Petr Adler: Jim Benning popírá, že by kdy bodl Trevora Lindena do zad

Nikdy nevěřte fámám, dohadům a drbům, dokud nebyly vyvráceny úředně. Podle fám, dohadů a drbů, nedávno odejděný president hokejových operaci Vancouver Canucks Trevor Linden je přesvědčen, že generální manažer Jim Benning, muž, kterého přivedl do vedení Vancouveru právě on, byl jedním z těch, kdo ho zákeřné bodli dýkou do zad. Iain MacIntyre že Sportsnet.ca tvrdí, že Benning obvinění popírá na celé čáře. Ovšem, a to je podstatné, fámu, dohad či drb o tom, že Linden Benninga obviňuje, má samotný MacIntyre při nejlepším ze druhé ruky: Linden si totiž uložil bobříka mlčení.

Úřední oznámení z ředitelství mužstva tvrdilo, že šlo o doslova přátelský rozchod. Jenže MacIntyre si přečetl tucet krátkých sdělení, která umístil majitel Francesco Aquilini na síť Twitteru. Zaujal ho velice oprávněně devátý díl. Twitter sice zvýšil počet povolených písmen, ale majitel Aquilini zůstal stručný. Přestavba, napsal, je pomalý, postupný proces. Všichni musí být sjednocení za stejným viděním a táhnout stejným směrem.

Co to znamená v souvislosti s Lindenovým odchodem? Jenom to, že nebyl sjednocen, neboli netáhl, a proto musel táhnout.

Až potud je to jasné a samozřejmé.

Jenže lidé, kteří jsou dodnes zaměstnáni u Canucks (a někteří z nich uvažují o odchodu řka, že podobné politikaření nemají zapotřebí) naznačují, že nešlo o nic jiného než o spor mezi Lindenem a Benningem o to, kdo vlastně rozhoduje. O to, kdo tu píská, a kdo tančí.

Linden byl v (patrně trochu mylném) domnění, že to snad přece musí vyplývat z názvů jejich úřadů. A byl to on, kdo najal Benninga, a ne naopak. Takže soudil, že šéfem je on. Benning, tvrdí tito lidé, šel za majitelem Aquilinim, řekl mu, že on je tím jediným loajálním chlapcem na ředitelství, a požádal ho, aby věc vyřešil.

Být tak muškou na stěně

A tady došlo k oné osudové schůzi mezi Lindenem a Aquilinim, kdy se majitel zeptal, jaké má vlastně plány jeho president hokejových operací. Linden odpověděl, že míní pokračovat dále v předem dohodnuté cestě vyhledávání mladých talentů, jejich vybírání a výchově, protože to je podle něj jediný správný přístup.

Aquilini mu naznačil, že by rád slyšel něco více o vyhledávání zkušenějších volných hráčů. Linden prý měl odpovědět, že to je druhotné, nač mu Aquilini sdělil, že pro něj ne. Mužstvo se nutně musí dostat do pohárové soutěže. A to tak, že co nejdříve. Nejlépe ihned. Nejen proto, že si to přeje obecenstvo. Hlavně proto, že pohárová soutěž je pro majitele tím nejlepším a nejjednodušším zdrojem příjmů, o který se nemusí dělit s hráči.

Co se stalo po této výměně, to ví pouze ti dva, Aquilini a Linden. Být tak muškou na zdi, protože, jak říkával kapitán Exner v sérii detektivek českého spisovatele Václava Erbena, tohle ví jen Pán Bůh a svatý Václav.

Při více méně povrchní znalosti Trevora Lindena to asi vypadalo tak, že ti dva povstali, dívali se chvíli mlčky jeden druhému do očíl, oběma jim z očí šlehaly blesky, a pak jeden z nich pronesl onu zásadní větu: poslyšte, takhle to dál nepůjde.

Který z nich to byl, to je dnes už poměrně jedno. V případě, že uvěříme tvrzení vedení mužstva, že Linden odešel, řekl to Linden.

Tady je mnohem důležitější, že Linden se domnívá, že celou tu situaci způsobil Benning.

Ne, že by byl zastáncem teorií o spiknutích, ale když si Benning před časem vybral za svého zástupce Johna Weisbroda, nebyl prý Linden moc nadšen. A tak to také prý řekl Benningovi do očí.

Tady něco nehraje: kdyby Linden nesouhlasil s Weisbrodovým příchodem, nemuselo k němu dojít.

Svět špičkových činitelů NHL je vlastně velice malý, pevně uzavřený, zaplňují ho spousty drbů, z nichž většina nikdy nepronikne na veřejnost, ale někdy se stane, že přece jen někomu něco unikne. Většinou schválně.

A to se stalo i v případě Lindenova odchodu.

O Weisbrodovi prý putují fámy, že v Calgary Flames byli hodně rádi, když přijal nabídku Canucks, aby se přestěhoval k nim. Až na to, že důvěrný calgarský zdroj vyslechl otázku, byl nepřiměřeně dlouho zticha, aby pak odpověděl, že neví, jak by to řekl jinak, než že by zmínil, že Flames popřáli Weisbrodovi hodně úspěchů v jeho novém působišti.

Bodl? Nebodl?

Benning MacIntyrovi na jeho přímou otázku odpověděl, že by něco podobného neudělal. Pak, aby se nějak doplnil, dodal, že s rozhodnutím o Lindenově odchodu neměl vůbec nic společného. Linden byl jeho nadřízený, prohlásil Benning, pracovali spolu, aby uskutečnili společně vytvořený plán budoucího rozvoje mužstva. Ostatně, vysvětlil, ten plán zůstal beze změny i po Lindenově odchodu.

To by znamenalo, že potíž spočívala ve sporu Lindena s Aquilinim. MacIntyre odvozuje možnost, že majitel začal Lindena obcházet a jednal přímo s Benningem. Nemusel ani říkat, že se tak zcela zřejmě dělo za Lindenovými zády.

Benning ovšem tvrdí i nadále, že netuší, co se událo mezi Lindenem a majiteli. Je moc malý pán, aby se na to vyptával. Prostě nesnáší jakékoliv politikaření. A vzápětí se vrátil k tomu, že v pracovním popisu má pouze stavbu mužstva, a že v tuto chvíli ho zajímá pouze otázka, kde najít obránce, který by pomohl při přesilovce.

Benning několikrát zopakoval, že Lindenovi vděčí za mnohé, včetně místa ve Vancouveru. Považuje tvrzení, že by snad svého bývalého nadřízeného nějak podrazil, za urážlivé nebo, přinejmenším, za nepochopitelné.

Pakliže platí MacIntyůuv závěr, že Aquilini jednal přímo s Benningem, za Lindenovými zády, a Benning s tím souhlasil, nebo se alespoň podřídil, aniž cokoliv řekl Lindenovi, nebo aniž jakkoliv protestoval, pak tomu se mezi slušnými lidmi říká podraz.

Příznivce mužstva popudilo na nejvyšší míru nejen to, že odešel jejich miláček Linden. Jsou rozčilení i proto, že odešel za okolností, které jsou všechno, jen ne jasné. Dali své rozhořčení najevo hodně hlasitě: Francesco Aquilini velmi neopatrně (a asi také i hodně necitlivě) zveřejnil na Twitteru obrázek hroznů ze své vinice jižně od kanadsko-americké hranice. Vzápětí se ozvaly davy rozčilených fanoušků s požadavkem, aby mužstvo prodal někomu, kdo mu bude škodit méně než on, případně aby se vzdálil do místnosti, do níž i císař pán chodíval pěšky. Další doporučení příznivců Canucks (ale ne Aquiliniho) nepatří na stránky, které mohou číst i nezletilí.

Mnozí příznivci Canucks vyjadřují obavy, co se tedy stane s přebudováváním mužstva. Lindenův odchod, a hlavně způsob jeho odchodu, je naplňuje (oprávněným) přesvědčením, že majitel Aquilini je nespokojen, že to všechno trvá moc dlouho, a že Benning, zvláště poté, kdy viděl, co a jak se stalo jeho předchůdci, udělá všechno, jen aby se udržel v manažerském křesle co nejdéle.

A hned jeden z prvních Benningových kroků udivil nejen příznivce Canucks, ale také několik ostatních generálních manažerů. Ve chvíli, kdy mužstva směla začít najímat volné hráče, podepsal smlouvy se sedmadvacetiletým americkým středním útočníkem Timem Schallerem, osmadvacetiletým levým křídlem z Francie Antoinem Rousselem, a dvaatřicetiletým Kanaďanem, středním útočníkem Jayem Beaglem. A nejen to: dva posledně jmenovaní dostali smlouvy platné další čtyři roky.

Ne, ne, ne, odmítl Benning názor, že majitel chce, aby mužstvo postoupilo do Stanleyova poháru hned v příští sezóně. Příchod těchto tři veteránů má pomoci vylepšit přístup mužstva, protože právě tihle tři jsou známí jako dříči. Mladí, dodal Benning, potřebují příklady, které jim předvedou názorně, že v NHL nestačí mít jenom nadání.

Může mít, a asi i má, pravdu, jenže mu to věří málokdo. A to je ten problém. Vancouver Canucks posledních let měli za státní svátek a vepřové hody, když odehráli doma zápas před vyprodaným hledištěm.

Ted se mohou jen modlit, aby jejich omlazené mužstvo zasáhlo do bojů úspěšněji, než činilo posledních pár sezón, Jinak se může Jim Benning těšit, že i on odejde v co nejpřátelštějším ovzduší.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter