Petr Adler: po dni žertů a proroctví se generální manažeři pustili do práce

Málokdo to očekával, ale první jednací den generálních manažerů NHL ve floridském letovisku Boca Raton se patrně proslaví jako den, kdy se generální manažer Montreal Canadiens Marc Bergevin ukrýval před zvídavými reportéry tím, že v jednacím sále sebral obří květináč s jakousi kapradinou a vyšel skryt za rostlinou (viz snímek). Než ho novináři poznali, a než se přestali smát, byl Bergevin pryč. Dobrá věc se podařila, věrná láska zvítězila.

Na okraj: snímek pochází z telefonu reportéra Sportsnet Chrise Johnstona, proto ta kvalita, která má do profesionální úrovně hodně daleko.

Tento pondělek bude asi vzpomínán jako den, kdy se zasedací síň letoviska změnila ve věštírnu. Generální manažeři se rozdělili do čtyř skupin. Liga je vybídla, aby namáhali šedé kůry a zkusili přijít s nápady na vylepšení nejrychlejší kolektivní hry světa. Aby uklidnila svědomí staromilců, sestavili zaměstnanci ligy sestřih nejrůznějších utkání podle desetiletí, počínaje lety padesátými minulého století. Takže bylo na první pohled vidět nejen, jak se moc změnila technika přenášení obrazu a zvuku, ale (a o to lize šlo), jak moc se změnil hokej sám.

Nápadů bylo docela dost. Otázka zní, kolik z nich se ujme. A kolik se ujme až za pár desítek let, kdy  už si nikdo nevzpomene, že nápad vznikl v den, kdy se Marc Bergevin velice mazaně schoval za kapradinu.

I když je možné, že některé ano.

Vymyslel jsem spoustu nápadů

Jedním ze současných stesků je, že by mělo padat víc branek. Přítomní zkoumali, už po kolikáté, zda zmenšit brankářskou výstroj ještě více, zda zvětšit branky, zda zakázat brankářům, aby hráli s pukem jinde než v brankovišti (jak se říká: na modrém ledě), zda zmenšit brankoviště, když někdo řekl, a co takhle se podívat na obranu?

Všichni se shodli, že jestli mají koučové v NHL něco promakaného do snad nejmenší podrobnosti, je to bránění. A padání do střel, kdysi naprostá rarita, se dnes vyučuje už mezi žačky.

Ano, zvolali přítomní, měli bychom udělat něco s pravidly o padání do střel. Jak řekl znechuceně generální manažer Calgary Flames Brad Treliving, sakra, když takový obránce pálí se silou nejurputnější od modré čáry, musí se modlit k silám nadpřirozeným, aby se ten puk vůbec dostal k brankáři, tolik je tam naskládaných těl hráčů soupeře.

Padání do střel asi zakázat nepůjde, ale což takhle zavést pravidla? Třeba, že hráč v pádu musí mít obě brusle na ledě?

To už tu bylo, řeklo několik pamětníků. V roce 2008 to navrhoval tehdejší generální manažer Montreal Canadiens Bob Gainey, sám kdysi jeden z nejlepších obranně hrajících útočníků. Tenkrát se jeho myšlenka neujala. Asi proto, že si většina tehdejších přítomných generálních manažerů myslela, že je nesmyslná. A hle, on ten Gainey viděl dál než všichni ostatní.

Šachisté tvrdí, že tahy dávno zapomenuté a po staletích znovu vytažené na světlo světa můžeme považovat za nové.

To se stalo Bobu Gaineymu a jeho myšlence.

Na přetřes se dostalo také vhazování v útočné třetině (čili v obranné třetině soupeře). Otázka zněla: proč tam vlastně jsou dva body? Vhazuje se zbytečně blízko hrazení, puk se dostává (spolu s hráči) právě k hrazení, kde se o něj všichni přetlačují nebo přetahují, ale nevznikají tak žádné slušné šance. Což tak udělat jeden bod pro vhazování, a to tak, že přímo uprostřed obranné (útočné) třetiny? V hokejové angličtině se tomu místu říká slot. Volně přeloženo: štěrbina, třeba taková, do níž se vhazují mince.

A když už jsme u toho vhazování, proč kolem bodů musí být bezpodmínečně kruh? Proč ne třeba obdélník? Ne, obdélník ne, proč ne čtverec? Kdyby to byl čtverec, volali zaníceně zastánci návrhu, byli by hráči při vhazování od sebe dál než jsou teď, když jsou v kruhu.

Další návrh, který rozbouřil vášně, se týkal bodování.

V NHL je to tak, že mužstvo, které vyhraje v pravidelné době, dostane do tabulky dva body. Pakliže pravidelná doba končí nerozhodně, hraje se dál, a pak přijdou na přetřes případné nájezdy. Jenže: mužstvo, které v nastavení nebo po nájezdech prohraje, získalo alespoň jeden bod. Vítěz po nastavení a nájezdech má body dva.

Původní logika byla zdánlivě neprůstřelná: výsledek po pravidelné době byl nerozhodný, proto obě mužstva dostanou po bodu. Když ale někdo ztratí zápas v nastavení nebo po nájezdech, přijde o bod za vítězství, ale k nastavování a nájezdům došlo přece jenom proto, že liga nechce, aby zápasy končily nerozhodně. Nastavení a nájezdy jsou spíše takový fígl (gimmick), aby obecenstvo neodcházelo se zklamaným pocitem, že všechno zůstalo viset ve vzduchu.

Dokonce, když se zaváděly nájezdy, které měly skončit s nerozhodnutými zápasy i po nastavení, přirovnávali někteří hokejoví činitelé nerozhodné výsledky k pocitům, které člověk asi má, když líbá vlastní sestru. (Ano, takhle květnatě to tenkrát zdůvodnil samotný komisař soutěže Gary Bettman. Ne, že by se toho někdy dopustil on sám, to určitě ne, ale zahrála jeho představivost.)

Takže se letos v Boca Raton vytvořilo několik škol myšlení.

První: za vítězství v pravidelné hráči době tři body, za vítězství po nastavení nebo nájezdech dva body, za prohru po nastavení a nájezdech jeden bod (přece jen to bylo po pravidelné době nerozhodně), za prohru v pravidelné době nula.

Druhý: za vítězství, ať už v jakékoliv době, dva body, za prohru, ať už v jakékoliv době, nic.

Třetí, ten ligový: vy jste se zbláznili. Jeden jako druhý. Všichni.

NHL má pár údajných důvodů. Současný stav bodování vytváří určité zdání vyrovnanosti (cizím slovem: parity). To znamená, že počet mužstev, které si mohou (alespoň zdánlivě) brousit zuby na postup do soutěže o Stanleyův pohár, je při současném způsobu bodování vyšší, a nejen to, ale on je také vyšší po delší dobu.

Napětí přitahuje obecenstvo.

Ano, volali zastánci rasantních změn, ale ta vyrovnanost je umělá!

Jistě, zní odpověď ligy. No a?

Kromě toho, zdůraznila liga, kdybychom teď změnili způsob bodování, to aby naší statistici seskákali jeden za druhým z nejvyššího patra Empire State Building do ulic New Yorku. Proč? Inu, jak by měli sestavovat porovnávací tabulky podle let, aby si hokejoví příznivci mohli navzájem dokazovat, že jejich mužstvo má mnohem lepší dějepis než mužstvo, které se zapsalo do srdénka, třeba, tchánovi nebo tchyni (té obzvláště)?

Na připomínku, že to už tu bylo, když liga zavedla, že žádný zápas nesmí skončit nerozhodně, odpověděli papalášové, že to je pěkná připomínka, která současně připomíná, že tenhle bolehlav nemíní podstoupit ještě jednou.

Konec hrátkám

Ještě štěstí, že další dva dny jednání budou trochu vážnější.

Jedním z bodů, který způsobuje vášnivé dohady a spory je protest koučů proti brankám, o nichž se domnívají, že padly po postavení mimo hru.

Ne, že by ty protesty nebyly oprávněné, alespoň zčásti. Jenže jejich posuzování zabírá moc času.

Rozhodčí se soustředí kolem trestné lavice, kde mají k disposici obrazovku, většinou velikosti tabletu značky iPad, a tam sledují přehráváný záznam. Hlavně z kamer, které liga nechala zasadit do hrazení na úrovni modrých čar (z obou stran kluziště). Mohou sice také požádat, aby jim technici přehráli záběry z kamer rozmístěných jinde, ale ty nad modrými čarami jsou většinou nejvýmluvnější.

V zoufalé snaze nic nezvorat (přece jen jde o branku, a těch dnes padá jak šafránu, viz shora), radí se rozhodčí na ledě současně s odborníky v kanceláři NHL v Torontu. Přehrávají záznam okénko po okénku, zhruba tak, jak to dodnes dělají zastánci spikleneckých teorií při přehrávání němého filmu amatéra Abrahama Zaprudera, který jediný zachytil vraždu tehdejšího amerického presidenta Johna F. Kennedyho v listopadu 1963 na ulicích Dallasu.

Velice často to vypadá na stejný výsledek: neprůkazné, nepřesvědčivé (inconclusive). Jenže rozhodnutí musí padnout i kdyby na sůl nebylo. Takže se prošetřování táhne dlouhé minuty (někdy jich bylo kolem desíti). Bouří se nejen obecenstvo v hledišti, bouří se i vysílající rozhlasy a televize. Zápas se protáhne, a ony mají v době jeho ukončení už dávno vysílat něco jiného, nač byly zaplaceny reklamy.

Takže to vypadalo tak, že se budou generální manažeři snažit v první řadě zpřesnit definici postavení mimo hru (včetně posuzování, zda přihlédnout k tomu, kde je brusle ve chvíli překročení modré čáry, zda musí být na ledě nebo stačí nad ním).

Nakonec zůstává vše při starém, jen myšlenka, že by se mělo uvažovat o nařízení nějakého časového omezení zůstala. Ovšem: pouze jako myšlenka, ne jako návrh změny pravidel.

Totéž platí také o brankách, které padly v případech bránění ve hře brankářům.

Pravidlo, že pozorovatel (z New Yorku) může nařídit, aby se hráč okamžitě odebral do kabiny, aby bylo vyšetřeno podezření na otřes mozku, zůstane beze změny. Generální manažeři sice vzali na vědomí, že hráči reptají, a že se většinou vrátí do hry ještě během utkání, ale všechny ostatní okolnosti mluví jasnou řečí. Jistě, vyšetřování a ošetřování se může (a bude) s průběhem času měnit tak, jak se vyvíjí lékařská věda, ale to je také všechno.

Liga také zopakuje, že mzdový strop se patrně v příští sezóně nepohne ani o chlup, a že mužstva mohou být ráda, že se nesníží.

Vášnivá debata postihne také volné týdny, které si vynutily odbory NHLPA výměnou za souhlas, že se zápasy hvězd budou hrát ve třech proti třem. Mužstva té myšlence spílají, neboť v převážné většině zjistila, že první zápasy po návratu z oněch tzv. bye-weeks mohou předem počítat mezi ztracené. Statistika sice říká, že bodové zisky za deset zápasů před volným týdnem se nijak moc neliší od bodových zisků v desíti zápasech po něm, ale současně přikyvuje, že ano, že první utkání většinou dopadnou mizerně.

Tyhle týdny se budou konat ještě v příští sezóně, a generální manažeři míní navrhnout změnu načasování. Třeba že by měla volný týden celá konference najednou.

Kromě toho vedení ligy patrně zmíní nejnovější situaci kolem účasti NHL na olympiádě, jenže tady nikdo zatím neočekává nic nového. Majitelé jsou čím dále tím více proti, Mezinárodní olympijský výbor (MOV) ani Mezinárodní hokejová federace (IIHF) také nenabízejí nic nového, co by mohlo změnit jejich myšlení, takže olympiáda se asi bude muset obejít bez nejlepších hráčů.

A mezitím na Floridě prší, takže ani ten golf není, co by se od něj očekávalo.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter