Před 35 lety spálil mosty kvůli NHL, teď má Klíma jasno: Do Ameriky se nevrátím!

Našlápl, bleskově zpracoval puk, uháněl na branku soupeře a střílel. Ladně, s nebývalou lehkostí, jakoby samozřejmě. Petr Klíma byl neskutečný útočník, jakých se rodí málo. Navíc měl v sobě dar pobavit tribuny parádičkou nebo nečekaným úsměvem. V létě to bylo 35 let, co emigroval, aby mohl hrát NHL. „Nešel jsem za penězi, ale proto, že tam hráli ti nejlepší z nejlepších," vysvětluje s odstupem.

Hokejový génius mluví o tématech upřímně. I o těch, které úplně nesouvisejí s hokejem. Dneska je vítěz Stanleyova poháru 1990 zpátky doma v Kadani, šéfuje Trhačům a na dálku mimo jiné sleduje, jak si v hradeckém Mountfieldu vedou synové Kelly s Kevinem. Po 30 letech za Atlantikem nechce slyšet o tom, že by měl zase zvednout kotvy. „Zůstanu tady. Určitě! Do Ameriky se nevrátím," hlásí.

Když si promítnete všechno zpátky, není to pohádka, co jste v hokeji všechno dokázal? O tom se vám v mládí možná ani nesnilo.
Já na to takhle zase úplně nekoukám. Začínal jsem v Chomutově. Táta už tam sice nehrál, působil ve Varech, ale v Chomutově jsem jako kluk získával ostruhy. Od 10 let jsem byl v Kadani, za další čtyři sezony jsem šel do Litvínova na učňák a také tam hrát.

Byl jste hodně soutěživý?
Něco jsem se naučil, byla to dřina. Když jsem šel hrát, vždycky jsem chtěl lidem ukázat, co umím. Na NHL bylo v hledišti třeba 20 tisíc lidí, to mě strašně motivovalo.

Dnešní mladí mají sen o NHL. Po jakých metách jste toužil vy?
Všichni víme, že byla jiná situace. Když jsme byly děti, o NHL jsme nevěděli skoro nic. Já viděl Hlinku, Martince, Bublu, Ebermanna – to byl asi nejlepší bruslař, který v životě hrál za národní mužstvo. Moje generace se spíš koukala na reprezentanty. Nároďák byl pro mě cíl. Sice jsem v něm moc neodehrál, protože jsem v pětaosmdesátým odešel do NHL, ale bylo to krásný. Splnil jsem si sen a pak chtěl hrát mezi těmi nejlepšími. Tenkrát to bylo v NHL jiné, Evropanů byste napočítal asi jen šest nebo sedm. Dneska je jich přes 30 procent.

Čemu přisuzujete, že vám hokej tak šel. Byl to talent, tvrdá práce, zaujetí pro hokej?
Talent tam asi byl. Po tátovi, který byl výborný hokejista. Roli hrálo i to, že jsem se přirovnával k o čtyři roky staršímu bráchovi, který také hrál. Bral mě na tréninky, když kluci šli, já vyrazil s nimi. Říkali mi "Malej Béďa". Brácha mi tím strašně pomohl. Když jsem šel do Litvínova, moc mi zase pomáhala sestra. Vozila mě z Litvínova tam a zpátky, tam a zpátky. Protože na intru se mi moc nelíbilo.

Na vojně v Jihlavě vás vedl Stanislav Neveselý, který později prohlásil, že jste byl jedním z nejtalentovanějších hokejistů, které kdy viděl. To potěší, co říkáte?
Jasně. Samozřejmě. Proto jsem se rozhodl odejít do Ameriky, protože jsem věděl, že chci hrát s nejlepšími. Nemínil jsem čekat do jednatřiceti, kdy tam režim pouštěl hráče legálně.

Prý vás po jednom z průšvihů poslal trenér Neveselý k bojovému útvaru.

No jasně. Poslal. Ale nebylo to zase tak hrozné. Zůstal jsem v Jihlavě, vojáci nám fandili. Nikdo mi nedával najevo, že je mazák, nikdo se po mně nevozil. I ten bojovej útvar mi prospěl. Dneska už se tomu můžu zasmát, ale tehdy to moc veselé nebylo.

Během vojny se dal dohromady skvělý útok Rosol, Kameš Klíma. V čem spočívalo jeho kouzlo?
S Rosim jsme se znali dlouho. Z Litvínova. Čavar Kameš byl náš ročník, potkávali jsme se v mládežnických výběrech. Peter Rosol uměl dát gól, Vláďa to skvěle rozdával no a já vybojoval puky. Měli jsme to rozdělené, skvěle jsme si sedli. Během poslední sezony v Dukle jsme zažili nádherné období. Povedlo se nám získat titul famózním způsobem. Ze 40 zápasů jsme jich snad třiatřicet vyhráli.

Našel jste později v NHL spoluhráče, s nimiž vám to podobně ladilo?
Tam se to strašně míchalo. Zápasy byly třikrát nebo čtyřikrát týdně, začalo se prohrávat. Zachovejte paniku, říkal trenér (směje se). Sestava se měnila. Ale jo, výborný spoluhráč byl Adam Oates v Detroitu. V Edmontonu zase Bernie Nicholls. S nimi jsem si rozuměl. Byl jsem také nalevo s Markem Messierem a Glennem Andersonem, oni hráli spíš spolu. Tehdy o mně kdosi řekl, že když pojedu sám na bránu, tak z toho bude gól.

Prosadila by se formace Rosol, Kameš, Klíma v NHL?
Těžká otázka. Pokud bychom utekli všichni tři, asi ne. Ale dneska jo. Tenkrát se na Evropany koukali všelijak. Pamatuju si, jak jsme po mém příchodu měli jet s Detroitem k prvnímu utkání do Philadelphie. Řekli mi: Víš co, zůstaň doma, odehrajeme to bez tebe, protože v Philadelphii nemají rádi komunisty. Já nevěděl, co se děje. Jasně, utekl jsem, byl jsem odtud, za což se nestydím. Byl jsem sportovec, do politiky jsem nikdy nedělal. My sportovci jsme se tady měli všichni dobře, ale já šel za lepším hokejem. Ne za penězi, jak o mně psali. Ale za hokejem. Samozřejmě, Amerika je Amerika. Myslím, že kdybychom my tři tehdy utekli, v tehdejší NHL bychom to měli hodně těžké.

Zdálo se, že vaše formace zazáří na mistrovství světa 1985 v Praze. Jenže vy jste o turnaj přišel, těsně před šampionátem jste se zranil. Pořád vás to mrzí?
Mrzí. Pokaždé, když jedu kolem holešovické haly, tak si na to vzpomenu. Je to smutné, ani se mi o tom nechce mluvit. Měl jsem formu, cítil se skvěle. Mohl jsem být mistr světa. A nakonec nic. Smůla potkala i Petra Rosola. Hned v prvním utkání si zranil koleno.

V létě téhož roku jste se rozhodl pro odchod z republiky a tím bilanci v národním týmu navždy uzavřel. Odjížděl jste na soustředění do Düsseldorfu s tím, že se nevrátíte?
Ano. Rok předtím jsem se dohodl s Detroitem, skončila mi vojna. Chtěl jsem do NHL. Nikdo nevěděl, co udělám. Ani Rosi ne. Jen jsem mu nechal v hotelovém pokoji vzkaz: Čau, Kozel. Hned věděl, jak to je. Sedl jsem do auta, Detroit to měl skvěle připravené. Jeli jsme k německo-švýcarským hranicím, bydlel jsem tam v takovém klidném bungalovu uprostřed lesa, aby mě nikdo nenašel. No a pak následovala cesta do Ameriky.

Uměl jste anglicky?
Vůbec. Bylo mi hrozně. V týmu nikdo, s kým bych si mohl popovídat. Někteří kluci se mi to snažili ulehčit. Chápali moji situaci, jenomže nikdo z nich nemohl vědět, co ve skutečnosti prožívám. Jak se cítím. Zpátky jsem nemohl, spálil jsem mosty. Ale zvládl jsem to.

Po Detroitu následovaly roky v Edmontonu, kde jste si také v roce 1990 sáhl na Stanley Cup. Jedno finále jste rozhodl brankou v prodloužení. Byl to jeden z vrcholů vaší kariéry?
Jednoznačně. Neuvěřitelná nádhera! Hráli jsme strašně dlouho a já to pak ve třetím overtimu rozhodl. Zajímavé je, že mě později málem překonal Igor Larionov. Hrál s Detroitem finále proti Carolině a trefil se v době, kdy do mého rekordu zbývalo šestnáct vteřin. Bavili jsme se o tom.

Kam řadíte angažmá v Tampě Bay a především souhru s Romanem Hamrlíkem?
Také skvělá éra. S Romanem jsme si rozuměli. Víte, já nebyl typ hráče, který pálí ze všech pozic. Větší radost jsem měl, když jsem mohl připravit zakončení někomu jinému. S Hamrlíkem nám skvěle fungovaly přesilovky. I Sláva Lener se mě později ptal, čím to bylo. Je to jednoduché – souhra, porozumění, improvizace.

V roce 2001 jste se vrátil do Litvínova, bylo vám osmatřicet let. Proč?
Chtěl jsem dětem ukázat, jak hraju hokej. Ovšem kluci byli malí a z mé strany to bylo možná úplně zbytečné. Geny tam jsou, hokej hrají, protože ho dělal táta. Ale když jim dneska zavoláš, tak oni si na ten Litvínov nepamatují. Já mám jasno: Stanley Cup je Stanley Cup – nejvíc v kariéře. Ale dva roky v Litvínově na závěr byly strašně krásný. Manažer Vláďa Macholda a trenéři Vláďa Kýhos mladší s Viktorem Lukešem mi tu šanci dali. Doufám, že jsem nezklamal. Když dám NHL na stranu, tohle byly dva nejlepší roky v mém hokejovém životě.

Později jste žil znovu ve Spojených státech, ale teď jste doma v Kadani. Co vás přivedlo zpátky do vlasti?
Táta byl hodně nemocný. Ve třiaosmdesáti letech život skoro končí, chtěl jsem mu být nablízku. 

Také jste se zapojil do místního hokeje a dneska jste šéfem klubu.
Jaký já jsem šéf? (směje se). Dali jsme se do toho, bohužel, momentálně nehrajeme. Rozjíždí se extraliga a já doufám, že nám otevře cestu k tomu, abychom mohli zase pokračovat. Hodně mě trápí, jak ta pauza ovlivnila hokej, ale především to, jak ovlivní děti. Nebaví mě být na stadionu, když tam nejsou. Potřebujeme jejich křik, smích a náladu, aby A mužstvo večer mohlo hrát. Je dobře, že se hokej pomalu rozjíždí, ale co děti? Nechodí do školy, nemají kamarády. Všechno jede přes internet. To je hrůza.

Je práce pro hokej v Kadani náročná?
Neřekl bych. Něco tady bylo, chtěl bych, abychom to zase zvedli na dřívější úroveň. Kadaň hraje první ligu nějakých 22 let, snažíme se o to, aby se fanoušci vrátili a byli s námi. Ne, aby lidé zaplatili 50 korun a jenom koukali. Potřebujeme, aby nám fandili na stadionu, ve městě. Všude!

Synové Kelly a Kevin působí v Hradci Králové. Když byla normální situace, jezdil jste na jejich zápasy?
K našemu mužstvu jsem vzal Petra Rosola, aby byl hlavní trenér, je tady Vláďa Jeřábek. Trenéři jsou výborní, něco odehráli, mají zkušenosti. Tím pádem mám víc času, takže když hráli synové někde blízko, s přítelkyní Martinou jsme se jezdili podívat. A pokud to vyšlo, tak každou neděli do Hradce. Protože Kadaň v neděli nehraje.

Máte v plánu usadit se v Česku natrvalo?
Určitě. V Americe jsem byl, protože jsem emigroval. Tady se to pak v roce 1989 obrátilo, to víme. Měl jsem tam práci, pak přišly děti. Manželka se moc vracet nechtěla, takže jsme zůstali. Děti vyrostly a my se později rozvedli. Né, žádné hádky, bylo to úplně v klidu. Já šel zpátky do Česka, chci mluvit česky. Zůstávám tady. Do Ameriky se nevrátím!

Je pravda, že píšete autobiografii?
Je. Musím přiznat, že vzpomínat mě moc nebaví. Ale knížku píšeme. Bude.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter