Petr Adler: hráči se stěhují tam, kam je vedou jejich srdce

Kolik penízků ve spořitelně vlastně člověk potřebuje ke štěstí? Není důležitější být zaměstnán tam, kde se mi to líbí? Co s prstenem za Stanleyův pohár? Dobrá, kdybych prošustroval všechno, budu mít něco, co mohu vrazit do zastavárny nebo bouchnout v nějaké aukci. Ale: není lepší mít doma manželku, která je ráda, že bydlíme tam, kde bydlíme? To se zdá být více nebo méně novým způsobem směřování dnešních hokejistů: řada volných hráčů letos zvolila smlouvy, které jim vyplácí méně peněz, jenže tam, kde vždycky chtěli být.

Ovšem: vlastně to není nic nového.

Zůstaňme u nedávné minulosti. Co je jedenáct let proti věčnosti?

Edmonton Oilers přesvědčili v roce 2005 obránce Chrise Prongera, že není pro něj lepší budoucnosti než zahrát si na nejlepším ledě v lize.

Bylo to dost prosté: dosavadní Prongerův zaměstnavatel (St. Louis Blues) dál své hvězdě tiše najevo, že ho miluje jako vlastního bratra, jenže mu vypršela smlouva, a že ke zvýšení mzdy tak, jak by si to Pronger představoval, nedojde. Tohle se dozvěděl tehdejší generální manažer Oilers Kevin Lowe. Obratem Prongerovi nabídl pět let po šesti a půl miliónech amerických dolarů.

Pronger, jak sám později přiznal, o té nabídce pohovořil s milostivou paní. Hovor prý trval zhruba deset minut. Pronger, chlapec z ontarijského Drydenu, kde v době jeho dětství nežilo víc než sedm tisíc obyvatel, se díval na nabídnutou smlouvu očima hokejisty.

Výsledkem byl slavný a oslavovaný podpis.

Všichni, včetně samotného Prongera, ale zapomněli, je jeho manželka Lauren pochází z rodiny trochu bohatší než všichni tehdejší vlastníci Oilers dohromady. Jaképak, že si vzala bohatého hokejistu. To spíš se chudý hokejista přiženil do nehorázně bohaté rodiny. Takových pouhých šest a půl miliónů dolarů utratila milostivá paní vícekrát, a na lepší věci než na teplé oblečení pro sebe a pro dětičky v tvrdé kanadské zimě.

Milostivá paní byla zvyklá na lesk společenského života horních desíti tisíc, a ten v Edmontonu byl (podle očitých svědků je dodnes) hodně nudný. A tak se stalo, že krátce po začátku sezóny zavolal Prongerův zástupce Pat Morris Loweovi, aby se mu svěřil s potíží. Jelikož tou dobou platila nová kolektivní smlouva, nemohlo to být vydírání, že by Pronger chtěl jinam za lepšími penězi. Lowe, který se dost dobře vyzná v lidech, pochopil.

Věc se ovšem rozkřikla velice rychle. Jakkoliv tehdejší kouč Craig MacTavish po každém zápase zdůrazňoval, jak skvěle zahrál Pronger, bylo jeho úsilí nejen úsměvné, ale hlavně zbytečné. Kabina Oilers se tehdy rozdělila do zhruba dvou nesmiřitelných táborů, a klub se teprve nyní začíná domnívat (není jasno, zda právem), že překonal onu rakovinu, jak se tomu tehdy říkalo.

Lowe nakonec Prongera vyměnil do Anaheimu, kde tehdejšímu šéfovi Ducks Brianu Burkeovi řekl, že mu už teď přeje k zisku Stanleyova poháru.

Nepletl se.

Celá tahle švanda pomohla českému obránci Ladislavu Šmídovi k cestě z Americké hokejové ligy (AHL) v barvách Ducks (Portland Pirates) do NHL v barvách Oilers.

To třeba obránce Jaroslav Špaček byl poctivější. Ano, sice také po sezóně odešel z Edmontonu, ale vypršela mu smlouva, takže se rozhodl, že půjde zpátky na východ. Prostý důvod: mnohem méně cestování. Po většině zápasů na cizím ledě mohl téže noci složit rozčepýřenou hlavičku na vlastní polštářek v Buffalo, hned vedle vlastní zákonité manželky, a ráno posnídat s rodinkou.

Zpět do současnosti

Skvělý obránce Kevin Shattenkirk si uskutečnil sen: od dětství chtěl hrát za New York Rangers. Když měl tu možnost, oželel něco let platnosti smlouvy, oželel také pár miliónů, a sen si vyplnil.

Znamenitý útočník Joe Thornton mohl dopadnout přinejmenším stejně dobře, jako dopadl jeho kolega Patrick Marleau (tři roky u Toronto Maple Leafs, za více než šest miliónů za sezónu).

Jenže Jumbo Joe chtěl zůstat v San Jose, u Sharks, za které už odehrál jedenáct a tři čtvrtiny sezón, poté, co odehrál osm a čtvrt sezón za Boston Bruins, kteří si ho na jaře roku 1997 vybrali jako prvního hráče v pořadí. Thornton dostal smlouvu na jeden rok. Nejméně tucet mužstev říkalo, jak po něm prahnou. Sice se narodil v ontarijském Londonu (není jediným špičkovým hokejistou, který odtud pochází), ale Thornton řekl, že chce zůstat doma.

Jak říkával Frank Sinatra, doma je tam, kde si člověk pověsí klobouk.

Zatímco Marleau mluví o nové výzvě, Thornton mluví o rodinném štěstí.

Chicago Blackhawks se tváří, že budou muset z rodinných příčin (jak se říká tíživé peněžní situaci) začít rozprodávat stříbrné nádobí po dědečkovi. To před časem nevadilo obránci Brianovi Campbellovi a teď také útočníkovi Patričku Sharpovi: oba souhlasili s méně výhodnými smlouvami jen proto, že je lákal návrat k Černým jestřábům.

Štěstí, muška jenom zlatá

Zatímco hokejisté, zvláště veteráni, mluví stále více o životním nebo rodinném štěstí, odbory NHLPA se netváří dvakrát nadšeně. Z jejioch hlediska jde o bohapustě změkčilou sentimentalitu, která by neměla slušet právě hokejistům.

NHLPA považuje za svůj úkol ždímat z majitelů rok co rok více peněz, a teď najednou přijde takový Shattenkirk, který řekne, že ano, že chce vyhrát Stanleyův pohár, a že ho chce vyhrát jako člen mužstva, kterému fandí od dětství.

Shattenkirk pochází z městečka Greenwich ve státě Connecticut, a autem to má do New Yorku necelých 60 kilometrů. Je to obdivuhodný přemet: v Greenwichi žije něco málo nad šedesát tisíc obyvatel. V blázinci nad řekou Hudson (bedlam on the Hudson), jak New York  pojmenoval americký spisovatel O’Henry, inu, raději ani nepočítat. Pro vytrvalce: nad osm a půl miliónů.

Generální manažer New Jersey Devils Ray Shero, který se také ucházel o Shattenkirkovy služby, řekl, že si váží obráncova rozhodnutí hrát tam, kam ho táhne srdce.

Aby ne: do Greenwiche je to z New Jersey o deset kilometrů dál než z New Yorku.

Thornton se jen usmál: “Byl to příjemný pocit, vědět, že se o člověka uchází tolik mužstev. Připadal jsem si dost hloupé, když jsem jim říkal, že dekuju, ale že chci zůstat v San Jose. Moje srdce patří San Jose, tam jsem šťasten.”

Patrick Sharp vyhrál v Chicagu tři Stanleyovy poháry: “Vracím se, abych si vytvořil nové vzpomínky.”

Brankář Ryan Miller se stěhuje do Anaheimu za méně peněz a kratší dobu platnosti smlouvy jenom proto, že to jeho manželka, herečka Noureen DeWulfová, bude mít blíže do práce.

Jistě, v některých případech jde o peníze a, hlavně, o délku platnosti smlouvy. To je případ ruského útočníka Alexandera Radulova, který si přál zůstat v zaměstnání u Montreal Canadiens déle, než se to líbilo generálnímu manažerovi Marcovi Bergevinovi. Rodák z Nižního Tagilu vydělá na stěhování do Dallasu dvakrát: nejen, že získal smlouyvu dle svého přání, ale texaské daně jsou mnohem nižší než daně v Kanadě všeobecně, a daně v Quebecu obzvláště.

Jistě, Radulov věděl velice dobře, že Dallas Stars sice v právě uplynulé sezóně zakopli, jenže současně vidí, co dělá jejich generální manažer Jim Nill, aby příští sezóny dopadly mnohem lépe. Sportovní ctižádost hrála úlohu také. Ve spojení s výhodnou smlouvou se stala nepřekonatelným lákadlem.

Čistá sentimentalita? Ano, zajisté. Touha po vítězství ve Stanleyově poháru? Ano, nesporně. Touha po vítězství tam, kde se hráčovi (a jeho rodince) líbí? To si pište!

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter