bahis siteleri

NHL.cz na Facebooku

Petr Adler: Starej byl poctivec, a jeho životopis to potvrzuje plnou měrou

4. června 2015, 4:44

Petr Adler

Je úplně jedno, v jakém oboru se někdo dostane na špičku. Je totiž samozřejmé, že aby se tam člověk dostal - a udržel - musí být silná osobnost. A tou nedávno (a předčasně) zesnulý hokejista Jaroslav Holík rozhodně byl. Archivní snímek ho zachycuje v dobách jeho nejlepší slávy v československé reprezentaci.

Od dětství se mu přezdívalo Starej. To proto, že si dělal všechno po svém a nedal si poradit od nikoho (starších nebo mladších), dokud si sám neověřil, zda mají pravdu nebo ne, a zda ta jejich pravda vyhovuje také jemu.

A přitom právě Jaroslav Holík (a ani jeho bratr Jiří) nemuseli být hokejisty. Kdyby ovšem nebylo komunistů, kteří po převratu roku 1948 sebrali Holíkovic rodině řeznický a vůbec masný závod. Soudě podle toho, jak se v Holíkovic rodině vždycky pracovalo (a pracuje dodnes), nemusel být salám jménem Vysočina chudinkou napodobeninou uheráku. Kdyby to měla v rukách Holíkovic rodina, jezdili by Maďaři na Českomoravskou vysočinu, jmenovitě do Havlíčkova Brodu, aby se naučili, jak se to dělá správně.

I o tom je nová kniha editora sportovní redakce České televize Davida Lukšů. Jmenuje se Žít jako Holík, a vyšla před několika týdny péčí rukou společnou a nerozdílnou nakladatelství Epocha a Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk. Křest si odbyla na jihlavském Horáckém stadiónu, bohužel pár neděl po odchodu jejího protagonisty na věčnou smlouvu do hokejového ráje, kde se hraje vždycky naplno, tvrdě, ale fair, kde se také nelže, ale ani nekrade. Kde se žije podle Jaroslava Holíka.

Tohle není první knížka Davida Lukšů o velkých postavách československého hokeje. Napsal také (společně s Alešem Palánem) strhující vyprávění o Stanislavu Konopáskovi: Hráč, který přežil. Konopásek byl jednou z obětí komunistické zvůle, kdy tehdejší mocní nechali zavřít málem celé reprezentační mužstvo těsně před odjezdem na mistrovství, protože jim někdo řekl, že hráči chtějí vzít roha, a že kromě toho berou komunistické bohy do huby nadarmo. David Lukšů dal také zaznít (opět s Palánem) hlasu jednoho z nejznamenitějších obránců v dějinách československého hokeje, hlasu Jana Suchého: Souška. A s tím samým Alešem Palánem dokázal přesvědčit jednu z největších a nejrozporuplnějších postav československého hokeje (a sportu vůbec), Vladimíra Zábrodského, aby konečně promluvil. Ta kniha se jmenovala Vladimír Zábrodský: skutečný příběh hokejové legendy.

Tyhle všechny knihy byly znamenité. A přesáhly svým významem sportovní kolbiště, neboť ukázaly velice přesvědčivě a přesně souvislosti doby, o níž vyprávěly.

Ve všech knížkách Davida Lukšů pomohly k uvědomění si souvislostí také vynikající úvody sportovního dějepisce Miloslava Jenšíka. I tady.

Žít jako Holík je na tom stejně, až na to, že je snad ještě zajímavější než jeho předchůdci.

David Lukšů strávil s Jaroslavem Holíkem moře času. Povídali si, zatímco mezi nimi tiše běžel magnetofon. Tohle je autorův oblíbený postup. Dílo vzniká nejdříve jako klasický rozhovor. Otázky, po nichž přijdou odpovědi. A pak zase další otázky. A další odpovědi. Když má Lukšů pohromadě větší celky, začne je srovnávat do celků, které patří k sobě, a sebe vystrčí pěkně ven tím, že vyškrtá otázky.

Čtenář má najednou před sebou vyprávění toho, o němž ta kniha je.

Jedna z novinářských pouček říká, že úroveň rozhovoru v převážné míře závisí na úrovni otázek. Dotazovaný může být geniální filosof nebo největší srandista v dějinách, ale když má odpovídat na hloupou otázku, má v podstatě jen dvě možnosti: snížit se úrovní odpovědi na úroveň otázky, nebo poslat žadatele tam, kam i císař pán (podle neověřených informací) chodíval pěšky.

Podobné otázky obvykle kladou sebestřední jedinci, kteří se o sobě zcela bezdůvodně domnívají, že jsou novináři.

Pokud vím, Jaroslav Holík do zmíněné místnosti poslal řadu podobných.

David Lukšů u něj měl vždycky otevřené dveře.

Jaroslav Holík nikdy moc nemluvil o sobě. Nezměnil se ani na stará kolena, teda na ta kolena, která si spolu se zbytkem kostry oddělal tím, jak celý život nesmlouvavě trénoval i hrál. Vypravuje svůj příběh prostřednictvím příběhů jiných lidí, ovšem, ze svého pohledu, a ten ještě zdůrazňuje někdy hodně přímočarými, ale vždycky upřímnými poznámkami. O to více vynikne čistá něha vyprávění o lidech, jichž si vážil a které měl rád.

Vyprávění Jaroslava Holíka dospívá až do dob krátce před jeho smrtí. Dotýká se tedy nejen dějin, ale také současnosti, která je v českém hokeji v poslední době palčivější než by bylo zdrávo.

Řeklo by se, čím už může vývoji společnosti přispět nějaký hokejista, a ještě k tomu (po nějakou dobu své kariéry) profesionální hokejista?

Přečtěte si knihu Davida Lukšů Žít jako Holík, a budete se divit. Moc se budete divit. A budete rádi, že jste Jaroslava Holíka poznali alespoň takhle.

Share on Google+

RSS | Kontakt | Všeobecné obchodní podmínky a pravidla | Cookies | Nastavení soukromí | Reklama - Provozovatel BPA sport marketing a.s. ve spolupráci s eSports, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@nhl.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz

© Copyright - Všechna loga a známky NHL, loga a známky týmů NHL, jakožto další vlastnické materiály včetně log konferencí a obrázků Stanley Cupu jsou vlastnictvím NHL, NHL Enterprises, L.P. a příslušných týmů. © NHL Enterprises, L.P. Všechna práva vyhrazena.