bahis siteleri

NHL.cz na Facebooku

Vzpomínky na Gordieho Howea: Jak rozleptat vítěznou dynastii Red Wings

17. června 2016, 11:00

Jiří Lacina

Také poslední kus vzpomínkové trilogie je „z šuplíku“, tedy oprášeným starším textem. Dohromady vyhrál Gordie Howe s Detroitem čtyři Stanley Cupy, všechny v padesátých letech. Za 26 let, z nichž většinu strávil v NHL, která čítala jen šest týmů, to vlastně není tolik. Proč nebylo pohárů víc, naznačí následující článek.

Hokejový ambasador

Jack Adams byl obstojným hokejistou, ale kvůli jeho gólům a nahrávkám si o něm vyprávět nebudeme. Meziválečná a poválečná éra NHL měla dvě funkcionářské osobnosti, jimž náleží v historii zámořského hokeje pevné místo. Ačkoli místo… Do dějin ligy vyorali tu nejširší možnou brázdu. Zatímco Torontu vládl několik desetiletí Conn Smythe, Detroit vedl stejně tvrdě a nekompromisně řadu let Jack Adams. Oba nefalšovaní hokejoví oligarchové.

Jejich slovo mělo velkou váhu, a to nejen ve vlastních klubech. V době, kdy čítal ligový peloton jen šest účastníků, se jim mnohé podřizovalo. Dovedli uspět na poli sportovním, funkcionářském i ekonomickém. Zvlášť Jack Adams byl v jistém smyslu ambasador. V době, kdy hokej milovali především v Kanadě, pro něj dokázal nadchnout Američany. Jistě ne všude, ale v Detroitu určitě. Seznamte se stvořitelem Red Wings.

Hůl jako zbraň

Nikoho asi nepřekvapí, že John James „Jack“ Adams (1895 – 1968) začínal jako hokejista. V letech 1917-1927 odehrál profesionálně deset sezón v soutěžích NHL a PCHA. Postupně oblékal dres Toronta, Vancouveru a Ottawy, kde práci hokejisty úspěšně zkombinoval s funkcí asistenta trenéra. Už tehdy nezapřel vlastnosti, jež dával později pocítit svým podřízeným: neústupnost, tvrdost a nulové slitování.

Na Stanley Cup si sáhl hned na konci první oficiální sezóny NHL, když v roce 1918 zvítězil s Toronto Arenas. Nato si odešel zahrát na západní pobřeží soutěž PCHA, kde v barvách vancouverských „milionářů“ nastupoval po boku legendárního Freda Cyclonea Taylora. Následoval návrat do NHL a čtyři sezóny v Torontu. Poslední rok aktivní kariéry strávil jako hrající asistent kouče v Ottawě, s níž rovněž vyhrál Stanley Cup.

Adams byl chytrý a ctižádostivý chlap, pro manažerskou práci jako stvořený. Věděl, co chce a neváhal toho dosáhnout jakýmikoli prostředky. Pro lepší demonstraci jeho naturelu citujme již zapomenutého protihráče z dvacátých let, který Adamse charakterizoval jako „děsného osekávače“. Hokejový um ale upřít nešlo. Ve 173 zápasech nastřílel solidních 82 branek, v sezóně 1921-22 byl dokonce nejlepším kanonýrem PCHA.

Velký šéf přichází

Detroitskou kapitolu svého curriculum vitae začal psát v roce 1927, ihned po odchodu z Ottawy. Lákala ho možnost vést začínající tým, jenž tou dobou kroutil svou teprve duhou sezónu. Kde by se nadál, že v něm stráví bezmála čtyřicet let? Hokejoví reprezentanti průmyslové metropole si ještě říkali Cougars a na Grand River Avenue měli k dispozici zbrusu novou halu s názvem Olympia. Když se trochu smáčkli, vešlo se do ní i 15 tisíc lidí (později až 17 tisíc).

Adams nevdechl mužstvu vítěznou náturu hned. Prvních několik let se jeho pumy (cougar – puma) docela trápily. Ekonomická deprese (1929-33) dolehla na celý kontinent natolik, že se mladý tým ocitnul na pokraji zániku. V roce 1930 změnili Cougars název na Falcons a Adams musel jistou dobu dokonce investovat do mužstva vlastní peníze.

„Doufal jsem, že nezlomíme moc hokejek, protože bychom si neměli za co koupit nové,“ popisoval neutěšenou situaci v klubu. I kdyby prý byla k mání největší hokejová hvězda první poloviny dvacátého století, montrealský Howie Morenz, dejme tomu za dva dolary, Adams by si ho nemohl dovolit.

Situace se začala obracet k lepšímu až s finanční injekcí od úspěšného podnikatele, lodního magnáta a hlavně bývalého hokejisty Sr. Jamese Norrise. Nový mecenáš dal klubu nové logo, současnou automobilovou pneumatiku ozdobenou rudým křídlem, mimochodem založenou na původním stylu Norrisova Montrealu AAA, kde jako hráč působil. K logu přihodil název Red Wings, něco peněz na posily a malé ultimatum: Do roka mi z téhle party, milý Jacku, uděláš vítězný tým!

Spolupráce dvou Kanaďanů přeběhnuvších do Spojených státu amerických se záhy začala jevit jako úspěšná. Adams dokázal hned další rok postoupit s mužstvem do play off, naplnil Olympii jásajícími fanoušky, nadchnul je pohlednou hrou a za odměnu se chopil postu neomezeného vládce. Nad klubem měl prakticky úplnou moc.

Zastával funkce trenéra, generálního manažera a ještě stihl přispívat do novin, kde měl svůj sloupek s názvem „Následuj puk“. Adams si dobře uvědomoval, že pokud chce fanoušky pro zimní hru získat, musí se starat o jejich kultivaci, sloupky měly hlavně osvětový charakter. Z druhé strany řeky sem sice jezdilo dost Kanaďanů, ovšem potřeba a chuť oslovit místní byla vysoká. Také díky jeho snaze je dnes z Detroitu jedno z nejhokejovějších měst v USA.

Gordon a Theodore

Pokud patřila čtyřicátá léta Smytheově Torontu, pak první polovina let padesátých patřila Adamsově Detroitu. Vsadil na omlazení týmu. Ponechal si v něm jen několik skutečně kvalitních veteránů, jež obklopil talentovanými mladíky. Mezi jeho největší klenoty a pilíře ofenzivy patřili Theodore alias „Ted“ Lindsay a Gordon „Gordie“ Howe.

Oba nemohli být odlišnější. Lindsay byl vzpurný rebel, extrovert, Howe loajální, ostýchavý introvert, o jehož povaze bylo v předešlých dílech řečeno dost. Zatímco Howe se držel zpátky, Lindsayho bylo všude plno. Pro spoluhráče organizoval večírky, lídrem týmu byl dávno před oficiálním jmenováním kapitánem. Mezi oběma byl tak silný vztah, že měli jistou dobu dokonce úmluvu, podle které si dělili veškeré dosažené výkonnostní bonusy na půl.

Lindsay přišel do Detroitu v roce 1945 po několika výborných letech mezi juniory. Howea si Wings pojistili s předstihem, smlouvu za něj podepsal v šestnácti letech otec. V osmnácti už válel urostlý teenager NHL a hned tu začal rozdávat rány a bodyčeky. Dokonce tolik, že ho musel Adams po první sezóně trochu ukáznit a doporučit mu, aby se víc soustředil na hokej. Howeova fyzická vyspělost byla na svou dobu ojedinělá.

První rok dostal smlouvu na 2200 dolarů, k tomu 500 dolarový podpisový bonus. Jelikož nesměl jako nezletilý navštěvovat bary, měl prý po skončení premiérové sezóny pořád v kapse asi 1700 dolarů. Přestože se jako mladík ve vývinu nežinýroval a utrácel hodně za jídlo, víc jak tisícovku za rok rozházet nedokázal.

Svého šéfa oslovoval po celý život „pane Adamsi“ (v angličtině je běžné oslovování křestním jménem, titulování pane nebo paní je výrazem nejvyšší úcty). Považoval ho za svého druhého otce. Ostatně ten vlastní to s podporou synovy hokejové vášně nikdy nepřeháněl. Adams měl pro ostýchavého mladíka pochopení. Také proto, že byl příkladem dokonalého profesionála s rozumnými finančními nároky.

Zlatá padesátá léta 

Na konci čtyřicátých let měl Adams díky výbornému skautingu pohromadě jedinečný tým. Nešlo úplně o jeho zásluhu. Naopak, byl známý tím, že neměl čich na talenty. Kvalitní práci pro něj odváděli jiní. Když pak hlavního skauta po letech pro nic za nic vyhodil, nesl to tenhle hokeji oddaný člověk tak těžce, že si málem sáhl na život. Adams byl ten poslední, kdo práci svých podřízených ocenil.

Držel se zásady neustálých změn a personálních rošád. Zatímco po triumfech ve třicátých letech prý nechal mužstvo neměnné a to pomalu upadlo do průměru, o dvacet let později už náležitě poučen sestavu každé léto „vylepšoval“. Doplatil na to nakonec i Lindsay, jenž byl v roce 1957 kvůli pokusům zformovat hráče do organizované unie odkopnut do Chicaga. Jednou z mála stálic zůstával pouze Howe.

První sezóna (1946-47) Gordieho Howea mezi dospělými v Detroitu byla shodou okolností posledním rokem Jacka Adamse ve funkci trenéra. Stále kulatější mužík se od té chvíle věnoval už jen práci manažera. Trápily ho problémy se srdcem, jež způsobovala jednak nadváha a jednak prudká povaha. Pokud se prohrálo, šatnou létalo všechno, co bylo zrovna po ruce, hokejisty prý nezřídka i fyzicky inzultoval.

K doložení vznětlivé povahy oživme vzpomínku na památné vystoupení po jednom prohraném utkání s Torontem. Detroit tehdy padl s tradičním rivalem 3:4, přičemž všechny tři góly poražených vstřelil Gordie Howe. Adams sežehl svým hněvem celou šatnu, načež přiklekl i ke svému chráněnci a zahulákal: „Ty, taky! Tři góly a na nic! To sis to nemohl schovat na jindy, až nám to bude k většímu užitku?“

Manažerova výbušná povaha byla jeho velkým pomocníkem, ale i protivníkem. Jak si všiml Ted Kennedy, jeden z nejlepších hráčů Toronta, byl Adams pro Red Wings nezřídka regulérní přítěží. „Byl neuvěřitelně soutěživý, snad nikdo netoužil po vítězství víc,“ vzpomínal s odstupem. „Když ale propadl emocím, ztrácel přehled o dění na ledě. Osmdesát procent výkonu je motivace a tu Adams dokonale ovládal, v taktice a výuce hry byl mnohem horší.“

V poválečné éře měl Detroit každopádně pohromadě excelentní sestavu. Ze služby v armádě se vrátili živi a zdrávi centr Sid Abel a obránce „Black Jack“ Stewart, do stále lepší výkonnosti dorůstali Howe a Lindsay, statutu hvězd se zvolna začínali těšit beci Bill Quackenbush a Red Kelly, vysoké úrovně dosahoval také brankářský tandem Harry Lumley a jeho následovník Terry Sawchuk.

Jack Adams zajistil Rudým křídlům místo na hokejovém Olympu. Fanouškům dal vychutnat dobu, na níž se tu vzpomíná dodnes. Dobu lemovanou čtyřmi Stanley Cupy během šesti let (1950, 52, 54, 55). U prvních tří titulů byl jako trenér Tommy Ivan, poslední odkoučoval Jimmy Skinner. Pokud jde o hráče, pod všemi úspěchy je podepsána následující pětka: Gordie Howe, Red Kelly, Ted Lindsay, Marcel Pronovost a John Wilson.

Já vás stvořil, já vás taky zničím!

Z kratinkého výčtu je vidět, že Adamsovy trejdy nebyly mužstvu vždy jen k užitku. Často byly motivovány obyčejným stihomamem. Lindsayho se v roce 1957 zbavil čistě kvůli obavám z hrozící rebelie. „Terrible Ted“ se pokusil zformovat hráče do první unie, za což byl po zásluze odměněn. Co na tom, že měl za sebou bodově nejpovedenější ročník kariéry (30+55) a skončil druhý v ligové produktivitě? Za trest byl vyměněn do Chicaga, tou dobou nejhoršího celku ligy.

Stejný osud potkal Martyho Paveliche, jenž sice nebyl v unii nijak aktivní, ale s Lindsaym sdílel soukromý byznys. Obchodní aktivity hokejistů ležely Adamsovi odjakživa v žaludku, vadilo mu, když se hráči nesoustředili jen na hru. K tomu ta děsivá představa, že si dovolují myslet na zadní kolečka… Paveliche tak ve 29 letech na vrcholu sil odvelel na farmu. Ten než by přišel o důležité obchodní kontakty v Detroitu, raději předčasně ukončil kariéru.

Pokud šlo o rozborku vítězné dynastie, Adams se skutečně snažil. Další hráče měnil prostě proto, aby měnil… Zejména po čtvrtém titulu do týmu „říznul“ natolik, že z něj prakticky nic nezbylo. S Chicagem dojednal handl hned devíti borců, s Bostonem osmi.

Zvlášť nelibě nesli fanoušci výměnu brankáře Terryho Sawchuka. „Jednouše sebral týmu srdce a naboural jeho charakter,“ prohlásil pozdější člen Síně slávy Marcel Pronovost. Pro pořádek dodejme, že oblíbeného gólmana získal o dva roky později zpět. Musel za něj ale obětovat perspektivního Johnnyho Bucyka, který pak v Bostonu za 21 sezón nastřílel přes 500 branek.

Paradoxní je, že Sawchuka mezitím přinejmenším dostatečně zastoupil mladý Glenn Hall, který se ale jako na potvoru přidal k rebelům. Když prý Adams kladl tváří v tvář přede všemi hokejistům jednotlivě otázku: „Jsi pro hráčskou unii nebo ne?“, každý se sesypal. Hall jediný v sobě sebral odvahu nejen přiznat svůj názor, ale ještě poslat šéfa otevřeně kamsi… Zkuste hádat, co následovalo? Správně, jeho novou adresou se stalo Chicago.

Největší trejdař všech dob

Aby byla rekapitulace úplná, musíme ještě zmínit osud poslední velké postavy úspěšné generace. Dlouho platilo, že u Red Wings těch let byli jen dva hráči „nevyměnitelní“. Gordie Howe a univerzální bek Red Kelly. To vše do chvíle, než byl Kelly v roce 1959 přinucen hrát se zlomenou nohou a návdavkem označen za viníka zpackané sezóny. Spíš nedorozuměním než ze vzpurnosti se pak objevil v novinách článek, kde se jeden žurnalista ptal, zda to všechno bylo zrovna košer?

Noviny byly venku pár hodin, když Kellymu zazvonil první telefon. „Už máš sbaleno?“ ptal se z Chicaga starý sarkastik Lindsay. Za chvíli volal rozzuřený Adams, aby svému bývalému chráněnci oznámil, že ho právě vyměnil do New Yorku. Rangers v té době nepatřili zrovna ke špičce, hráč měl navíc doma těhotnou ženu. Po probdělé noci zavolal ráno zaměstnavateli, u něhož si v létě mezi sezonami přivydělával, zda může ihned nastoupit na plný úvazek.

Zbývalo zavolat na klub. „Do New Yorku nejdu. Raději končím,“ zněl šokující vzkaz. Adams viděl rudě. Jednak byl již celý obchod dohodnut, jednak nesnášel, když se mu někdo vzpíral. Nadával, vyhrožoval doživotní suspendací z hokeje na všech úrovních. Kelly trval na svém. Trn z paty vytáhlo vzteklému cholerikovi Toronto, jehož nabídku odstrkovaný hokejista vyslyšel. Měl tu kořeny, vlastnil tu ranč. Dal si říct.

U Maple Leafs se pak přeškolil z obránce na útočníka a postupně vyhrál další čtyři Stanley Cupy! Dnes je s osmi triumfy nejúspěšnějším hokejistou zámořské historie mimo hráčů Montrealu. Jeden detroitský novinář později nazval Kellyho výměnu „nejstupidnějším trejdem největšího trejdaře všech dob“.

Ze všech velkých hvězd tak zbyl v Detroitu prakticky jen Howe. Na prach rozbitý tým neměl sílu ani kvalitu v úspěšné éře pokračovat. „Adams byl možná dobrý obchodník, ale ne hokejista,“ vyjádřil své pocity po více než čtyřiceti letech Lindsay. „Nikdo mi nevymluví, že jsme toho tehdy mohli vyhrát mnohem víc, kdyby do týmu nesahal. A nikdy mi to nepřestane štvát!“

Je samozřejmě otázka, kam až by strom úspěchů Wings dokázal vyrůst. Žádná vítězná epocha netrvala věčně. Jisté je, že Adams mu v rámci pravidelné očistné kůry a paranoidní obavy, že než nad některými hráči ztratit kontrolu, je lepší se jich zbavit, střihal větve až příliš u kmene. Celý systém tak postupně ztratil barvu, až úplně odumřel. Také proto nedal Gordie Howe dohromady víc než čtyři prsteny pro vítěze Stanley Cupu...

Své působení v Detroitu ukončil kontroverzní manažer v roce 1963. To už došla trpělivost i jeho šéfovi Jamesi Norrisovi, který s Adamsem ukončil spolupráci. Stárnoucí muž přijal funkci prezidenta nově vznikající nižší soutěže Central Hockey League, kde setrval až do své smrti v roce 1968 (liga poté fungovala ještě 16 let). Od roku 1973 byla po kultovní postavě pojmenována cena pro nejlepšího kouče NHL, kterou známe dodnes pod názvem Jack Adams Award.

První díl vzpomínání na Gordieho Howea

 Druhý díl vzpomínání na Gordieho Howea



Share on Google+

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@nhl.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz

© Copyright - Všechna loga a známky NHL, loga a známky týmů NHL, jakožto další vlastnické materiály včetně log konferencí a obrázků Stanley Cupu jsou vlastnictvím NHL, NHL Enterprises, L.P. a příslušných týmů. © NHL Enterprises, L.P. Všechna práva vyhrazena.