Žít jako Holík. V Americe jsem dostal příležitost, vzpomíná někdejší opora Devils

Před pár lety vzešla z prstů Davida Lukšů kniha Žít jako Holík, fascinující životopis kontroverzního bouřliváka, charismatického chlapa, ale především skvělého hokejisty šedesátých a sedmdesátých let Jaroslava Holíka. Teď se pro Podcast „Speak of the Devils“ rozpovídal jeho syn Robert. Stejně svérázný a neméně osobitý hráč přelomu 20. a 21. století.

Ten titul člověku znovu vytanul na mysli. Oba jsou si totiž hodně podobní.

Poctiví, neústupní, charakterově silní chlapi, kteří nikdy neskrývali odpor k někdejšímu totalitnímu režimu. Jardův syn Bobby i dcera Andrea (tenistka, pozdější manželka Františka Musila) byli v podstatě od mládí vedeni k tomu, aby se sportem jednou objeli svět a pokud možno se s ním usadili tam, kde jim bude nabídnuta svoboda a odpovídající možnosti.

Už v mládí se proto oba učili anglicky. Jaromír Jágr vzpomínal, jak ho na mistrovství světa 1990 v Bernu Robert Holík zasvěcoval do tajů NHL, organizace divizí, konferencí a play off. Oba měli proti svým rodičům velké štěstí, že mohli za moře odejít legálně. Akorát na prahu dospělé kariéry.

Splněný americký sen

„Jeden z nejtvrději pracujících hráčů NHL všech dob“, jak byl na začátku podcastu uveden, je od roku 1996 americkým občanem. Také proto se pro něj vžilo oslovení Bobby. „Tahle země byla symbolem svobody. Nejen sama o sobě, ale i tím, kolik svobody jinde po světě zajistila. Pro moje rodiče hodně znamenala. Jejich syn a dcera zde dostali výrazně jiné příležitosti, než by dostali v komunistickém Československu,“ rekapituloval ze svého nynějšího domova ve Wyomingu Holík.

„Nechci znít nějak staromódně, ale přistál jsem s jedním párem bruslí a mizerným kufrem. Víc jsem toho s sebou neměl,“ vzpomínal na začátky za mořem. „Měl jsem ale pracovní morálku, nějaké dovednosti a disciplínu. A odhodlání uspět. Jako devatenáctiletý kluk jsem myslel jen na to, jak hrát co nejlépe hokej. Nebylo to zase tak těžké, jak to možná vypadá.“

„Za hodně vděčím rodičům, kteří mě velmi dobře připravili, ačkoli nevěděli, na co přesně mě vlastně chystají. Od samého začátku jsem neměl den ani okamžik, kdy bych se ohlížel zpět. Pochybovači byli, ale já nikdy nepochyboval,“ dodal důrazně.

Dva Stanley Cupy

Draftován byl Hartfordem, v jehož dresu vstoupil v roce 1990 do NHL. Jak sám uvádí, nejvíc mu v začátcích pomohli Pat Verbeek a Ron Francis. „Jsou to v hokejovém světě dobře známá jména. Nebyli to jen skvělí hráči, ale taky skvělí chlapi a rádci.“

Statná postava ho předurčovala pro defenzivní úlohu. Dlouho proto plnil v NHL hlavně černou práci, kterou rozvinul zejména po přestupu do New Jersey. Také v novém týmu našel zavedené vůdce. Osobně ho přivítal Scott Stevens. V roce 1995 získal s Devils první Stanley Cup v klubové historii, o který se právě jeho „Crash line“ s Randym McKayem a Mikem Pelusem významně přičinila.

S hrdostí zavzpomínal, že šlo vedle pozdější „A-line“ (Eliáš – Sýkora – Arnott) o jedinou lajnu v historii Ďáblů, která dostala jméno. „Když přišel do mužstva trenér Jacques Lemaire, hodně jsem putoval sestavou. Pak jednoho dne složil tenhle útok. Byla to zase především příležitost! Dařilo se nám, dali jsme nějaké góly, ale vážili jsme si hlavně možnosti měnit průběh zápasu, pomoct týmu k úspěchu jakýmkoli způsobem. Byla to zábava.“

Později se jeho prostor rozšiřoval a role měnila. Ukázal, že jako rodilý Čech disponuje také dostatkem šikovnosti a tvořivosti. V sezóně 1996-97 a 97-98 vyhrál klubové bodování. V sezóně 1998-99 ho přeskočil jen Petr Sýkora. Dodnes je s Patrikem Eliášem (408) a Johnem MacLeanem (347) jedním z tria hráčů, který nastříleli za Devils přes 200 branek (Holík - 202).

V současném hokeji mu trochu chybí výraznější osobnosti, jako byli za jeho let Scott Stevens nebo Claude Lemieux, kteří navzdory sporným povahám dělali tým kolem sebe lepším. Nynější trenéři a generální manažeři mají podle Holíka radši pokornější typy. „Někdo je třeba komplikovanější povaha, ale odevzdá týmu všechno, proto jsme měli v letech 1995 a 2000 úspěch.“

Obě party zajímavě porovnal: „V roce 1995 jsme měli nejlepším tým, v jakém jsem kdy byl. Myslím v tom smyslu, v jakém je to řečeno. Tým jako vzájemné propojení, ochota hrát jeden pro druhého, navzájem se obětovat. V roce 2000 jsme měli víc talentu, ale pořád tam bylo jádro, které vyhrálo v roce 1995 a vědělo, co to obnáší. Rok 1995 byl hlavně o práci.“

S Lamoriellem jsme pořád kamarádi

Sám nikdy neměl problém přijmout jakoukoli úlohu. Právě to zřejmě ocenili New York Rangers, s nimiž v roce 2002 podepsal pětiletou smlouvu na 45 miliónů dolarů. Neměl to daleko. Nemusel se stěhovat, děti zůstaly ve stejné škole. Kontrakt byl ale pro svou výšku hodně kritizován, leckomu se zdálo devět miliónů ročně pro defenzivního centra moc.

„Opustit Devils bylo to poslední, co jsem chtěl udělat. Vyzkoušeli jsme všechno, ale nikam to nevedlo,“ popisoval genezi přestupu ke konkurenci. „Nejsem hráč, který by myslel jen na peníze. Za Devils jsem hrál hodně let. Louovi (tehdejší generální manažer) je ale třeba vyslovit uznání. Stál si za svým, držel se své platové struktury. Ještě patnáct, dvacet let po něm se od něj lidi učí. Rozuměl jsem mu, pořád máme skvělý vztah.“

Smlouvu na Manhattanu nedokončil. Jezdci ho z ní po výluce 2005 vyplatili a Holík podepsal s Atlantou. Coby osmatřicetiletý pak zakončil kariéru rokem u Devils. Později pracoval jako komentátor v televizi. Přemýšlivý, kultivovaný, oblíbený u novinářů.

Ten mimochodem v závěru podcastu upozornil na úsměvný fakt, který rovněž zajímavě dokresluje povahu dnes devětačtyřicetiletého muže. „Zach Parise mi jednou říkal, jak tě viděl nakráčet do kabiny s jablkem v ruce. A tys ho snědl celé, včetně ohryzku!“ nechápal komentátor.

„Asi to je o lidech, mezi nimiž jsem vyrůstal,“ zasmál se bývalý hokejista. „Měli to mnohem těžší. Učil jsem se od nich ve všech směrech. Ohryzek jablka je jen malý příběh, je to jen malý příklad. I o tom to bylo. Děláte to nejlepší a užíváte si všechno, co dostanete,“ odkryl na závěr filosofii Holíků.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter