Petr Adler: koho ještě baví Zápasy hvězd? Hvězdy určitě ne, a diváky jakbysmet

O osudu Zápasů hvězd NHL se spekuluje mezi znalci i námi ostatními snad každý rok. Přinejmenším od pondělka 13. října 1947, kdy se utkání konalo pod tímto názvem poprvé.

Před tím se konala, poměrně nepravidelně, nejrůznější utkání, jejichž výnosy měly pomáhat nějakým šlechetným účelům. Ostatně, i Zápasy hvězd, konané od té doby, přispívají: jejich výnos putuje na účet důchodového pojištění hráčů.

Jenže letos jedna z největších hvězd současného hokeje, kapitán Washington Capitals Alexander Ovečkin, ohlásil, že toho je na něj moc, a že si potřebuje odpočinout.

Kdyby zůstalo jen u něj, dobrá, kapitán mužstva Metropolitní divize, jak ho zvolili hokejoví fanoušci, a současný vítěz Stanleyova poháru, nepřijede. Odsedí si za trest jedno utkání.

Jenže vedení NHL velice neúředně připustilo, že se mu ozval větší počet hráčů, kteří sebrali po Ovečkinově vzoru odvahu a sdělili vedením svých mužstev, a jejich prostřednictvím činitelům soutěže, že nemají nic proti konci ledna v San Jose, ale že i oni jsou zbytečně přetažení.

Stručně řečeno: jakkoliv se vedení NHL nemíní o věci bavit veřejně, ze zákulisních řečí plyne, že jde přinejmenším o půl tuctu hráčů. Na Zápasy hvězd se zvou většinou ti nejlepší hráči z nejlepších, snad s výjimkou ročníku 2016, kdy si skupina recesistů usmyslela, že bude sbírat hlasy pro známého siláka a bitkaře Johna Scotta (na snímku shora). Nakonec se z něj stal kapitán Pacifické divize. Přesto, že během desetileté kariéry zaznamenal pouze pět branek a jednu nahrávku. Na druhé straně ale rozbil (s prominutím) huby řadě soupeřů. NHL se silně cukala, ale nakonec musela Scotta pozvat. Scott se jí odměnil hvězdným výkonem, dvěma brankami, a, aby to drželo opravdu pořádně, byl zvolen nejužitečnějším hráčem celé hvězdné soutěže.

Scott už je dnes v hráčském důchodu, Hollywood o něm chystá film, což bude jistě správná limonáda říznutá tu nebo tam párem úderů pěstí. Jediné, co se zatím neví je, kdo bude hrát Johna Scotta.

Ví se ale určitě, že NHL ve svém hlasovacím systému vzápětí podnikla zásadní programátorské kroky, aby se už nikdy nemohlo opakovat nic podobného. Tím z celé věci odstranila poslední náznaky srandy.

A teď se diví, že si nejlepší z nejlepších začínají říkat, že jim ta ušlá mzda za jeden zápas odseděný v trestu možná opravdu stojí za to.

Dějepisná zdůvodnění

NHL od samotného počátku Zápasu hvězd zdůrazňuje, že jí jde hlavně o to, aby se předvedla v tom nejlepším světle. Původně říkala, že jen fanouškům (těm současným, ale i těm případným budoucím). Po několik letech mlžení připustila, že jí jde také o hluboké kapsy nejrůznějších podnikatelů, kteří by mohli hokejisty podpořit v jejich nesporně bohulibém úsilí. Té podpoře se říká cizí řečí sponsorship, a peníze takto získané tvoří stále vyšší část příjmů profesionálních sportovních soutěží. Včetně NHL.

Zcela otevřeně řečeno: příjmy ze vstupného dnes stěží uhradí náklady na provoz hal (včetně mezd zaměstnanců: od uklízecích čet, přes ledaře, až k vrátným a uvaděčům). Divácký zájem je důležitý jinde, ale tam je důležitý opravdu hodně: říká podnikatelům jedinou řečí, které rozumí, totiž řečí čísel, zda jim stojí za to spojit své jméno s NHL nebo některým z jejich mužstev/ Říká se tomu počet očních bulv (eyeball count). Reklama pro prázdné hlediště nemůže zaujmout nikoho, to dá rozum. Ale když je v hale vyprodáno, a pokud možno pravidelně, to je něco úplně jiného.

NHL se tady opírá o velice prapodivný postřeh: i ti nejdrsnější kapitáni průmyslu (a dnes také nejdrsnější kapitánky) zjihnou, když si mohou potřást pravicí s věhlasným hokejistou, případně si s ním dokonce dát panáka (za mlčenlivého nesouhlasu hráčova nadřízeného). Když se s ním mohou nechat vyfotit ve družném hovoru, a dostat obrázek ještě před odletem domů zarámovaný, i s hvězdným podpisem a věnováním jejich křestnímu jménu, na znamení, že si s hvězdou tykají, jen to pověsit na čestné místo v kanceláří, to už by musel být takový člověk z kamene, aby nezměkl.

V tomhle zůstávají všechny Zápasy hvězd nejvyšších severoamerických profesionálních sportovních soutěží stejné: jde vždycky o jeden velký mejdan. A hemží se to tam všude podobnými vyžírky.

Jemze časy se mění, co bývalo není. Představa, že by hvězda po sezóně přišla ke generálnímu manažerovi a na otázku, kolik bude chtít v příští sezóně peněz jen špitla, že kolik mi dáte, taková představa je dnes nepředstavitelná. A přitom samotný Gordie Howe, jehož se týkala tahle dnes až nepochopitelná příhoda, připouštěl, že nebyla přitažená za vlasy. Naopak, přiznával velice otevřeně, ano, až takovej vůl jsem byl.

Dnešní hokejista v NHL, pakliže vůbec ví, ze výnos že Zápasu hvězd je určen pro důchodový účet, z něhož bude dostávat zaplaceno od chvíle, kdy ohlásí, že odchází z NHL do důchodu, krčí rameny a třese hlavou. Proč by se právě on měl trmácet do nějaké tramtárije a tam pracovat, jakkoliv lážo-plážo, jen aby měla NHL na jeho důchod? A vůbec, když už je o tom řeč: proč by právě on měl vydělávat na důchody všech ostatních kolegů, kteří se na Zápas hvězd v životě nepodívají (většinou ani v televizi ne)?

Co na to diváci

Těžká otázka. Odpověď není jednoznačná. Každé zevšeobecňování je nebezpečné.

Ale: nejen, že kanadský divák je jiný než americký, ale i ti američtí diváci jsou různí. Divák, který má hokej pod nosem desítky let, ten sport zná a uctívá jinak než ten, který k němu přišel teprve nedávno, v dnešní rozmazlené době.

Ano, my jsme chodívali do školy v jakémkoliv počasí pěšky, oběma směry do kopce, a také jsme to přežili, zatímco dnešní dítě považuje za nespravedlnost, má-li se přepravovat školním autobusem, do něhož nastoupí přímo před svým vlastním domem.

Ale: zkušenější hokejový divák ví, že hráči mají pod dresy chrániče, dnes většinou vyráběné z látek. z nichž se policistům a vojákům vyrábějí neprůstřelné vesty, takže náraz, po němž hrazení jen zaduní, není nebezpečný životu. Zkušenější divák také ví o tzv. hráčském kódu chování, z něhož plyne, že jsou zákroky, za které ten, který se jich dopustil, dostane strašně ran pěstí. Zkušenější divák ví, že hokej je nejrychlejší kolektivní hra na světě, v jejímž průběhu se nutně musí tu a tam těla soupeřů střetnout v lítém nárazu, a že si to hráči někdy mezi sebou vyřídí pěstmi.

Čili: zkušenější divák se ošívá, když zjistí, co všechno dnešní pravidla zakazují. Byl zvyklý, že se díval na rohovnický zápas, během něhož někdy propuklo hokejové utkání. Mezinárodní hokejová federace (IIHF) pro právě ukončené mistrovství světa dvacítek výslovně zakázala tzv. dohrávání. V severoamerické hokejové řeči se tomu říká finish the check, hráči se tomu učí od útlého dětství, a teď najednou za to mají dostávat dvouminutové, ale třeba i větší tresty. Kanadský fanoušek tohle mistrovství z řady důvodů miluje, ale tahle změna zvedla hlasitost rozhořčeného znechucení málem k ohluchnuti.

Zápas hvězd NHL probíhá bezmála jako čajový dýchánek. Pravověrný fanoušek mu říká balet na ledě, a když se někdy, nejvýše tak jednou za několik let, stane, že někdo někoho narazí do hrazení, jsou z toho málem palcové titulky.

V každém případě je jasné, že na stadiónech, kde se právě koná Zápas hvězd může být vyprodáno, ale v obecenstvu jsou hlavně děti, zatímco televizní sledovanost (a dnes také sledovanost prostřednictvím tzv. nových sdělovacích prostředků) nepatří k číslicím, o kterých by pořadatelé mohli psát nadšené dopisy domů. To je takový anglicky výraz, který popisuje nedostatek úspěchu: nothing to write home about.

Samotná snaha nestačí

NHL se snaží. Vymýšlí nejrůznější nové dovednostní soutěže, aby se pak mohla chlubit číslicemi (rychlost nejtvrdší střely, nebo rychlost nejrychlejšího hokejisty, počet přesných zásahů do terčů v rozích branek, to vše v nějakém časovém rozmezí). Tady NHL zcela zřejmě podlehla vlivu baseballu, čili nejdokonalejší nejedovaté náhražky za prášky na spaní: nic se neděje, nahraďme tedy ono nic spoustou číslic.

Baseballový divák na to přistoupí. Ostatně, je na to zvyklý. Hokejový?

Skutečný hokejový fanoušek nepotřebuje vědět, jak tvrdou ránu má hráč, kterého v jeho rozmachu neobtěžuje protihráč, nebo jak rychle dovede hráč obkroužit ledovou plochu, když mu nebrání v rozletu soupeřův obránce. Skutečný hokejový fanoušek totiž hlavně moc dobře ví, jak tomu je ve skutečném zápase, v takovém, kde jde o body.

A to je patrně ten nejdůležitější zádrhel. Ze Zápasů hvězd se stala nuda. Pro hráče i pro diváky. NHL (zatím ve veškeré tichosti) začíná vyhrožovat, že zdvojnásobí tresty hráčům, kteří se odhlásí, aniž byli zranění. To není žádné řešení.

Zápasům hvězd NHL bylo letos 62 let. Blíží se (severoamerickému) důchodovému věku. Nebo budou přesluhovat?

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter