V 15 letech do Ameriky? Máma byla proti, ale já cítil šanci, říká Pekař

V únoru oslavil 17. narozeniny, ovšem Matěj Pekař už má za sebou dva roky v zámořských mládežnických soutěžích. Bývalý útočník Liberce, který nově posílí tým Muskegon Lumberjacks z USHL, odešel za Atlantik v 15 letech. "Cítil jsem šanci a chtěl se o ni prát," povídá útočník reprezentační osmnáctky. Rodák z Turnova vyrazil za svým snem, ačkoli chodil ještě na základní školu. Objevoval neznámou pevninu, zápasil s angličtinou. "Ze začátku jsem nemluvil, pomáhaly mi jen posunky," přiznává.

Teď už se může usmívat, ale tehdy mu moc dobře po těle nebylo. "Ve škole si mysleli, že se nebavím z určitého důvodu. Jenže já prostě nemohl," vykládá. Ve Spojených státech prošel tvrdou zkouškou. "Dneska jsem určitě víc tolerantnější vůči lidem. A hokej? Každý tam jede naplno. Před sebou má jen draft a NHL," dodává mladík, který dnes s parťáky z českého výběru poprvé nastoupí do utkání Memoriálu Ivana Hlinky.

Dvě poslední sezony jste strávil v nižších juniorských soutěžích za Atlantikem, přípravný duel osmnáctky proti Kanadě pro vás asi nebyl ničím mimořádným. Nebo ano?
Bylo to asi rychlejší než v soutěži, kterou hraju. Ale hokej jinak vypadal podobně. Kanaďané hráli hodně fyzicky, zápas byl dost o bruslení. Před utkáním jsme si v kabině řekli, že musím udělat cokoli, abychom uspěli. Když jsme prohrávali, snažili jsme se zamakat a soupeři neustupovat. Nijak jsme se jich nebáli, pro nás každopádně dobrý test.

Zvedla vám generálka sebevědomí?
Určitě. Myslím, že to nebyl jednoznačný zápas. Šance jsme měli, ale bohužel se nám povedlo dát jediný gól. Dneska pro nás začíná turnaj, na úvod máme Švýcary, s nimiž jsme v červenci dvakrát hráli. Víme, jak je to důležité, musíme uspět! Výhra by nám moc pomohla.

Sledoval jste Memoriál Ivana Hlinky v minulosti?
Jenom krátce. Vždycky jsem mrknul na výsledky, jak se českým týmům dařilo. Nic bližšího z turnaje jsem neviděl. Samozřejmě vím, že v Břeclavi bývala dobrá atmosféra. Kluci v kabině říkali, jak to tu vypadalo. Že přišly dva až tři tisíce lidí, všichni skvěle fandili. Moc se na to těšíme.

Dva roky hrajete hokej v zámoří, odcházel jste v 15 letech. Bylo těžké najít odvahu v takhle mladém věku?
Tehdy mě oslovil jeden trenér, jestli bych nechtěl zkusit cestu do zámoří. Nějak vyplynulo, že jo. Že se půjdu poprat s konkurencí. Rok jsem hrál v týmu šestnáctek, další pak v jiné soutěži v Oaklandu.

Jak prožívali vaše rozhodnutí rodiče?
No, máma byla proti. Docela dost. Nikdo nevěděl, do čeho jdu. První tři čtyři měsíce z toho byli rodiče celkem špatní, ale museli jsme to zvládnout. Táta se mě na rovinu zeptal s tím, že jestli chci, tak půjdu. Mamka? To bylo trošku horší. Znáte maminky, v patnácti z domova...Já to bral tak, že mám určitou šanci a budu se o ni prát. Sním o NHL, přišlo mi dobré tuhle možnost využít. Nevím, jestli je to lepší nebo horší cesta. Já si ji ale zvolil.

Uměl jste anglicky?
Vůbec. Fakt! První tři měsíce to byla hrůza. Na lidi jsem jen koukal. Nemluvil jsem, tím pádem člověk hůř zapadá. Kluci v kabině mě vzali v pohodě, tam žádný problém nebyl. Ale ve škole trošku jo. Mysleli si o mně, že jsem jinej, že se jen tak s někým nebavím. Američané moc nechápou, že když někdo přijde bez znalosti angličtiny, tak si s nimi nepopovídá. Že to prostě nejde. Časem se to začalo zlepšovat a hned bylo všechno lepší.

Jak jste si bez angličtiny ve škole poradil?
Přišel jsem do osmé třídy, takže jakoby na základku. Když jsem ničemu nerozuměl, nezbylo, než se snažit o to, abych všechno odkoukal z tabule. Zároveň jsem se učil slovíčka, angličtinu, abych se do toho dostal. Dneska je všechno v pohodě. Zapadl jsem, pomohlo mi, že jsem v Oaklandu bydlel v jedné české rodině. Pokud člověk každý den mluví, dělá pokroky.

V zámořských médiích zazněla informace, že se chystáte na univerzitu Nebraska-Omaha. Je to pravda?
Je, ale nejdřív musím dodělat střední školu. Pro příští sezonu jsem se dohodl, že přejdu do Muskegon Lumberjacks a budu hrát USHL. V týmu jsou Jáchym Kondelík a Adam Brízgala, je to výborná organizace. Byl jsme v kontaktu s Jáchymem, psali jsme si textovky. Věřím, že mi s Adamem pomohou.

Z USHL se prosadilo poměrně dost hokejistů do NHL. Cítíte šanci?
Cítím, určitě. Ano, dost hráčů se odtud prosadilo, ale tohle bude záležet vyloženě na mně. Automaticky nic nepřijde, to je jasné. Motivaci mám velikou, musím se snažit, abych byl v každém utkání vidět. A abych šel výkonnostně pořád nahoru.

V čem vás pobyt za Atlantikem nejvíc změnil?
Myslím, že asi v tom, jak se teď dívám na lidi. V Americe je spousta zástupců různých národů, když tam člověk žije delší dobu, ovlivní ho to. Jsem teď tolerantnější, dokážu ustoupit. Nejsem takový arogantní, nebo jak to přesně říci. Neodsoudím někoho jen podle prvního dojmu.

A po hokejové stránce?
Všude panuje velká konkurence. Doufám, že tohle mě zocelilo a ještě zocelí. Všichni hráči vidí jen draft, takže jedou naplno. Když jeden vypadne, hned místo něj naskočí další. Člověk musí pořád makat.  

V minulé sezoně jste pravidelně jezdil na akce reprezentační sedmnáctky, což muselo být ze zámoří docela náročné. Jak jste zvládal dlouhé hodiny v letadlech a aklimatizace?
Tohle docela šlo. Jasně, cestování spousta, ale problémy se týkaly hlavně školy. Učitelé hodně řešili, jestli mě nechají dostudovat. Měl jsem zameškáno nějakých 44 dní. Byl jsem na třech akcích, dvakrát několik dní v Česku. Což bylo dobré, že jsem viděl rodiče, ale učitelé tedy rádi nebyli. (usměje se) Jenže pro mě je reprezentace moc důležitá. Měl jsem radost, že mi pan trenér Haken dal šanci. Překvapilo mě to. Jel jsem na zápasy do Turnova, pak na velký turnaj v Kanadě. Toho si moc vážím.

A co únorový turnaj v Brně?
Ten byl skvělý!. Pro mě zatím asi nejkrásnější akce s hokejem. Nejen já, ale všichni kluci jsme si to užili. Skončili jsme třetí, výborná atmosféra... Teď jsme kousek odtud, v Břeclavi. Byla by nádhera, kdyby se nám na Memoriálu Ivana Hlinky povedlo zase něco podobného. Máme dobrou partu kluků, všichni se sem vždycky těší. Budeme se snažit!

Foto: Juniorský hokej

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter