Petr Adler: prémie za podpis? Co je doma, to se počítá!

Prémie za podpis jako součást mzdy hokejisty v NHL, to sice není žádná zvláštní novinka, ale rychlost, s jakou tento druh smluv začíná zastiňovat všechny ostatní, je zarážející.

Travis Yost, který se zabývá v televizní síti TSN hloubkovými statistikami, se pustil do rozboru druhu, kterému se říká v severoamerické angličtině chroupání čísel (number crunching).

Jistě, statistické výstupy jsou přímo závislé na vstupech (to v řeči statistiků), v řeči nás obyčejných smrtelníků pak platí, že statistika je přesný výpočet založený na krajně nepřesných, až podezřelých, údajích.

Jenže tady je většina údajů viditelná prostým okem.

Oč jde?

V první řadě je třeba zdůraznit, že každé zevšeobecňování škodí. Včetně toho Yostova. V tomto případě škodí hlavně proto, že situace se mění od místa k místu. V řeči starého židovského vtipu totiž je všechno úplně jinak, Nebo alespoň trochu.

Obecně řečeno: daňové zatížení těch občanů, kteří pobírají mzdy v USA, je nižší (často mnohem nižší) než daňové zatížení těch občanů, kteří pobírají mzdy v Kanadě. Je tomu tak i v případech, že jde o občany jiných zemí.

Navíc se v USA daně liší (někdy podstatně) stát od státu, a v Kanadě provincie od provincie.

Do hry vstupují také rozdíly mezi daněmi v jednotlivých městech.

Aby to nebylo úplně jednoduché, některé země mají smlouvy s USA o vzájemném uznávání daní, aby se zabránilo dvojímu danění, jiné mají podobné smlouvy s Kanadou, některé pak mají takové smlouvy uzavřeny s oběma zeměmi.

A pro jistotu, některé státy (nebo provincie), případně některá města, zdaňují projíždějícím umělcům i sportovcům částky, které vydělali během pobytu na jejich území.

Seznamy míst, která hráči přijmou pro případ výměny nebo jiného stěhování tedy nezávisí pouze na tom, jaké je kde převažující počasí, jaké mají kde školy (v případě, že je hráč dětný), nebo zda tu či onde mají nějaké kulturní památky a jiné zdroje frivolní zábavy za dlouhých zimních večerů, nebo jak se z toho nebo onoho města cestuje do ostatních ligových měst, případně do zbytku světa.

Hráčští zástupci (agenti) proto zaměstnávají daňové i jiné poradce. Generální manažeři zaměstnávají lidi, nejlépe dámského pohlaví, kteří (které) hráčům a jejich rodinám pomáhají, aby se co nejlépe a nejrychleji sžili se svým novým bydlištěm, i kdyby to mělo být jenom na pár neděl od jarní uzávěrky výměn (trade deadline) k závěrečnému hvizdu sezóny (pravidelné nebo pohárové).

Je poměrně lhostejno, zda jde o nově příchozího hráče nebo o hráče, kterého si mužstvo chce udržet. V obou případech se sluší nabídku nějak osladit. A tady vstupují do hry prémie za podpis.

Neobvyklý přístup

Co to je za nesmysl, řekne si člověk neznalý prapodivných spletitostí zábavního průmyslu. Prémie nebo bonusy, to je jedno, jak se těm příplatkům říká, by slušely jedině za nějaký výkon, který přesahuje dosud navyklé výsledky. Třeba za neslýchané množství nastřílených branek. Nebo za ještě neslýchanější počet úspěšných pádů do střel soupeře.

Takový neznalý člověk by měl pravdu, pokud by nemluvil o tak zapeklité spletitosti zábavního průmyslu jako je kolektivní smlouva mezi hráčskými odbory NHLPA a jejich zaměstnavatelem NHL.

Takže příplatek za podpis neznamená uznání, že se hráč naučil dát dohromady těch pár písmen, která tvoří jeho jméno a příjmení. Příplatek za podpis je pro hráče pojistkou, že dostane zaplaceno i v tak neobvyklých případech jako jsou déšť trakařů nebo přerušení činnosti ligy výlukou nebo stávkou.

Pozor, tady je rozdíl: výluka znamená, že zaměstnavatel usoudil, že se s odboráři nedomluví jinak než tak, že je nepustí do práce, tudíž jim ani nebude platit. Stávka znamená, že se odboráři usnesli, že zaměstnavatele nedonutí k ústupkům jinak, než že odmítnou chodit do práce, a tím mu způsobí újmu na příjmech, z nichž se některé mohou stát i ziskem. (Tady si v některých případech zbytečně honí trička.)

V případě výluky mohou zaměstnanci (v tomto případě hokejisté) hledat a najít práci jinde, třeba jen brigádnickou. V případě stávky by museli dát výpověď ze zaměstnání, což je dle pracovních zákonů jak Kanady, tak USA v podobných případech dost složité.

V obou případech ale zaměstnavatel šetří na mzdách. A právě proto se tak rozšiřuje počet hráčů, kteří se dožadují podpisových prémií. Ty prémie totiž dostávají ať se hraje nebo ne, a také bez ohledu na to, zda hrají oni.

Shrnuto: pro hráče jsou tyto prémie svého druhu pojistkami. A v dnešní situaci, kdy mají obě strany málem za samozřejmé, že v neděli 15. září 2019 sdělí jedna druhé, že současná kolektivní smlouva musí doznat podstatných změn, není nad takovou pojistku. Že ta jednání naberou úžasných obrátek, z nichž se mnohým zatočí hlava, že je úplně možné, že to celé ohrozí nastávající další ročník Světového poháru (2020), to bude oběma stranám lhostejno. Hlavní bude, aby si každá z nich vydupala ústupky, které považuje za bezpodmínečné, za takové, bez nichž to dál nepůjde.

Nedozírné následky

Tyhle podpisové příplatky nezajišťují pouze příjem v případě, že všichni ostatní zmírají hladem. Způsobují i to, že si mužstvo rozmyslí, než se rozhodne vyplatit nějakého hráče ze smlouvy.

Dejme tomu, že mužstvo A se šeredně zklamalo v hráči B. Několik měsíců zkoušelo zařídit nějakou výměnu někam jinam, třeba jen za pytel obehraných puků ze druhé ruky. Bez úspěchu. Zařadilo ho na seznam volných hráčů (waiver list, v podnikatelské češtině ho dalo k disposici). Nic.

Chlap sedí, pobírá mzdu, zabírá místo na soupisce (a ta je, dle pravidel NHL, omezená), případně chodí po městě a pomlouvá všechny, kdo kdy měli s tím mužstvem cokoliv společného, včetně vratných nebo uklízeček.

Částka na výplatu ze mzdy je stanovena vzorcem: dvě třetiny zbývající smluvené výplatní částky, rozloženo přes dvojnásobek let zbývající platnosti smlouvy. Vyloučeny jsou částky, které hráč má dostat jako prémii za podpis. Ty musí dostat celé, v předem stanoveném smluvním termínu. Nejobvykleji v den, kdy začíná hon na volné hráče, tedy 1. července, což je státní svátek Kanady. Tahle povinnost zoškliví generálním manažerům onen svátek nad jiné: platí někomu pouze za to, že byli hloupí a uslíbli se, že mu dají podpisovou prémii.

Jednou ze zásadních výhrad majitelů je, že hokejistické smlouvy jsou zaručené. Třeba američtí fotbalisté (NFL) se musí bát každého předvolání do kanceláře generálního manažera. Ten jim může říci tři týdny poté, kdy podepsali mnohamiliónovou smlouvu, že se nedá nic dělat, takže hráč poděkuje za přízeň a odejde středem, s hlavou hrdě vztyčenou a se mzdou za ony tři týdny, aby pak od toho mužstva nedostal už ani halíř.

To je stav, jehož by chtěli dosáhnout majitelé mužstev NHL. Jaképak zaručené smlouvy, chlapci hokejističtí. To by se vám líbilo, co? Tak si zapamatujte, že v životě máme zaručeny jen dvě věci: platíme daně, a pak umřeme.

Podpisová prémie zůstane i v době pracovního neklidu nedotknutelná: tu se majitelé zavázali platit, i kdyby na chleba nebylo. Právě proto dnešní podpisové prémie vypadají tak, jak vypadají: Connor McDavid (Edmonton Oilers) si má za osm let trvání nové smlouvy vydělat 100 miliónů dolarů. Z toho dostane celých 86 miliónů v příplatku za podpis.

Všeobecně se má za to, že sezóna 2019-2020 neutrpí jinak než drby, dohady a fámami, případně vzájemnými osobními útoky. První obětí se může stát sezóna let 2020-2021. Kupodivu, většina příplatků za podpis v hráčských smlouvách sjednaných v posledních dvou sezónách má první datum splatnosti prémie za podpis během sezóny let 2020-2021.

Travis Yost z TSN sestavil, jak bývá jeho zvykem, složité tabulky, které probírají, co mohou takové příplatky udělat s rozpočty jednotlivých mužstev i s rozpočtem celé ligy.

Ty tabulky jsou zajímavé a pesimistické. Už proto, že mužstva, a tím pádem i liga jako taková, mají už dnes na krku závazek ve výši 750 miliónů dolarů bez jediné záruky, že ty peníze někde nějak vydělají.

Nastávající vyjednávače NHL moc netěší, že ten obraz vyhovuje hlavně nejlepším hokejistům ligy, a pak také veteránům. Názory tehto hráčů budou mít obrovský vliv na to, jakým směrem budou hlasovat ostatní členové NHLPA, až se bude rozhodovat, zda odbory přijmou nebo nepřijmou ten či onen článek nové kolektivní smlouvy.

Hvězdy a veteráni, všichni s podpisovými prémiemi, se budou chovat tvrdošíjně. Budou odmítat názor ligy, že zásobní účet (escrow) musí zůstat, a že tzv. hokejové příjmy (HRR neboli hockey-related revenues) se budou počítat z nižších částek, a jestli se to hráčům nelíbí, nebudou dostávat z těchto příjmů polovinu, jak je tomu dosud, ale o něco méně, třeba jen 43 procenta.

Inu dobrá, až na to, že majitelé budou muset vyplatit ze svého celou čtvrtinu příslušného mzdového fondu ještě před tím, než si sednou s odboráři k jednacímu stolu.

A teď si představme, že máme před sebou ještě léto 2018 a pak léto 2019. I kdyby se nakrásně stalo, že během toho druhého léta nedojde k podobnému šílenství s podpisovými prémiemi druhu, který jsme viděli předloni, loni a letos, i tak je možné, že se zaručená dlužná částka mezitím, do onoho osudového 15. září 2019, oproti dnešku možná zdvojnásobí.

Kdo bude muset ustupovat?\

To byla řečnická otázka.

Je mazané, aby ti, kteří na tom všem vydělávají poměrně nejvíce (tedy hráči) zcela dobrovolně uškrtili, jak se říká v jedné Esopově bajce, husu, která klade vejce ze zlata?

I tahle otázka byla pouze řečnická.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter