Petr Adler: Zdena Cháru zlobí olympijská lhostejnost NHL

Je to zajímavé srovnání: když se hráč NHL poté, kdy odehrál za nějaké mužstvo řadu sezón tak, že se stal miláčkem města, nedovede s vedením domluvit na nové smlouvě, skončí to většinou výměnou. Hráč se poté před původně domácími novináři zatváří smutně a řekne něco v tom smyslu, že to víte, je to obchod jako každý jiný. Před novými domácími novináři se o pár hodin později rozplývá, jak je nadšen, že zakotvil právě tam a ne někde jinde. O obchodu nepadne ani slova.

Když si hráč myslí, že by si mohl zahrát na olympiádě, rozčiluje se, že obchodníci, kteří mu platí jeho závratnou mzdu, nechtějí ani slyšet, že by měli podporovat konkurenci, aniž by jim zmíněná konkurence nahradila alespoň jejich výdaje.

Kapitán Boston Bruins Zdeno Chára (na snímku v barvách své země), který hrál za rodné Slovensko na třech olympiádách, zkusil opět trochu rozvířit vody. Je pravda, že pouze odpovídal na otázky novinářů, kterým patrně děsně vadí, že když NHL řekne ne, nepodívají se do Jižní Koreje za peníze svých zaměstnavatelů.

“Myslím, že každý hráč by se chtěl zúčastnit olympijských her,” řekl Chára po pondělním rozbruslení před zápasem s Toronto Maple Leafs. “Je to přece to největší jeviště, na kterém může sportovec stanout. Je to opravdu vynikající, když proti sobě soutěží nejlepší sportovci celého světa.”

V této souvislosti je obdivuhodné, že se dosud neozval nikdo, kdo by zpochybnil tvrzení, že lepší hokejisté než ti, kteří hrají v NHL, prostě neexistují.

“Kdykoliv se tomu někdo snaží bránit,” vysvětlil Chára, “vrhá to špatné světlo jak na sport, tak na ty, kteří rozhodují.”

Co s tím? Chára by věděl: “Nacházíme se v bodu, kdy bude třeba, aby si patřičné osoby sedly všechny za jeden stůl, aby zkusily najít řešení, místo toho, aby hledaly způsoby, jak nevyřešit vůbec nic.”

To je, podle Cháry, jediná naděje: “Doufám, že se to nakonec stane. Že ti lidé najdou způsob, jak to vyřešit, jak pomoci sportu, aby se všechny národy sešly, a abychom viděli nejlepší hokejisty, jak reprezentují svoje země.”

Chára ovšem není nezúčastněný pozorovatel: hrál za Slovensko v letech 2006, 2010 i 2014, a jak stojí karta, kdyby NHL kývla, nastoupil by i v roce 2018.

Podobně hovořil Chárův bostonský spoluhráč, útočník Brad Marchand, stejně mluvil i jejich pondělní torontský protihráč Auston Matthews.

Marchand nakonec dospěl ve svém rozboru tak daleko, že řekl, že to není fér, když se hráč snaží, aby se dostal do národního mužstva, a někdo mu tu možnost sebere před nosem.

Připojil se i torontský kouč Mike Babcock, muž, který přivedl Kanadu ke zlatu ve Vancouveru (2010) i v Soči (2014). I on vyzdvihoval význam olympijských her jako sportovní události. Jenže, na rozdíl od hráčů, si uvědomil drobnost: “Jistě, všichni sníme, že dosáhneme toho, aby vyryli naše jméno na Stanleyův pohár. Hrát za svoji zemi na olympijských hrách, opravdu není nic většího. A také si myslím, že je důležité se účastnit pokaždé, ne si vybírat, kdy chcete a kdy ne. Ovšem,” dodal Babcock, “já nevlastním žádná mužstva.”

A v této větě je jeden ze zakopaných psů.

Krátké pozastavení

Olympijské hry se do roku 1998 obešly bez NHL. Do té doby hrála údajně amatérská mužstva. Tento popis ale platil pouze pro mužstva z Kanady a USA. Evropská mužstva se ovšem skládala z hráčů, kteří nedělali nic jiného. Ano, v některých případech (Československo, například, nebo Sovětský svaz) pobírali mzdy od nejrůznějších podniků. Na papíře byli zaměstnáni v různých oborech. Kdyby, nedej přírodo, došlo k tomu, že by v těch oborech měli pracovat doopravdy, byla by to v převážné většině případů pohroma pro všechny zúčastněné.

NHL přišla do Nagana na žádost Mezinárodního olympijského výboru (MOV) a Mezinárodní hokejové federace (IIHF). Ne proto, že by žadatelé chtěli postavit na led nejlepší z nejlepších. Prostě proto, že dosavadní turnaj začal nudit obecenstvo. Toho si všimli zadavatelé reklam. Také si toho všimly podniky, které si kupovaly práva na vysílání olympijských hokejových klání. Přítomnost NHL měla (dodnes má) vylepšit pošramocenou olympijskou fasádu.

Mělo to být za babku: za úhradu nákladů.

NHL si od olympijské účasti slibovala, že rozšíří oblibu značky do zemí, kterým byla dosud lhostejná. Mělo to začít tím, že by rozšířila oblibu hokeje jako takového.

Když president MOV Thomas Bach jednostranně zrušil smlouvu o hrazení nákladů NHL s tím, že je MOV nehradí ani nikomu jinému, naznačila mu liga, že nikdo jiný kvůli jeho turnaji nepřerušuje soutěž.

A když Bach neustoupil, začali se majitelé mužstev NHL vyptávat, co z toho vlastně mají.

Je to totiž tak, že stejně, jako nikdo nepořádá olympijské hry kvůli sportu, protože: prosím vás, kdo by se páral s takovým nesmyslem, není ani NHL ničím jiným než průmyslovým odvětvím. Odvětvím stejného průmyslu, který živí olympijské hry: zábavního.

Rozdíl je pouze v tom, že NHL to přiznává, zatímco MOV o této trapné maličkosti taktně mlčí.

Stejně, jako hráči NHL taktně mlčí o tom, zda by jeli do Jižní Koreje, kdyby si měli ty (dost vysoké) náklady platit sami.

Svíčka začíná dohořívat závratnou rychlostí: president IIHF René Fasel před několika dny zmínil, jakkoliv letmo, že hotely, které by měly ubytovat rodiny hráčů z NHL i nejrůznější ligové papaláše, budou během několika týdnů, ne-li dnů, požadovat zálohy. Pakliže nebude mít tou dobou stoprocentně jasno, naznačil Fasel, že ty zálohy nebude moci ospravedlnit před účetními IIHF, takže je ani nezaplatí.

Mnozí se utěšovali, že rozhodnutí o účasti NHL v Soči padlo až v červenci 2013, neboli sedm měsíců před prvním vhazováním. Nevšimli si drobného rozdílu: v Rusku šlo o megalomanii stávající vlády, zatímco v Jižní Koreji nejde o nic jiného než o obchod.

Spor mezi NHL a MOV (potažmo IIHF) není o ničem jiném.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter