Petr Adler: veterán v pruhovaném se loučí

Dave Jackson (na snímku) dostal v pátek 22. prosince 1990 skvělý předvánoční dárek: pískal svůj první zápas v NHL. Bylo to v Collisée v Québec City, Nordiques hráli proti New Jersey Devils, a na pravém křídle domácích nastoupilo legendární křídlo Guy Lafleur, hráč, kterého Jackson obdivoval od dětství. Na ten večer v ExpoCité, 250, boulevard Wilfrid-Hamel, řekl Jackson, nezapomene do smrti smrťoucí: než se stačil rozkoukat, prolétl s vlající hřívou Lafleur kolem něj: “A mně došlo, že jsem v ráji.”

Pro milovníky dějepisu: Devils tenkrát vyhráli poměrem 4-1, brankou a nahrávkou se tehdy blýsknul Peter Šťastný, který začínal svoji hvězdnou kariéru v NHL právě v Québec City, ale tenkrát už hrál za soupeře, a Lafleur v poslední třetině snížil ostudný stav v přesilovce, jedním z nahrávačů byl Joe Sakic.

Jackson v první třetině odpískal čtyři tresty po dvou minutách, ve druhé třetině zase čtyři dvouminutové, a k ním dva pětiminutové, a třetí třetina byla nejrušnější: padlo sedm vyloučení na dvě minuty, dvě pětiminutová, a jedno desetiminutové, potažmo do konce zápasu.

Od té doby Jackson odpískal v NHL celkem šestnáct set utkání. K tomuto kouzelnému číslu se dostal po osmadvaceti letech, čili po zhruba sedmapadesáti zápasech za sezónu. Počítačka řekla, že šlo průměrné o 57,142 zápasů za sezónu (a spoustu dalších čísel za desetinnou čárkou, a tomu se říká statistika). A teď Dave Jackson pověsil brusle i píšťalku na hřebík.

Jackson sice rád baví kamarády veselými příhodami, jak se říká, z natáčení, ale až dodnes odpovídal na otázky o hráčích a příhodách, které s nimi zažil, výmluvným mlčením.

To teď prolomil, a zase jenom částečně: hráči, kteří hrají dodnes jsou tabu.

Ale co takhle vzpomínka na jeho nejoblíbenější hráče z těch, kteří už jsou v hráčském důchodu?

Nejraději měl a má Waynea Gretzkyho a Maria Lemieuxe: “Dva z největších hokejistů všech dob. Když přibruslili ke mně, aby se poptali na to či ono rozhodnutí, vyjádřili sice svůj názor, ale vždycky mluvili s úctou, což od nich bylo, zvláště, když jsem byl mladý kluk, obdivuhodné.”

A hráči z minula, které nesnášel?

“Ale no tak.”

Jak řekl ředitel přes rozhodování Stephen Walkom, Jackson, kterému jeho kolezi přezdívají Jax, jim bude všem chybět. Nejen proto, že umí taktně naznačit mladším spolupracovníkům na ledě, co by šlo udělat lépe, a rovnou jim ukáže i jak, a nejen proto, že je skvělý bruslař, který se vždy dostaví v parádní formě, ale i proto, že se domnívá, že umí hrát na kytaru, zatímco všichni kolem něj vědí, že v tomto ohledu se šeredně plete.

Ovšem, jak poznamenal kolega a přítel Dave Stubbs z deníku Montreal Gazette, jeho listu Jackson chybí už od roku 1978: to mu bylo 14 a jako kolportér roznášel noviny po celé veliké oblasti v montrealském předměstí Pointe-Claire. Jenže právě tehdy si Jackson nějak uvědomil, že z něj v životě nebude hokejová hvězda. A začal pískat zápasy místních dorostenců. Právě v těch svých 14 letech zjistil, že buď bude pískat nebo roznášet noviny. Píšťalka zvítězila a zbytek, jak se říká v angličtině, patří dnes do dějepisu (the rest is history).

Kromě pravidelných sezón NHL má Jackson na účtu také 83 zápasy v soutěži o Stanleyův pohár a olympijský turnaj roku 2014 v ruském Soči.

Jak to bylo?

Jackson se ve svých jedenadvacetiletech stal žákem bývalého rozhodčího NHL Rona Fourniera. A tam si ho všiml další bývalý rozhodčí, Bryan Lewis, který právě převzal úlohu ředitele výchovy a vývoje nových rozhodčích NHL.

“Šel jsem za svým nadřízeným Johnem McCauleym a řekl jsem mu, že tenhle kluk musí dostat možnost, protože bude skvělý,” vzpomněl si Lewis. “Řekl jsem mu, že bych na něj klidně vsadil celou svoji hypotéku.”

John McCauley souhlasil.

Úsměvné je, že letošní Zápas hvězd NHL v Tampa Bay pískal Jackson s Wesem McCauleym, synem legendárního Johna.

Ještě úsměvnější bylo, že všichni hráči samozřejmě věděli, když šlo o Jacksonův poslední zápas. Jeden z nich mu chtěl potřást rukou na rozloučenou, ale Jackson zavrtěl hlavou: “Člověče, řekl jsem mu, neblázni, teď jsem vam dál přesilovku, a ty mi budeš blahopřát?”

Ale, řekl Jackson, nejsrandovnější byla příhoda, která se mu stala, když pískal v Americké hokejové lize (AHL). Hráč Halifax Citadelles Marc Fortier mu řekl do očí něco hodně neslušného. Tak mu dal trest do konce zápasu. Kapitánem Citadelles byl tehdy nynější kouč Montreal Canadiens Claude Julien. A ten Jacksonovi řekl, že na cestách s Fortierem sdílí pokoj, takže ví, že spoluhráč neumí ani slovo anglicky. Inu, řekl, pane sudí, to muselo být nedorozumění.

Ne, odpověděl mu Jackson. Já totiž pocházím z Montrealu a francouzsky umím stejně plynně jako anglicky.

Aha, řekl Julien, tak to tedy promiňte, to máte asi pravdu.

Zlaté staré časy?

Ano i ne. Bývávalo to tak, že mužstva nelétala z místa na místo svými vlastními letadly. Takže, vysvětlil Jackson, když potkal na letišti hráče, s nímž měl před tím nějaké potíže během zápasu, sedli si na letišti stranou, dali si po pivu, všechno si vysvětlili, a byl klid.

Liga je dnes mladší, řekl Jackson, a kdyby měl zevšeobecňovat, nejvíce úcty k rozhodčím mají hráči, jejichž otcové hrávali v NHL také.

Ovšem, dostat hokejku s podpisem a blahopřáním k úspěšné kariéře a přáním zdravého důchodu od Sidneyho Crosbyho, Alexandera Ovečkina, Cala Clutterbucka, T.J. Oshieho nebo Matse Zuccarella, to je také nádherný zážitek.

Jedna změna, kterou Jackson zažil a musel si na ní zvyknout, byl přechod od jednoho hlavního rozhodčího ke dvěma. “Tenkrát člověku prošlo častěji, když si něčeho nevšiml,” řekl Dave Jackson Eliotteovi Friedmanovi z Hockey Night n Canada, “ale teď už se člověk nemá nač vymlouvat. Ale,” dodal, “ono je to tak lepší. Hokej je dnes mnohem rychlejší než býval. To už by jeden rozhodčí neuhlídal.”

Odchod do důchodu ale neznamená, že by se vzdal hokeje, řekl Jackson. Má jednu zásadní stížnost: národní hokejové svazy se málo věnují výchově rozhodcovského dorostu. S tím míní něco udělat.

Hokej, řekl Jackson, mu dal všechno, co má. Takže mu má co vracet.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter