šéf disciplinární komise Colin Campbell po incidentu mezi Dalem Purintonem a Coltonem Orrem v rozhovoru pro deník The Canadian Press. Psal se rok 2005.

Purintonovi byl po dané události z přípravného zápasu Rangers proti Bruins vyměřen desetizápasový trest. Postiženému bostonskému útočníkovi oko nateklo natolik, že na něj nějaký čas neviděl. Nakonec však byl připraven nastoupit k prvnímu utkání tehdejší sezóny. To newyorský zadák byl po odpykání suspendace poslán do nižší soutěže. Za Jezdce, potažmo v NHL, si již nikdy nezahrál.

Trestná lavice byla po čas kariéry Dale "Diesela" Purintona jeho oblíbeným kutlochem. Jen v juniorech, když hrál za Moose Jaw Warriors v Saskatchewanu, si na ní odseděl 107 trestných minut ve 34 zápasech. To mu bylo 16 let!

Byl to bitkař, tvrdý hráč, "goon" v běžně užívané hokejové terminologii. Jeho hlavním úkolem bylo nahánět soupeřům strach a chránit hvězdné hráče svého týmu. Byl to však také člověk, který bojoval s neustálými bolestmi hlavy, nevolností, zapomnětlivostí, depresemi, iracionalitou a sebevražednými myšlenkami. Je přesvědčen, že na ledě utrpěl asi deset otřesů mozku.

Dnes čtyřicetiletý rodák z Fort Wayne situovaném v americkém státě Indiana během svého bytí profesionálního hokejisty o svých zdravotních problémech mlčel. Bál se, že bude nahrazen.

„Nikomu jsem to nechtěl říct,“ vypráví Purinton. „Celý život jsem trénoval a vyrůstal v domnění, že stěžovat si na zranění je projev slabosti. Vzpomínám si, že jsem často po zápase tajně zvracel tak, aby to nikdo neviděl. Bál jsem se, že by někdo mohl nastupovat místo mně.“

Purinton přiznal, že se mu po opakovaných otřesech radikálně změnil život.

„Nešlo mi nic dokončit,“ říká. „Vlastně jediná věc, která mi šla dodělat, bylo sečení trávy sekačkou. Pouze u toho mi šlo se delší dobu soustředit.“

Nejhorší komoci mozkovou si přivodil 30. března 2004, kdy se v zápase proti New Jersey Devils srazil s Jamie Langenbrunnerem. Zároveň to byl jeho poslední zápas pod záštitou NHL.

„Dostal jsem bruslí do brady a bylo zle,“ vzpomíná. „Cítil jsem vážně špatně. Bez pomoci spoluhráčů bych se ani nedostal z ledu. Tehdy to bylo poprvé, co jsem vážně ztratil chuť hrát dál hokej. Byl jsem hrozně deprimovaný a izolovaný. Vyzkoušel jsem řadu drog a alkohol jsem pil jako vodu, protože jsem jednoduše nevěděl, jak se vypořádat se životem.

Purinton si vysloužil nálepku notorického násilníka. Až po konci kariéry se svěřil, že existoval důvod pro jeho chování "za přípustnou hranicí", jak jej interpretoval výše Colin Campbell: „Hledal jsem způsob, jak se dostat pryč od hokeje. Věděl jsem, že se mnou není něco v pořádku. Bylo to vlastně něco jako volání o pomoc. Těžko se to popisuje.“

Takřka dvoumetrový a více jak metrákový bek skončil s hokejem v roce 2007, když byl jakožto člen farmářského mužstva coloradských Lavin opětovně suspendován.

V létě 2015 pak spadl na úplné dno, když byl zatčen za vloupání a napadení poté, co se vloupal do domu svého známého v New Yorku, kterého posléze i napadl. Čtyři měsíce pak strávil ve vězení s maximální ostrahou. Když si trest odseděl, tvrdil, že vše bylo jen výsledkem otřesů mozku.

Purinton má tři syny. Všichni tři hrají hokej. Ze strachu, že by mohli později čelit podobným problémům, jaké měl on, se připojil k více než stovce bývalých hráčů ve skupinové žalobě proti NHL, jejímž cílem je donutit ligu k odpovědnosti za život, který jim změnilo zranění.

Hráči tvrdí, že NHL neudělala dost pro péči o hráče, včetně jejich varování před dlouhodobými příznaky poranění mozku. NHL naopak tvrdí, že hráči hrají hokej dobrovolně s vědomím rizik spojených se sportem.

„Je pro mě těžké pochopit, jak může Gary Bettman vše zamést pod koberec a klidně spát,“ hloubá Purinton. „Vždyť ti lidé mají rodiny a děti. Je pro ně těžké snažit se nějak žít.“

Za mnohé dluží "Diesel" své ženě Temple. Ta si poprvé všimla jeho duševních změn někdy kolem roku 2003: „Začala jsem vidět, že je něco špatně, že jeho práce si na něm vybírá až příliš velkou psychickou daň,“ popisuje. „Bylo to s ním nahoru dolů. Měl deprese a úzkosti. Motal se v začarovaném kruhu.“

Zašlo to až tak daleko, že se zoufalá Temple obrátila i na hráčskou asociaci NHLPA a několikrát též telefonovala s tehdejším GM Rangers Glenem Satherem.

S Purintonovým odchodem do hokejové penze se vše ještě zhoršilo.

„Donutila jsem ho (Purintona), aby zavolal na NHLPA. Vzpomínám si, že s někým pak dlouho mluvil. Popisoval, že měl sebevražedné myšlenky, že potřebuje pomoc. Do té doby jsem nevěděla, jak moc zlé to s ním je,“ líčí Temple. „Nějakou pomoc a možnosti mu nabídli, ale to bylo asi tak všechno.“

V mezidobí od zatčení za vloupání po pobyt ve vězení strávil 11 týdnů v Cedars Cobble Hill Treatment Centru, kde se léčil proti závislosti na návykových látkách. Terapii hradila NHLPA.

Purinton je od té doby střízlivý. Snaží se pomáhat ostatním sportovcům. V září se zúčastnil s dalšími bývalými hráči jednání se zákonodárci ve snaze upozornit na nebezpečnost poranění hlavy v hokeji. Doufá, že se mu v průběhu příštího roku podaří založit nadaci, jejímž cílem bude pomáhat sportovcům zápasícím se závislostí.

„Chtěl bych pracovat s lidmi kolem NHL, setkávat se s hráči, kteří mají podobné problémy, jako jsem měl já.“

Současnou proměnu svého manžela vidí i Temple: „On je teď úplně někde jinde. Nejlepší na tom je, že chce pomáhat ostatním.“ Před třinácti lety si myslela, že ho hokej zničí, že se z něj stane invalida. Jenže Purinton se vzchopil. „Má normální práci. Je teď dřevorubec ve Vancouver Island.“

Hokej stále miluje a pouze chce, aby byl bezpečnější: „Chci pomáhat lidem,“ uzavírá jeden z nejdrsnějších hráčů NHL.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter