Petr Adler: odpočívej v pokoji, Tede Greene

Bylo to snad pět minut před koncem zápasu Edmonton Oilers proti Dallas Stars. Domácí prohrávali o tři branky. Zvedl jsem se k odchodu z novinářského stanoviště vysoko nad ledem. Než jsem došel dolů ke kabinám, bylo srovnáno, a Oilers nakonec vyhráli. Když odcházeli edmontonští z ledu, zastavil se u mne jejich tehdejší kouč Ted Green: takovej nedostatek důvěry jsem od tebe nečekal, řekl. A teď přišla smutná zpráva: můj kamarád Ted Green zemřel. Bylo mu pouhých 79 let.

Ted Green měl pověst tvrdého chlapa. Oprávněně.

Jednou se dostal do souboje s Waynem Makim. Jeho Boston Bruins hráli v září roku 1969 exhibiční utkání proti St. Louis Blues v kanadském hlavním městě Ottawě, a rvačka, plná vzájemných úderů hokejkami, skončila odvozem Greena do nemocnice s proraženou lebkou. Případ tehdy, poprvé v dějinách NHL, vyšetřovala policie, věc se dostala k soudu, který oba hráče nakonec zprostil obžaloby.

Green tu sezónu nehrál, ale jeho spoluhráči mu po vítězství ve Stanleyově poháru přidělili patřičnou část odměny za výhru, a jeho jméno bylo vyryto na pohár spolu s jejich.

V roce 1972 se Greenovo jméno dostalo na pohár podruhé, ale to už hrál. Zase v Bostonu.

Patřil mezi vítěze, ať byl, kde byl: jako dorostenec hrál za Winnipeg Braves, kterým v sezóně 1958-1959 pomohl k vítězství v nejvyšší kanadské pohárové soutěži, Memorial Cup.

Rodák z Eriksdale v Manitobě, městečka na břehu jednoho z největších kanadských jezer, Lake Manitoba, zhruba 120 kilometrů od Winnipegu, odehrál za Boston deset sezón. Poté odešel ke konkurenci (WHA,World Hockey Association). Nejdříve zářil u New England Whalers, Po třech letech byl vyměněn k Winnipeg Jets, kde v roce 1979 uzavřel hráčskou kariéru.

Po odchodu do hráčského důchodu pár let koučoval dorostenecké mužstvo Carman Hornets, potom ho bývalý spoluhráč z Bostonu Glen Sather přivedl do Edmontonu.

V Edmontonu se Green podílel na dalších pěti pohárových vítězstvích: jeho jméno asistenta kouče se skví na pohárech let 1984, 1985, 1987 a 1988, v roce 1990 pracoval co spolukouč (co-coach) Johna Mucklera.

Green měl smůlu, že se hlavním koučem Oilers stal až v roce 1991, tedy v době, kdy byla většina nejzářivějších hvězd buď už pryč nebo na odchodu. Přesto dokázal na jaře 1992 mužstvo přivést až do závěrečného kola konference. Edmonton tenkrát vyřadil Los Angeles Kings (4-2), Vancouver Canucks (4-0), aby pak podlehl Chicago Blackhawks (0-4), kteří ale ve finále nakonec nestačili na Pittsburgh Penguins (prohráli 0-4).

To bylo pro Oilers na delší čas poslední hurá: v roce 1993 nepostoupili poprvé v dějinách svého působení v NHL do pohárové soutěže.

Příští sezóna začala pod psa, a Sather se s Greenem rozloučil po 24 odehraných utkáních, kdy Oilers vyhráli jen tři zápasy, 18 jich prohráli, a v pěti skončili nerozhodně (nájezdy, které rozhodují zápasy, NHL zavedla až po sezóně 2004-2005, neboť nerozhodný výsledek, podle komisaře Garyho Bettmana, byl stejně vzrušující, jako kdyby člověk líbal vlastní sestru).

Po odchodu z Edmontonu Ted Green ještě působil krátce u New York Rangers co asistent kouče.

Rangers uctili Greenovu památku v sobotním utkání proti Oilers minutou ticha. Edmonton, kde Ted Green dožil svůj život, chystá na středeční zápas doma proti Philadelphia Flyers vzpomínkovou oslavu Greenova života.

V angličtině je malebný výraz, který zní v češtině v doslovném překladu pevný jako hřebíky (tough as nails).

A to byl Ted Green.

Kdysi stál na střídačce Oilers při nějakém utkání venku. Byl bledý, a bylo vidět, že ho něco bolí.

Ledvinové kameny. Po zápase ho odvezla sanitka do místní nemocnice. Lékaři mu nabízeli ošetření ultrazvukem, které by z toho kamení udělalo jemný písek, a vypuzení písku z těla bolí přece jen o poznání méně. Jenže nájemné letadlo mělo startovat k cestě mužstva na další štaci dříve, než by to stihli.

Dejte mi jenom utišující injekci, nařídil Green, a pak spěchal taxíkem na letiště.

Bolest se vrátila za několik dnů, zrovna při dalším zápase doma. Green, bledý jajk papír, zase dokoučoval, a po zápase si nechal píchnout od lékaře mužstva další injekci na utišení bolesti.

Shodou okolností mě přepadlo ledvinové kamení během utkání Oilers doma o několik dnů později. Nejsem blbej jako Teddy, řekl jsem si, a nechal jsem se odvézt do nemocnice.

Právě když přišli lapiduši, že mě odvezou na ultrazvuk, objevil se Green: co se děje?

Vezou mě na ultrazvuk, řekl jsem, chceš se podívat?

Chci, řekl Green. Pak pomáhal lapiduchům tlačit pojízdnou postel, a měl na mne děsné řeči.

Hele, řekl jsem mu, nechceš si to prohodit, že by to nejdřív rozbombardovali tobě, a pak mně?

Měli jsme štěstí: lékař, který měl zrovna  službu, byl zanícený fanoušek Edmonton Oilers. Pane Greene, řekl, my tu máme ty stoly tři, jestli chcete, uděláme vám to rovnou taky.

A tak jsme leželi na stolech, neslyšitelné zvuky nám mlátily do ledvinového kamení, zatímco my jsme pomlouvali soupeře, který byl tak neslýchaně drzý, že si toho večera dovolil nad Oilers vyhrát.

Vidíš, řekl Green, když jsme se odebírali k východu, alespoň k něčemu jsi mi dobrej.

A teď tu není.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter