Petr Adler: jak sluší mladistvým hokejistům důchodcovská hůlčicka?

18. října 8:02

Petr Adler

Odejít do důchodu jako méně než třicetiletý, ale někdy jako čtyřicetiletý mladík, to samo o sobě nic není. Neobvyklé? Ano. Ale jinak to dovede každý hlupák. Ovšem, odejít do takového důchodu po vzrušující (a někdy úspěšné) dráze ve špičkovém profesionálním sportu a neukousat se nudou, to už chce celého člověka. Mnozí bývalí hokejisté zjišťují, že ta změna je mimo možnosti jejich chápání.

Ten rozdíl je převratný. Trénovat každý den v tělocvičně a na ledě, a být na cestách půlku sezóny je něco jiného než vozit každé ráno děti do školky nebo odpoledne do baletu, a pomáhat draze milované bytosti při nákupu nezbytných potravin pro celou rodinu v místní samoobsluze. Nakonec, i to případné vyluxování celého bytu takovému bývalému hráči přijde jako nevšední zážitek. Už proto, že to někdy dělá prvně v životě. Ve chvíli, kdy zjistí, že to má dělat pravidelně, nejlépe několikrát týdne, začne ho mrzet, že odešel od špičkového hokeje takhle brzo.

Tady nejde jenom o to, že si hráč, zvláště ten špičkový, bude muset zvyknout, že doby miliónových příjmů jsou pryč. Často v nenávratnu. Někdy ovšem také ne: jsou známi hráči, kteří se dokázali dostat do skvostně placených míst mezi kapitány nejrůznějších průmyslových odvětví. Vydělají možná i víc než kdy na ledě, a ani se přitom tolik nenadřou. Alespoň tělesně ne.

I když: i tady jsou rozdíly. Dost často se stává, že se bývalý hokejista dostane mezi podnikatelské špičky jenom kvůli jménu. Třeba: podnik s bývalým hráčem spojí reklamní kampaň na nějaké zboží, které stojí a padá s rychlostíi. Bývalý hráč bývával nejrychlejším bruslařem své doby. Prášek na bolení zad odstraní bolest rychleji, než by ten hráč přebruslil z jednoho konce kluziště na druhý i v době své nejlepší slávy.

Chytrý hráč si uvědomí, že jde o jednorázovou záležitost, která nemusí vydržet déle než jednu sezónu, jestli má štěstí, dvě. Když je, jak řečeno, chytrý, rychle dohání, co zameškal ve střední škole, a pustí se i do vyššího vzdělání.

Jistě, v poslední době roste počet hráčů, kteří přišli do NHL alespoň s určitou dávkou vzdělání nad středoškolskou úrovní. Maji za sebou alespoň rok, někdy i více let, na universitě. Někteří hráči to dotáhnou až k promoci, ale těch je menšina. Pro většinu z nich je vidina rychlého zbohatnutí příliš lákavá. Ale co, říkají si, však oni mi těch (doplňte si číslo) semestrů započítají, až se vrátím.

Zde je na místě poznámka: někdy ano, jindy ne. Jestli se hráč vrátí do školy později než stanoví pravidla té které školy, bude muset začít od začátku.

A pak je tu ještě jeden zádrhel: mnozí z hráčů, kteří alespoň zahájili vysokoškolské vzdělávání, získali předem stipendium, neboť katedra sportovních her se domnívala, že se stanou platnými členy jejich mužstva v universitní soutěži. Tahle stipendia sice zahrnují požadavek, že hráč musí, pokud jde o známky, dosáhnout určité úrovně, jenže nikde nestojí psáno, že to musí být bezpodmínečně v předmětech, které by mu kdy mohly být užitečné ve skutečném životě dospělého člověka. Odtud pak pochází drsné (a často příliš pravdivé) vtipy o lidech, kteří absolvovali s vyznamenáním kurs pletení košíků (Ano. Doslova: basket weaving.).

V každém případě, při návratu do posvátných stěn vysokého školství už hráč může jen těžko počítat, že by mu snad někdo nabízel stipendium, jen aby si zahrál v barvách své jinak nesporně milované školy.

Někteří hráči se vzápětí po ukončení kariéry stanou kouči (i když na začátek třeba pouze asistenty), někteří se dostanou na ředitelství, od skautů až po křesla mezi vedoucími, mnozí (většinou brankáři) se stanou rozhlasovými a televizními komentátory. V Severní Americe se jim říká “colour,” na rozdíl od těch, kteří říkají, že X nahrál Y, ten přihrál Z, který dál gola. Těmto popisovačům se říká “play-by-play,” a i mezi nmi se najdou zajímavá jména. Třeba bývalý president USA Ronald Reagan, který se dostal k herectví tím, že takto v poměrně útlém mladí komentoval americký fotbal a baseball.

Proč jsou mezi těmi tzv. “colour,” čili mezi těmi, kteří dodávají vysílanému zápasu nejrůznější podrobnosti a vysvětlivky, převážně brankáři, se většina názorů shoduje. Brankáři mají ze svého místa největší přehled o dění a musí předem přemýšlet, od koho jim hrozí největší nebezpečí.

Což je všechno krásné, ale: v NHL letos nastoupí nejméně 713 hráčů. Do každé sezóny nastoupí zhruba dvacet naprostých nováčků, ať už rovnou z juniorky, nebo po otloukání v nižších soutěžích, neboli na farmách. To, logicky, znamená konec kariéry pro zhruba podobné množství starších hráčů.

Tolik míst mezi kapitány průmyslu, vedením špičkových mužstev a vysíláním zápasů NHL není.

Mzda strachu

Největší průšvih, zdá se, spočívá jinde: hráči odcházejí z NHL naprosto nepřipraveni, aby žili běžným životem. Jak vyprávěl jeden z nich, později vysoký činitel jednoho předního mužstva: “Člověče, když jste v NHL, ani nevíte, v jaké bavlnce jste. Večer dostanete rozpis, kolik dnů budete mimo domov a kdy se máte dostavit a kam. Přivezete si s sebou oblek a osobní potřeby. Vůbec se nemusíte starat o výzbroj nebo výstroj. Když přijíždíte na letiště, už vám všechno nakládají do letadla, vy k tomu přihodíte své osobní zavazadlo, a pak už se nestaráte o nic. Přivedou vás do letadla, to vás někam převeze, na letišti už stojí přistavený autobus, ten vás odveze buď do hotelu nebo na stadión, nemusíte nikde čekat na zavazadla, protože když vstoupíte do kabiny, už to tam najdete pěkně složené a připravené pod vaší jmenovkou. Nemusíte se starat o doklady, to všechno vám vyřídí kancelářské síly mužstva. I když plánujete, že vezmete v létě rodinku na dovolenou, stačí se domluvit v kanceláři mužstva. V nejhorším případě to za vás vyřídí váš agent.”

A potom, dodal zasmušile, se z vás stane samostatný člověk: “Je pravda, že profesionální sport člověka naučil, že překážky jsou tu od toho, aby se překonávaly. Ale když stojíte v samoobsluze, v rue papírek se seznamem, co máte koupit, a nevíte, kde máte hledat chleba, cítíte se trochu jako blbec. I proto, že vás hned nenapadne, že byste se mohl zeptat.”

Jak to je s penězi

Důchod hokejisty z NHL, který odehrál dvě sezóny (přesněji: 160 utkání), mu nedá zbohatnout. Dá mu ale dost rázně odvyknout od životní úrovně, k níž přivykl ve špičkové soutěži. V žádném případě ale z něj neudělá bezdomovce.

V případě NHL není ani tolik rozhodující, odkud takový hráč pochází. Vztahují se na něj zákony země, v níž se usadil jako důchodce. V rozborech, které na přímou žádost poskytli účetní ligy, stojí psáno, že hráči smí začít dostávat peníze z důchodového pojištění ligy i před dosažením věku 45 let. Plnou částku smí začít dostávat až po dosažení tohoto věku. V americké řeči důchodových účetních se tomu říká “fully vested.”

A hned tady je vidět základní rozdíl mezi Kanadou a Spojenými státy. Jakkoliv všechny smlouvy stanoví, že aby dostával nejvyšší možnou důchodovou částku, musí hokejista být na seznamech aktivních hráčů nejméně po dobu těch 160 utkání, kanadský zákon stanoví, že musí dostávat nejvyšší částku, i když té kouzelné číslice nedosáhne. V Americe si musí odsloužit alespoň těch 160 utkání.

Hráči si ale mohou půjčovat peníze ze součtu peněz, které by dostali, kdyby ten důchod dostali vyplacený celkem. Ty částky nejsou zanedbatelné, i když (ve srovnání s původními výplatami) jsou spíše symbolické: hráč si může půjčit menší částku z 50 procent nebo 50 tisíc dolarů.

Na otázku, jak vědí, kolika let se takový hráč dožije, neboli kolik vlastně dostane celkem, pokrčili ligoví účetní rameny: na tohle, řekli, jsou vzorečky tzv. aktuárního účetnictví, tedy účetnictví oboru, který se zabývá životními pojistkami.

Na následující otázku, totiž, zda oni sami rozumí aktuárnímu účetnictví, odpověděli účetní ligy jednoduše: ne. My to vědět nepotřebujeme. My si pouze dosadíme do vzorečku konkrétní čísla pro toho kterého hráče. Když něco nechápeme, objednáme si službu některé z pojišťoven, které dělají pojistky na život. Někteří z nich se nám to snaží vysvětlit, ale to je dost zbytečná námaha.

Na důchod si přispívají hráči dobrovolně. Hokejový důchod je nejen vyšší než důchod, který vyplácí vládní důchodové úřady, ale navíc hráči přispívají k řízení provozu účtu, na kterém jsou uloženy hráčské příspěvky. Podle nejnovější kolektivní smlouvy vznikl společný výbor, v němž jsou zastoupeni jak hráči, tak NHL. Situaci komplikuje okolnost, že jde vlastně o dva rozdílné důchodové plány, jeden, který se řídí americkými zákony, druhý, jemuž panují zákony kanadské.

Nejde pouze o to, že se liší daňové zákony, ale také o to, že se liší pravidla, co smí správci účtu (tedy NHL společně s odbory NHLPA) dělat: kam je smí investovat, jak je smí investovat, jaké jsou nejnižší částky (v procentech), které musí na účtu zůstat i kdyby na sůl nebylo, a jaké jsou nejvyšší částky investic, případně také, jaké záruky musí mít správci účtu než rozhodnou, zda vložit peníze tam nebo jinam, a do kdy se ty peníze musí vrátit, a jaký musí být zisk.

Příspěvky mužstev se vypočítávají z poloviny z tzv. hokejových příjmů, zatímco podíl hráčů vznikne prostým součtem jejich dobrovolných příspěvků. Z toho plynou dvě věci: nikdo nemůže říci předem kolik přidají mužstva, a nikdo nedovede odhadnout, kolik přidají hráči, čili není předem jasno ani to, kolik bude v té které chvíli uloženo na důchodovém účtu.

K tomu všemu se přidává otázka zdanění. Americké zákony se liší od kanadských třeba i v tom, jakou část poplatků na důchodové pojištění si každý hráč smí odečíst od zdanitelného příjmu. Tohle, říkají účetní ligy, by nemělo být tak složité, protože otázky daní ošetřuje mezivládní smlouva.

Ale i tak, ligoví účetní velice sympatizují s hráči, kterým se nechce odejít ze záře reflektorů do zátiší důchodu.

Co s volným časem

Odchod do důchodu je pro takového hokejistů nepříjemná záležitost. Jistě, nevztahuje se na něj staré české úsloví, podle něhož je mládí pryč a do důchodu ještě daleko, ale v případech, kdy není připraven, stojí před otázkou: co já, sakra, chudinka moje malá, budu dělat?

Mnozí z nich nepřemýšlí o důchodu do chvíle, kdy jim vedení mužstva naznačí, že by měli začít. Někdy jim to naznačí dost drsně: stále méně minut na ledě (pověstné TOI, neboli Time-On-Ice), pak stále větší množství zápasů, kdy se nevejdou do sestavy i přesto, že jsou zdraví (neméně pověstný výraz: healthy scratch). To už dojde i tomu nejhloupějšímu. Zvláště, když na otázku, zda by ho mužstvo nemohlo vyměnit někam, kde by si zahrál více, dostane krutou odpověď: chlapče, my jsme se poptávali, ale ... a zbytek se už nemusí dopovídat.

Tady mají profesionální hokejisté výhodu proti nám obyčejným smrtelníkům. Kdysi před lety dali dohromady spolek odchovanců NHL (NHL Alumni Association, zkráceně NHLAA), a ten dal dohromady program pomoci hráčům a jejich rodinám po odchodu z profesionálního hokeje.

Původně se to jmenovalo Life After Hockey (Život po hokeji), teď je to známo co Break Away (což by se dalo s určitou volností ve výrazivu přeložit jako Odtržení).

Hráč musí splnit dvě podmínky: odehrát alespoň jeden zápas v NHL, a stát se členem NHLAA.

Za to se mu dostane pomoci, když se rozhodne, že si vylepší svoji zaměstnatelnost nebo doplní vzdělání. Dostane se mu individuálních schůzek s bývalými kolegy, kteř si už podobné potíže vyřešili, a jsou ochotni poradit novému důchodci. Dostane se mu také více nebo méně odborného ponaučení v obchodních a podnikatelských strategiích a v nabízení služeb (marketing), při sepisování životopisu (resumé) a přípravách na pohovory s případnými zaměstnavateli. Také se mu dostane pomoci při průzkumu, jaké zaměstnání nebo kariéra vůbec by pro něho osobně byly nejlepší, a navíc může požádat o zcela obyčejné psychologické poradenství.

Jistě, mnozí mohou namítnout, že tohle by si mohl každý průměrně inteligentní člověk zařídit sám. Odpověď zní: ano, mohl. Až na to, že špickový profesionální hokejista z NHL žil celý svůj dosavadní život ve shora zmiňované bavlnce. Dosud netušil, že existuje život i mimo ní. Knih moc nepřecetl, a v televizi nebo na internetu mu to neřekli.

Také je důležité, že NHLAA řídí bývalí hráči. Lidé, kteří poznali na vlastní kůži, co to je, když člověk najednou stojí na konci cesty, a často netuší, že profesionální hokej není tím jediným způsobem, jak žít, že těch cest je mnohem víc.

Je také obrovský rozdíl mezi odchodem do důchodu, když člověk odchází proto, že se čas naplnil a on dosáhl důchodového věku, a odchodem do důchodu proto, že se zaměstnanec v zaměstnání zranil tak, že už nemůže pokračovat.

Ale i tak, řeklo několik bývalých hráčů, stejně je zajímavé, jak málo dnešních starších hráčů využívá služeb spolku vysloužilců. Někteří prý tvrdí, že nepotřebují žádnou pomoc, a přitom netuší, že od neúspěchu k úspěchu v životě po hokeji je to je jen tak malý krůček.

NHLAA, čili spolek vysloužilých hokejistů, vznikl v roce 1999. Programů na pomoc hokejovým důchodcům dodnes využila zhruba stovka bývalých hráčů. Na otázku, zda to je moc nebo málo, je odpověď jednoduchá: je to zhruba pět a půl hráče na sezónu, a to je rozhodně mnohem lepší než nic.

Share on Google+

RSS | Kontakt | Reklama - © Copyright: BPA sport marketing a.s. & eSports.cz, s.r.o.

ISSN 1214-5718 | dotazy na redakci: redakce@nhl.cz, obchod/reklama: obchod@hokej.cz, technický provoz: webmaster@hokej.cz

© Copyright - Všechna loga a známky NHL, loga a známky týmů NHL, jakožto další vlastnické materiály včetně log konferencí a obrázků Stanley Cupu jsou vlastnictvím NHL, NHL Enterprises, L.P. a příslušných týmů. © NHL Enterprises, L.P. Všechna práva vyhrazena.