Victor Hedman: O hokeji ve Švédsku

Hokej je v každé zemi jiný. Liší se stylem výchovy mládeže, prací s trenéry nebo tím, jak je hokej v dané zemi populární. Na serveru The Players' Tribune se objevil dopis, v němž je popsáno skandinávské pojetí hokeje, konkrétně to švédské. Pod tímto dopisem je podepsán obránce Tampy Bay Victor Hedman.

Byli jste někdy v autobuse, který je plný hokejistů? Je tam vždycky pěkně živo. Autobusy jezdím s týmem přes 20 let a pamatuji si pouze na jediný moment, kdy v něm bylo úplné ticho. Bylo to v roce 2006, tehdy se hrálo finále olympiády mezi Švédskem a Finskem.

Víte, jak obrovská rivalita to byla? Možná si myslíte, že mezi severskými státy panuje, co se týče sportu, přátelská atmosféra. Chyba, Švédsko versus Finsko, to je prostě rivalita v právem slova smyslu! Pro nás je to jako USA versus Kanada.

My jsme velký bratr, oni ten malý. Ale ne, pouze vtípkuji na účet mého finského kamaráda Valtteriho Filppuly.

Hraje se pro Švédy jedno z nejvýznamnějších hokejových utkání v posledních deseti letech a kde jsem já? Sedím v autobuse, zrovna jsme byli se spoluhráči z juniorského týmu na tripu. Řidič autobusu pustil nahlas rádio a my poslouchali přenos ze třetí třetiny, a to v absolutní tichosti.

Švédsko vedlo 3:2, zbývaly však dvě minuty do konce, Finové odvolali brankáře a vytvořili si obrovský tlak. Komentátor v rádiu mluvil stále hlasitěji a hlasitěji. Určitě víte, jak zní komentátor bezprostředně před vstřelením branky. Všichni jsme byli strašně nervózní. Cítili jsme, že ten gól padne.

To, co jsme poté slyšeli, nikdy nezapomenu.

"Lundqvist... Gör ne otrolig räddning med klubban!!!"

V překladu to znamenalo: "Lundqvist teď neskutečným zákrokem podržel svůj tým!!!"

"Tre. Två. Ett. Noll!" (Tři. Dva. Jedna. Konec!)

Švédsko se stalo vítězem olympijských her. Celý autobus bouřil. Všichni se začali radovat a skákat.

Pro ty z nás, kteří jsme tehdy seděli v tom autobuse, to byl zvláštní moment. Naši hrdinové přebírali zlaté medaile. Jenže někteří z těch hrdinů, například bratři Sedinové nebo Peter Forsberg, nebyli pouze naši krajané, byli skoro našimi sousedy. Byli z naší komunity.

Pocházím z města s názvem Örnsköldsvik. Nebojte se, nemusíte to znova vyslovovat. Toto město je známé také jako O-vik.

Není to Stockholm, popravdě to ani není blízko Stockholmu. Od hlavního města Švédska je O-vik asi šest hodin jízdy autem. Co je vůbec v Örnsköldsvik k vidění? Máme tu vlastně jenom dvě pořádné věci. Obrovskou papírnu, kde pracuje můj otec a většina obyvatel města.

A pak hokej.

Hodně lidem nejde do hlavy, jak mohlo městečko, které má sotva 30 000 obyvatel, vychovat takové hvězdy, jakými jsou například bratři Sedinové, Peter Forsberg, Markus Näslund nebo Anders Hedberg. Když jsem přišel do NHL, hodně kanadských spoluhráčů se mě ptalo: "Co vám v tom městě dávají do jídla?"

S tím, co jíme, to samozřejmě nemá nic společného. Myslím si, že tajemství je v komunitě jako takové. Bude to znít možná trochu hloupě, ale musíte pochopit, jak rozdílná je hokejová kultura v různých částech světa.

Toto jsem řekl svým spoluhráčům v Kanadě, nechtěli mi to vůbec věřit: "Tampa je teprve můj druhý hokejový klub, ve kterém jsem v životě byl. Hrál jsem ve stejném týmu od šesti do osmnácti let. Změna přišla až tehdy, kdy jsem nasedl do letadla a odletěl hrát NHL do Tampy.

Hrál jsem za MoDo.

Název zní možná trochu zvláštně, ihned ho objasním.

Tým se jmenuje MoDo, protože byl založen místní firmou na výrobu papíru, která se jmenovala Mo och Domsjö. Můj otec pracoval v papírně, zároveň byl však také týmovým kustodem. Takže přišel z práce a šel brousit brusle juniorům z MoDo. A já šel samozřejmě s ním.

12 let jsem dělal každý den to samé, taková každodenní rutina.

Ráno jsem šel do školy a během každé přestávky jsem hrál s kamarády venku "bandy" (pouliční hokej). Většinou jsme však byli na ledě. Ve Švédsku je hodně sněhu, můžete hrát tedy skoro všude, kde zamrzla voda.

V zimě je to prakticky úplně všude.

Po škole jsem se vydal na stadion za tátou. Když jsme zrovna neměli trénink, sledoval jsem tréninky ostatních hráčů. Kdykoli hrálo MoDo doma, stál jsem mezi fanoušky, s nimiž jsem zpíval různé chorály. Byl jsem na každém zápase.

Zpívali jsme různé písničky, například tuto:

Hodně lidem to může připadat divné. Slyšel jsem mnoho příběhů o mladých hokejistech z Ameriky nebo Kanady, kteří cestují z jednoho týmu do druhého. Rodiče jim poté platí drahé kempy a trenéry.

Ve Švédsku je to o ničem jiném, spoluhráče z týmu berete jako rodinu. Alespoň to tak bylo za mého mládí. Poté se to trochu změnilo. Pokud se však narodíte v O-vik, hrajete za MoDo, popřípadě za jiný tým z okolí. Bratři Sedinové a Markus Näslund hráli ve skutečnosti za tým Järved, a to ještě na otevřeném kluzišti. Hráči jsou odlišných úrovní, nikdy se však necítíte odtrženi od týmu. Když lidé mluví o švédském hokeji, často zmiňují týmovou chemii, a to všechno budujete už od mládí.

Uvedu na příkladu.

Když mi bylo osm, naskytla se mi příležitost zahrát si na jednom ledě společně s tehdy osmnáctiletými Sediny. Sledoval jsem, jak elegantně a plynule vedou puk. Bylo to úžasné. Tehdy to ale nebyly žádné hvězdy. Byli to prostě kluci z města, stejně jako já nebo někdo jiný z týmu.

Jako děti jsme si vždycky přáli disponovat stejnými technickými a bruslařskými dovednostmi jako oni. Je tu ovšem jeden důležitý fakt. Nikdo na nás netlačil, nikdo nám neříkal, že to v budoucnu musíme dotáhnout do NHL nebo do nejvyšší švédské soutěže. Nikdo a rodiče už vůbec ne. Ti jenom chtěli, aby nás to bavilo.

Pokud bych měl jedním slovem vystihnout kouzlo švédského hokeje, použil bych slovo zábava.

Často to vůbec nebylo o fyzických zdatnostech, nebyli jsme vystresovaní z toho, že něco zkazíme a neprojdeme jakousi "zkouškou", my jsme se hokejem prostě jenom bavili.

Je tu ještě jedna věc, kterou byste měli o Švédech vědět. Rádi vyhráváme.

Upřímně si myslím, že žádný jiný národ nemá radši vítězství, než my Švédové.

Švédští hokejisté jsou až neuvěřitelně soutěživí. Ve Švédsku nehrajete hokej proti cizím lidem, většinou hrajete proti kamarádům. A jaké vítězství je lepší, než to nad vlastním kamarádem?

Má to ale i svou temnou stránku. Když jsem byl starší, dostal jsem se herně na jinou úroveň. V šestnácti letech už jsem hrál za MoDo v nejvyšší mužské soutěži. Dostal jsem ale vlastní byt v jižní části města. Naštěstí to bylo jen pět minut chůze od rodičů.

Musím přiznat, že jsem před odletem do Tampy žil pohodlný život. Skoro každého švédského hráče jsem znal, to byla velká výhoda.

Ve Švédsku hrajete na větším kluzišti, maté tedy více času na to něco vymyslet. V NHL je kluziště mnohem menší a hra je rychlejší, než si vůbec dokážete představit.

Zasmál jsem se u článku Jevgenije Kuzněcova, který mluvil o tom, že byl při příchodu do Washingtonu strašně zmatený z toho, jak se jeho spoluhráči rychle zbavovali puku. Ta herní změna je stejně šokující i pro Švédy, po pár trénincích však přijdete na to, že jednoduchá hra je často nejlepší hra. Tak to prostě chodí.

Řeknu vám jeden příběh o mých začátcích v NHL.

Když jsem přišel poprvé do kabiny Lightning, zahlédl jsem Martina St.Louise, Vinnyho Lecavaliera a Stammera (Steven Stamkos). Dříve byli mými spoluhráči kluci z města, nyní jimi byli hned tři budoucí členové Hokejové síně slávy.

Říkal jsem si: Dobře. Budu držet jazyk za zuby a pouze naslouchat.

Nikdy nezapomenu na to, když jsem poprvé viděl Martyho (Martin St.Louis) v kabině. Všiml jsem si okamžitě jeho obrovských nohou. Byly silné jako kmeny stromů. Marty nikdy nebyl žádný dlouhán, měl však opravdu mohutné nohy.

Pak jsme skočili na led a rychlost hry mě naprosto ohromila. Jednou proti mně jel právě Marty, říkal jsem si: Toho zastavím. Jsem vysoký. Mám velkou výškovou převahu. Zahraju ho tělem a puk je můj.

No, nepovedlo se.

Zkusil jsem to jednou, pak už nikdy více.

Pokud chcete Martyho obrat o puk, musíte si všechno dobře načasovat a pak mu puk vypíchnout. Tělem ho prostě neodstavíte. Marty se nikdy nevzdává. Nedá vám nic zadarmo, a to ani na tréninku.

Ve Švédsku se řídíme pravidlem: "Čím více trénuješ, tím lepší jsi ve hře." Nikdy jsem neviděl většího dříče než byl Marty. Otevřelo mi to oči, říkal jsem si: Jestli chceš být hvězda, trénuj stejně tvrdě jako on.

Tady jsem konečně objevil rozdíl mezi švédským hokejem a hokejem, který musíte hrát, abyste se udrželi v NHL. Navíc jako mladý obránce.

Pořád slýcháte, že NHL je dřina a že musíte být psychicky připravení. Od Švédů, kteří dříve hráli v NHL, jsem to slyšel snad tisíckrát. Pochopíte to ovšem až tehdy, kdy to pocítíte na vlastní kůži.

V další sezóně se mi dostalo obrovské cti. Poprvé v životě jsem nastoupil proti Vancouveru, v němž samozřejmě váleli bratři Sedinové. Byl to speciální okamžik, protože to byl zrovna zápas, při němž vyřazovali číslo Markuse Näslunda.

Chápete to? Čtyři kluci z malého švédského městečka stáli vedle sebe na ledě nejlepší hokejové soutěže světa a sledovali to, jak Markusovo číslo míří pod strop. Úžasné.

Po zápase jsme se samozřejmě sešli a nemluvili jsme vůbec o hokeji. Všichni se ptali na to samé: "Jak se má táta?"

Všechny zajímalo to, jak se daří mému tátovi, který pracoval pro MoDo přes 20 let.

Jak švédské.

Victor Hedman

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter