Petr Adler: synové Petra Klímy se vydali na cestu do NHL

Potatili se? To je jedno, tvrdí jejich táta. Jestli se chtějí prosadit, musí toho dosáhnout sami, slavné jméno bývalé hvězdy NHL jim rozhodně nepomůže k jejich vlastnímu úspěchu. To tvrdí Petr Klíma, kdysi jeden z nejrychlejších a nejnebezpečnějších útočníků ligy. Klímova dvojčata Kevin (na snímku vlevo) a Kelly (vedle něj) se dostavili do tréninkového tábora pro mladíky, kteří se snaží zaujmout vedení Edmonton Oilers. Co se stane dál, to bude na nich.

I když to bude těžké. Jejich táta sedával v kabině mezi kapitány Kevinem Lowem a Kellym Buchbergerem.

Kluci se, zcela zřejmě, jmenují po nich.

Tatík se, kdysi velice dávno, když Kevin s Kellym byli ještě malí kluci, vyjádřil, že byli tenkrát lepší než býval kdy on, když byl v jejich věku. A ne, tvrdil tehdy, určitě to nebylo zaslepeně zamilované zahledění otce.

Dnes, s odstupem doby, ovšem připouští, že by nebyl tatík, kdyby nebyl zahleděn do svých dětí. I když je jasné, že to zahledění nebylo, není a nebude nekritické.

Je totiž pravda, že Petr Klíma, ať už ho život vedl kudy kam, byl vždy jasně, přesně a pohotově reagující člověk, který by nezapadl v žádném řemesle, které by ho zaujalo.

Zaujal ho hokej, a on rozhodně nezapadl.

A je moc rád, že si jeho synové oblíbili sport, který dosud miluje i on.

Hrají rádi a trénují rádi, řekl Petr Klíma. Nevysloveno zůstalo: a co víc si můžeme přát?

Logická otázka

Bývaly časy, kdy se sourozenectví ctilo. Ostatně, Daniel a Henrik Sedinové se od sebe doslova nehnou. Když se někdy stane, že jeden z nich nemůže nastoupit, poklesne výkon Vancouver Canucks s okatostí až ostudnou.

Když se v červnu 1999 vybírali nováčci do ligy, věděl tehdejší papaláš Canucks Brian Burke velice dobře, že každý z bratrů Sedinů je dobrým hráčem sám o sobě, ale že když hrají spolu, stávají se z nich kouzelníci. Po složitých a napínavých jednáních nakonec Burke dokázal získat dvě místa za sebou (druhé a třetí). Mladší bráška Daniel šel jako první z těch dvou, o šest minut starší Henrik šel v těsném závěsu za ním.

Mimochodem, pamětníky může zaujmout, že jedničkou se tehdy stal Čech Patrik Štefan (Atlanta Thrashers), a těsně za nimi, jako čtvrtý, putoval Pavel Brendl do New York Rangers.

Štefan si v NHL odehrál svoje, a nesmrtelnost mu získala akce, při níž minul v barvách Dallas Stars prázdnou branku Oilers, puk se dostal k tehdejšímu nejrychlejšímu útočníkovi Edmontonu Aleši Hemskému, a ten srovnal a udržel tím svému mužstvu naději na postup do pohárové soutěže. Tam se nakonec Oilers probojovali do finále a prohráli až v sedmém utkání s Carolina Hurricanes.

Ironií je, že Hemský je dnes zaměstnancem Stars.

A kde je Brendl, to dnes vědí snad pouze jeho nejbližší. Zda zaslouženě nebo ne, získal si svým přístupem hned v prvním tréninkovém táboře Rangers pověst lenocha. Nakonec v NHL odehrál pouhých 78 utkání, a pak střídal mužstva v Evropě.

Zatímco Sedinové, jakkoliv už dnes nejsou žádní zelenáči, jsou pořád ještě svému mužstvu přínosem.

Znamená to, že by mladí Klímové měli také strávit kariéru spolu a jedině spolu?

Darren Rumble, jejich kouč v juniorském mužstvu Moncton Wildcats, se domnívá, že jedině blázen by je rozděloval.

Totéž si mysleli Chicoutimi Sagueneens, kteří získali mladé Klímy z Monctonu.

Otec si není úplně jist. Ano, je si vědom, jak skvěle hrávali v barvách Quebec Nordiques bratři (abecedně) Anton, Marián a Peter Šťastných. A ano, je si vědom mnoha podobných spojení, zvláště v útoku: třeba bratři (opět abecedně): Bill, Dick a Grant Warwickové.

Jenže, říká Klíma, hokej se změnil. Dnes nejde o jednu sehranou řadu. Dnes musí být sehraných všech šest hráčů, kteří jsou na ledě. Brankář, dva obránci, tři útočníci. Dnešní hokej je mnohem rychlejší a tvrdší, stačí setina vteřiny nepozornosti, a oheň je na střeše.

Jak se říkávalo v Čechách za našich mladých let: kdo zaváhá, nežere.

I když, připouští Klíma, kluci spolu hrají od dětství, jsou sehraní, a to by mohla být výhoda. Avšak, dodává, může se stát, že to jednomu z nich najednou nepůjde. Poklesů formy, které jsou často nevysvětlitelné, přece známe spousty. Pak, řekl Klíma, stojí za to zkusit ostrý zásah a kluky od sebe oddělit. Přinejmenším proto, aby netáhli dolů jeden druhého. A po několika zápasech zase zkusit, jestli se karta obrátila.

A?

A většinou se obrátí.

Už to nejsou žádné děti

Když mluvil s komentátorem listu The Edmonton Journal Danem Barnesem, zdůraznil Petr Klíma, že by byl nerad, kdyby se jeho synové vezli na jeho slavné pověsti.

Přál bych si, řekl, aby tam přišli jako dva hráči, ne jako kluci, jejichž táta tam hrál taky. Předveďte, co dovedete, jak umíte hrát. Příjmení, uzavřel, nechte doma v Michiganu.

Ovšem, pro příznivce hokeje, a zvláště pro ty, kteří dovedou ocenit dovednost, která povyšuje řemeslo doslova na umění, to bude těžké. Ale: srovnávání Kevina a Kellyho Klímových s jejich otcem těm dvěma mladíkům nepomůže. Přinejmenším proto ne, že jsou velice odlišní. Petr Klíma se vyhýbal rvačkám: od toho, byl přesvědčen, jsou v mužstvu jiní. Jeho synové jsou sice také rychlí a technicky zdatní, ale dovedou řádně přitvrdit.

Jeho syna Kevina (staršího než Kelly o čtyři minuty) stala jeho nebojácnost dost nepříjemné zranění: tlačil se drsně před branku soupeře Acadie-Bathurst, obránce ho v plné rychlosti natlačil na hrazení, narazil zády na vyčuhující součást brány pro rolbu, a pak se musel dva měsíce léčit.

Ovšem, řekl Klíma Barnesovi, někdy má pocit, že ti dva nemohou být jeho: on sám se porval jenom jednou, i když to vlastně nebyla žádná rvačka. Jeden z nejlepších bijců té doby, Behn Wilson, tehdejšího útočníka Detroit Red Wings narazil na hrazení způsobem, který se Klímovi nelíbil, tak ho zezadu praštil.

A co bylo dál?

Jo, to já nevím, řekl Klíma. Jen jsem měl pocit, že visím ve vzduchu.

Petru Klímovi je dnes 52 let. Z NHL odešel do důchodu v roce 2000, když měl na účtu 786 utkání v barvách Detroitu, Edmontonu, Tampa Bay Lightning, Los Angeles Kings a Pittsburgh Penguins. Detroit si ho vybral v pátém kole hráčského výběru (draft) roku 1983, jako šestaosmdesátého hráče v pořadí. Wings měli (a dodnes mají) tradičně dobrý čuch a o to lepší skauty.

Mezi hráči, kteří se tenkrát dostali do NHL, je Petr Klíma na čtrnáctém místě s 573 body; navíc je v této skupině devátý se 313 vstřelenými brankami.

Jako kouč vedl Petr Klíma své syny několik let mezi žáky v Michiganu, ale před pěti lety usoudil, že dál už budou synové muset (a možná i chtít) putovat po svých a za svým cílem. Přemýšlel sice o tom, že by se za nimi vydal do Jasperu (město několik set kilometrů na západ od Edmontonu, uprostřed Skalistých hor, kde mladíci trénují v místní hale), ale po zralém uvážení tuhle myšlenku vzdal.

Nikdo nemůže jít za jejich snem za ně, řekl Petr Klíma. Jistě, jako táta by je člověk rád povzbudil ve chvílích, když se jim nedaří, nebo je pochválil, když si to zaslouží. Ale to je také asi všechno, co pro ně může udělat teď, když už jim je po dvaceti letech.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter