Petr Adler: sto hokejových let Luďka Bukače

11. listopadu 5:09

Petr Adler

Luděk Bukač je sebevědomý pán. Má na to nárok: takhle úspěšnou životní dráhu má za sebou málokdo. Otevřeně řečeno, sebevědomých jednotlivců je mezi námi až nezdravě moc. Jenže málokterý z těch sebevědomých byl na své životní dráze společnosti tak užitečný jako Luděk Bukač. Ano, společnosti. Sport je jevem, který má vliv na vývoj společnosti. I ve své profesionální podobě, kde jde dnes spíše o součást zábavního průmyslu.

Luděk Bukač je také inteligentní pán. To prokázal ve své nové knize. Jmenuje se Moje hokejové století. Luděk Bukač totiž dovede, při veškerém svém sebevědomí, o sobě zapochybovat. Tam, kde se při pohledu zpět domnívá, že něco zvoral, řekne to. Naplno. Neopírá se nijak o berličky zdůrazňování podílu jiných na neúspěších mužstev, za která hrával nebo která řídil. Tam, kde za něco odpovídal a nepovedlo se to, řekne to. Tam, kde měl za cokoliv odpovídat, ale kecali mu do toho jiní, tak nebo onak mocnější, vidí svoji chybu v tom, že to měl rozeznat a buď odejít včas, nebo se do věci vůbec nepouštět.

V tomhle je otevřený doslova brutálně.

Dějinné souvislosti

Kluk z pražského Podolí, který se postavil na brusle ve vltavském háfnu (přístavu), měl životní kliku, že zažil velikány dějin československého (dnes českého) hokeje. Vyrůstal hokejově vedle hráčů jako byl Vladimír Zábrodský a ostatní hvězdy jeho pokolení. Taková zkušenost může mladému člověku přinést základ pohledu na hokej (a na jakoukoliv jinou hru vůbec, ať sportovní nebo životní). Může. Nemusí. To už pak záleží na každém jednom z nás.

Luděk Bukač v sobě ponaučení těch velikánů nese dodnes.

Osobní vsuvka: já jsem v tom háfnu za cindou hrával v dětství také. Odnesl jsem si odtud jednou dokonce omrzliny obou chodidel. Luděk Bukač se dostal dál. Přičítám to těm mým omrzlinám. Konec osobní vsuvky.

Ty, kteří by chtěli v Bukačově knize najít nějaké zákulisní drby, pokud možno pikantní, Moje hokejové století zklame. Luděk Bukač píše o všemožných lidech, které potkal na své životní dráze. Někteří zůstali přáteli dodnes, jiní jimi nikdy nebyli, mezi dalšími se z bývalých soupeřů nakonec stali přátelé, a někdy se stalo, že se původní přátelé rozešli ve zlém.

Tohle se stává každému z nás, ale málokdo z nás o tom dovede psát tak otevřeně jako Luděk Bukač. I tam, kde autor těchto řádků některé ze jmenovaných poznal z jiných stran, takže nesouhlasí s některými názory a postřehy Luďka Bukače, zamyslet se nad nimi musí. Přinejmenším proto, že z nich v převážně většině nečiší osobní vztek hraničící s nenávistí.

A pak je tu ještě jeden otazník. Týká se neúspěchu českého mužstva na Světovém poháru 1996. Luděk Bukač připouští, že neměl přistoupit na osobní požadavky hvězd jako Jaromír Jágr nebo Petr Nedvěd, ale současně dodává, že ani jednoho nemohl vyřadit, protože sestavu vlastně nadiktovaly nejrůznější tlakyNHL, sdělovacích prostředků a jimi ovlivněné veřejnosti. To je sice naprostá pravda, ale podobným tlakům čelili hokejoví činitele všech ostatních zúčastněných zemí. A ustálí je.

Bukač velice trpěl, že nemohl postavit alespoň některé z hráčů, kteří pod jeho vedením vyhráli o zhruba čtvrt roku před tím mistrovství světa.

A otázka se vrací: proč, když to viděl, se vším nešvihl, dokud to ještě šlo? Upřímně řečeno, odpovědi v této knize nestačí. Zvláště když je zřejmé, že si Luděk Bukač uvědomoval, jaký očistec má před sebou v podobě nejrůznějších neurvalých útoků. Jak na svoje schopnosti, tak na svoji osobu vůbec.

Kromě upřímného ohlédnutí za svým životem přináší Luděk Bukač ve své knize perlu: svoje názory a vědomosti o hokeji. Od přípravy drobotiny až k řízení zápasů naprostých hráčských špiček ve špičkových zápasech.

Řádky k zamyšlení

Právě tyto části by si měli povinně přečíst všichni, kteří se motají kolem hokeje (a sportu vůbec). Aby se dozvěděli, že teorie je sice nádherná věc, ale že pro hráče je mnohem důležitější, aby (si) mohl a směl hrát. Jistě, tréninkem nabude spoustu dovedností, ale rychle bruslit, předvídat průběh událostí a dosadit sebe sama do jejich středu se nenaučí, když dostane do ruky nákres, kdy má kam dobruslit, a co tam má dělat.

Jak říkával už Jan Amos Komenský, škola má být hrou. A tohle platí o sportu mnohonásobně.

Luděk Bukač se vyjadřuje značně kriticky o současném stavu českého hokeje. Největší potíže má se současnou péčí o mladé hráče. Tak, jak vypadá dnes, budoucnosti českého hokeje spíše škodí. Všechno je nastaveno tak, že vládne ten, kdo má peníze, ne ten, kdo si je vědom základní skutečnosti: dobří hokejisté z dětí vyrostou pouze tak, že budou umět hrát (a si hrát, tak jak to v dětství má být).

Tady je ohromně důležité, že vše, co Luděk Bukač říká nevyznívá jako nářky naštvaného starce, že za našich mladých let býval svět jako květ. Naopak: Luděk Bukač ke svým kritickým poznámkám přidává zcela jednoznačné návrhy, které by mohly vést ke zlepšení dnes neutěšeného stavu českého hokeje. Přírodě žel, tady už není na něm, aby se do věci vložil s nadšením svých mladších let.

Knihu Moje hokejové století pomohl Luďkovi Bukačovi sepsat český sportovní novinář František Suchan.

František Suchan je vynikající novinář. Jeho články (od reportáží až k zasvěceným rozhovorům) se čtou velice dobře. Sam hrával hokej až do juniorského věku. Zkušenost hráče je z jeho psaní zřejmá zcela zřetelně. Proto asi si ho Luděk Bukač vybral za spolupraovnika.

O to více zamrzí, že se František Suchan nevzepřel a Luďka Bukače nedonutil, aby přestal užívat tolika cizích slov. Jistě, Luděk Bukač absolvoval vlastně dvě vysoké školy: fakultu tělesné výchovy a sportu (FTVS) a filosofii. Doktorát má z té druhé. Na té první učil.

Jenže: má-li ta kniha zasáhnout co nejširší okruh lidí činných v hokeji, ať je to na jakékoliv úrovni, musí být srozumitelná. A když už jsme u jazyka, jedna maličkost: jméno Wayne Gretzky se neskloňuje.

Knihu vydalo nakladatelstv JOTA, kterému za ten počin patří veliký dík. I přes ten název: proč musí být vše, co se v této době v Čechách vydává označeno nějakým náznakem století, zůstává záhadou. Obálka Reného Senka plní úkol: přitáhne čtenáře hned na první pohled. Dík zaslouží také Libor Jelínek, který použil k sazbě velice dobře čitelného písma.

Shrnuto a podtrženo: kniha se dobře drží v ruce, a ještě lépe se čte.

Anička, Lukáš a Lenička, jimž Luděk Bukač knihu věnoval, mají skvělého dědu.

Share on Google+

RSS | Kontakt | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@nhl.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz

© Copyright - Všechna loga a známky NHL, loga a známky týmů NHL, jakožto další vlastnické materiály včetně log konferencí a obrázků Stanley Cupu jsou vlastnictvím NHL, NHL Enterprises, L.P. a příslušných týmů. © NHL Enterprises, L.P. Všechna práva vyhrazena.