Petr Adler: hokejisté se bouří proti disciplinárce NHL

Útočník Vancouver Canucks Jake Virtanen (na snímku z hledáčku televizní kamery hráč vlevo) vzal v úterním zápase útočníka Winnipeg Jets Mathieua Perreaulta (hráč vpravo) loktem rovnou do čelisti, a nedočkal se ani varovného telefonátu od disciplinární komise, aby se mu řeklo, že tohle se nedělá. Tím oddělení bezpečí hráčů popudilo Perreaulta do té míry, že si v řeči s reportéry dovolil dokonce poslat celou komisi do míst, kde nevychází slunce.

Oddělení bezpečí hráčů, jak se v NHL říká oklikou disciplinární komisi, často řeší podobné přestupky telefonním výslechem, po němz následuje buď pokuta nebo zákaz hry do tří utkání. Nebo, přinejmenším, alespoň varování: vy, vy, vy, Virtanene, už to nedělejte.

Delší zákazy vyžadují osobní přítomnost a pohovor hráče před členy komise.

Canucks sice ten zápas projeli s nulou (doslova: 4-0), ale Virtanen vzal v jednom okamžiku Perreaulta loktem do čelisti, a pokud jde o hráče Jets, vlastně šlo o zakázány úder do hlavy. Perreault si během své dosavadní kariéry odseděl řadu utkání kvůli otřesům mozku, takže podobné zásahy nese nelibě. Zvláště, když zůstanou nepotrestány.

“Vlastně se vůbec nedivím,” řekl o den později dosud viditelně naštvaný Perreault. “Bezpečí hráčů, s tím ať mi jdou do (dodal k tomu slovo nevhodné k jídelnímu stolu či do smíšené společnosti). Tohle byla rána loktem do obličeje hráče, který ani navíc neměl v tu chvíli puk.”

Jak to bylo?

Podle Perreaulta (a televizního záznamu) se stalo toto: “Vidím, že se ke mně blíží, připravím se na naráz, mimochodem, dost opožděný naráz, vůbec jsem neměl puk, dostanu ránu loktem do obličeje, a oni s tím nic neudělají.”

Perreault ovšem vidí řešení: “Budu muset vzít věci do vlastních rukou. Jestli se stane něco podobného v budoucnosti, vezmu ho hokejkou po hubě, a taky bych neměl dostat zákaz hry.”

K onomu zásahu došlo v první třetině zmíněného utkání. Perreault nebyl zraněn. Rozhodčí, kteří byli poblíž, nic neodpískali, a Perreault vyjádřil okamžitě značnou dávku nespokojenosti jak střídačce Vancouveru, tak Virtanenovi samotnému, a tak (to hlavně) rozhodčím.

“Vážně nevím, co bych k tomu měl ještě říkat,” dodal Perreault. “Vážně se nemohu jinak bránit, a když mě nebude bránit liga - a to jsem tam byl nejmenší hráč v zápasu - a když taky nemůžu začít nějakou rvačku, pak se nemohu bránit jinak než hokejkou.”

Ta představa ho zaujala, takže ji uzavřel: “Kdokoliv mi příště udělá něco podobného, okusí mou (další slovo nevhodné do smíšené společnosti či k jídelnímu stolu) hokejku. A to bych chtěl vidět, jak mi za to budou zakazovat hru.”

Tím si ovšem vykoledoval, že v příštích zápasech si bude muset dávat pozor, aby se nikoho ani trochu hokejkou nedotkl. Dotkne-li se, bude sedět na trestné lavici.

George Parros za oddělení bezpečí hráčů vysvětlil, že nepovažoval Virtanenův zákrok za nic horšího než naráz do ramene, sice tvrdý, ale jen do ramene, že tam ta čelist byla jen okrajově, a Perrault tedy nemá nač si stěžovat.

Bouře ve sklenici vody?

Zdálo by se, že jde o trochu vedlejší téma: dobrá, hráč menší postavy si stěžuje, že ho větší hráč mohl vyřadit ze hry na doživotí (NHL konečně začala brát otřesy mozku vážněji než činila v minulosti), dobrá, hráč menší postavy je ukřivděný a nechce si to nechat líbit.

Jenže: není to tak dávno, kdy útočník Calgary Flames Matthew Tkachuk dvakrát za sebou narazil do útočníka Edmonton Oilers Zacha Kassiana. Stalo se tak na domácím ledě Flames. Podle přísného výkladu pravidel šlo o tzv. hokejové zákroky, jenže většina hokejistů (údajně včetně několika hráčů Flames) oba nárazy označila slovem dravčí (predatory): útočník Oilers bojoval přesně podle pravidel s obráncem Flames, Tkachukův útok tedy nemohl očekávat, ale ani vidět předem, stalo se to u hrazení za brankou, čili hrozilo nebezpečí nárazu hlavou o neprostupnou překážku, a rozhodčí to měli Tkachukovi odpískat jako nebezpečnou hru, s dvouminutovým trestem. Jenže neodpískali.

Kassian se po druhém nárazu otočil, flákl s Tkachukem jako s hadrovým paňácou o led, pustil se do něj pěstmi, byl vyloučen do konce utkání, a dostal zákaz hry na dva zápasy.

Shodou okolností se vrací v den, kdy Oilers hrají doma s Flames.

Kassian ligu trochu zneklidnil, když řekl, že mu Parros vysvětlil, proč byl Tkachuk vlastně naprosto nevinen, a dodal, že tedy dobrá, že si na Tkachuka počká jinak, a že na tělo dovede hrát také.

Vzápětí se rozezněly telefony: vice-president hokejových operací NHL Colin Campbell a šéf bezpečí hráčů George Parros volali vedením obou mužstev, že musí dohlédnout, aby se hrálo přesně podle pravidel, že se nesnesou žádné pomsty nebo jakékoliv jiné výtržnosti. Parros dokonce řekl, že bude zápasu v Rogers Place přítomen osobně, aby mohl případné tresty vynést hned na místě.

Kdo je tady pánem?

Což je všechno krásné, až na to, že se začínají šířit obavy, že do hokeje v NHL vniká jakási podivná anarchie.

Hokejisté, shodlo se několik kanadských komentátorů, si sto let hlídali vztahy na ledě sami mezi sebou, nikdo jim do toho moc nekecal. Pak se začala do věci vkládat liga, až nakonec zřídila zvláštní oddělení pro řešení otázek kázně.

Hráči to vzali v potaz a přizpůsobili se. Jenže se jim začíná zdát, že to oddělení bezpečí hráčů s tím bezpečím asi nebere moc vážně. A je jedno, zda mají pravdu nebo zda je to jen výplod jejich představivosti. Podstatné je, že si to myslí, a tím dodávají myšlence obal skutečnosti.

Hokejisté jsou vedení od dětství mezi vším jiným také k tomu, že si nemají nechat nic líbit: zabili jste mi strejčka, tak tady máte přes držku, jak řekl kdysi dobrý voják Švejk.

Není to tak dávno, kdy si nikdo netroufl přejít přes cestu obránci Chrisu Prongerovi, připomnělo několik kanadských hokejových komentátorů. Kdo to zkusil, vzápětí okusil, jak chutná Prongerova hokejka. Pravda, shodli se všichni, Pronger je dodnes vzorem sprosťáctví, a osm zákazů činnosti mluví jasnou řečí, ale hrát uměl taky.

Ironické bylo, že po skončení kariéry, vynuceném otřesy mozku, se Pronger upsal oddělení bezpečí hráčů. To je podobné skutečnosti, že dnešní šéf toho oddělení George Parros byl jedním z nejobávanějších bitkařů své éry.

Očekávalo by se, že právě proto budou mít pro své následovníky pochopení.

V jejich případě se ale zdá, že potvrzují jiné pravidlo: nejprudérnější ve všech mravnostních kampaních jsou zpravidla bývalé štětky.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter