Sedin & Sedin: Krásné branky i gentlemanské chování. Vancouver se loučí s legendami

Dalo se to čekat. NHL patří mladým hráčů, kdokoli nad třicet let je při podepisování nového kontraktu posuzován tuze přísným okem. Jim je 37 a po této sezóně budou bez smlouvy. Domluva na pokračování by asi byla složitá. Představa přestupu do jiného klubu ještě složitější. Také proto se rozhodli, jak se rozhodli. Henrik i Daniel Sedinovi ukončí po tomto ročníku kariéru.

„Nemyslím na to,“ odmítal si tu novinu připustit o patnáct let mladší spoluhráč Bo Horvat. „Jsou to legendy. Jejich dresy budou jednou viset pod stropem haly, možná budou i v Síni slávy. Bylo pro mě těžké slyšet, že končí. Nastupovat s nimi ty poslední čtyři roky byla pocta a privilegium. Jsou to vzoroví reprezentanti téhle hry.“

Továrna na hokejovou zábavu

Celou kariéru strávili v jednom klubu. To se už moc nevidí. V roce 1999 šli na draftu jako číslo dvě a tři a nakonec tu odehráli osmnáct let. Některým lidem do jisté míry změnili pohled na hokej. Nejsou prototypy siláků, nejsou ani buhvíjak rychlí. Žádná velkohubá gesta nebo prohlášení. Skromní, pohodoví kluci s vynikajícími hokejovými instinkty. Ve všech ohledech gentlemani.

„Je to neuvěřitelné. Neviděl jsem je v hádce nebo se zlobit jeden na druhého,“ svěřil se kdysi listu Vancouver Sun jejich bývalý parťák z útoku Alex Burrows. „Přitom jsou pohromadě každou minutu, v letadle, na tripu. Chodí spolu na led, večeří spolu, společně chodí i na kafe.“

Ve Vancouveru jsou dnes ikonami, začátky však měli těžké. „Nebyli jsme hned připraveni hrát na téhle úrovni,“ vzpomínal před lety Henrik Sedin. „A myslím, že Brian Burke (někdejší GM Vancouveru) to věděl taky, když nás draftoval. Byli jsme stále kluci. Ještě asi rok nebo dva před vstupem do NHL jsme hráli docela hodně fotbal, takže bylo jasné, že to vezme nějaký čas.“

Jejich vrchol přišel v letech 2009-11, kdy vyhráli trofej Arta Rosse pro vítěze produktivity. Nejdřív Henrik, po něm Daniel. Žádná jiná bratrská dvojice v historii NHL tohle nedokázala. Perfektně je tehdy doplňoval Alex Burrows, později si rozuměli také s Radimem Vrbatou. Bylo snadné nechat se jejich souhrou unést. Kombinace, které spolu vytvořili, patří do výkladní skříně NHL.

Henrikova tečovaná přihrávka a Danielovo zakončení z dubna 2010, to je akce, která by mohla klidně aspirovat na jednu z nejhezčích branek NHL všech dob. Krystalická, esenciální, hokejová nádhera.

Posuďte sami:

 

Byla to doba, kdy převzali hlavní úlohu v týmu. Henrik byl odjakživa vysoce hodnocen v oblasti kreativity a fyzické hry, Daniel byl veleben jako skvělý střelec, schopný najít si volný prostor. Oba zvládali dobře také defenzivní činnost. Zpočátku jim předhazovali nedostatek sebevědomí, to ale brzo přestalo platit. Když se vyškrábete mezi absolutní elitu NHL, nemáte důvod si nevěřit.

Za zlomový okamžik v kariéře obou hráčů označil list Vancouver Province střídání, které dodnes najdete na youtube jako „Vancouver Canucks: The Shift“. Neúprosný více než dvě minuty trvající tlak v utkání s Edmontonem režírovaný dvojící Sedin & Sedin. Psal se říjen 2007, oběma bylo 27 let a pomalu stoupali na hokejový Olymp.

„Když bylo po všem, cítili jste, že se země pohnula a svět už nebude stejný,“ napsal Jason Botchford z uvedených novin. Také bývalý trenér Canucks Alain Vigneault, když se ho v pondělí ptali, vybral jako nejsilnější moment švédské sourozenecké dvojice právě tohle střídání.

Schází jenom ten pohár

Když začínali výkonnostně kulminovat, liga se měnila. To bylo jejich nespornou výhodou. Po výluce 2004-05 přišel v rámci snahy o „novou NHL“ zřetelný trend směřující k vymýcení faulů hokejkou, všeho toho hákování a sekání, které při pohledu na dvacet let staré zápasy působí dnes až neuvěřitelně. Sedinové se tak mohli lépe prosadit.

V metropoli Britské Kolumbie začínali pod Marcem Crawfordem, který kdysi přiznal, že si je pro jejich podobu pletl. Největší pokrok ale udělali pod Alainem Vigneaultem, jenž vedl Kosatky v letech 2006-13. To on z nich vymáčkl maximum. Jako jeden z prvních koučů v lize přišel s revolučním prvkem, kdy Sediny přednostně nasazoval v útočném pásmu, aby podpořil jejich produktivitu. Odměňovali se mu za to góly.

Obranné práce se ovšem nikdy neštítili. Naopak, zakládali si na tom, aby byli vnímáni jako kompletní hokejisté. Vždycky se plně odevzdávali týmu. Vigneault je nešetřil, později přiznal, že na ně byl tvrdší než na ostatní. Znal jejich potenciál, věděl, jakou roli jim přidělit. A oni zvládali svěřené úkoly na výbornou.

V roce 2010 vyšperkoval Henrik Sedin svou kariéru ziskem Hart Trophy pro nejužitečnějšího hokejistu podle mínění novinářů. O rok později dostal Daniel stejnou cenu - Lester Pearson Award – od hráčů. Co oběma chybí, je Stanley Cup. Nejblíže mu byli v roce 2011, kdy se Vancouver prokousal až do finále. V sedmi zápasech v něm nestačil na Boston.

Šest utkání si obě mužstva držela domácí neporazitelnost. Všechno rozhodl jediný nezdar. Závěrečná prohra 0:4 na vlastním hřišti bolela, fanoušci se bouřili, ve městě vypukly nepokoje. Přestože ta rána pořád bolí, na Sediny se tu bude vždycky vzpomínat jen v tom nejlepším. Odchází skutečné legendy vancouverského hokeje.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter