Petr Adler: hokej (ku svému prospěchu?) mládne

Tehdejší odborářský šéf Bob Goodenow (na snímku sedící vpravo) jistě netušil, co všechno způsobí, když si ve čtvrtek 21. července 2005 potřásl s Garym Bettmanem (na snímku stojící vlevo) pravicí na znamení souhlasu s novou kolektivní smlouvou.

Nejen, že Goodenowa tohle potřesení krátce poté stalo místo výkonného ředitele NHLPA, neboť souhlasil se zavedením mzdového stropu. Mnohem důležitější bylo, že se liga tenkrát začala měnit. Nejdříve to šlo pomalu. Asi jako když začne měnit směr obří loď nebo obří letadlo: musí udělat obrovský oblouk, než začne směřovat tam, kam chce.

Důsledek onoho potřesení pravicemi vidíme až dnes: NHL začínají ovládat mladíci. Mnozí starší hráči začínají uvažovat o tom, že letošní sezóna může být jejich labutí písní. Někteří, třeba Brandon Prust z Toronto Maple Leafs, zkouší natáhnout čas pokusy o uplatnění v evropských soutěžích (v případě Prusta jde o německou DEL), jiní začínají zjišťovat, co by tak mohli začít dělat, až budou v v hráčském důchodu. Tolik dobře placených míst kolem hokeje zase není.

Nejde jenom o to, že mladší hráči jsou lacinější než jejich starší spoluhráči a hospodářská situace ligy nepatří k nejrůžovějším. Jde také o to, že mnozí mladší hráči jsou už dnes lepší než byli veteráni ve svém rozpuku.

Komisař NHL Gary Bettman tvrdí, že jde o důsledek dlouhodobého plánování. A že ten plán začal právě s tehdejší kolektivní smlouvou. Prostě: tohle měl na mysli od samého začátku.

Bettman nemusí dodávat, že šlo o plán, za který mu dodnes mnozí nemohou přijít na jméno. Nemusí ani zdůrazňovat, jak moc mu je líto, že tolik donedávna hvězdných hokejistů muselo pověsit brusle na hřebík. Nejen, že by se jeho lítost patrně setkala s otevřeným posměchem, možná i oprávněným, ale navíc, důchod profesionálního hokejisty je dnes často vyšší než mzda dobře placeného podnikového ředitele. Nemluvě už ani o tom, že mnohý bývalý hráč investoval v nejrůznějších více nebo méně výnosných podnicích, a dnes si na hokej vzpomene jen když dostane pozvánku k účasti v zápase starých pánů, aby pomohl nějakému dobročinnému účelu. Mnohý z nich raději jenom slušně poděkuje, že už má další závazky, jen aby nemusel předvádět, že zapomněl bruslit.

Bettman má ovšem v několika ohledech naprostou pravdu.

Hraje se jinak

Když skončila v roce 2005 výluka, která vymazala celou osmaosmdesátou sezónu NHL, zahrnovala nová kolektivní smlouva kromě hráči nenáviděného mzdového stropu také celou řadu změn v pravidlech.

Mzdový strop, alespoň na papíře, způsobil, že si bohatá mužstva už nemohla kupovat mistrovské tituly tím, že byla schopna platit hráčům více než všichni ostatní.

Mimochodem, ani tohle nebylo tak úplně jednoznačné: našla se mužstva (kupříkladu Toronto, často také New York Rangers), schopná přeplatit hráče, kterým k hvezdnosti dopomohla pouze výše jejich platů. Hráčskými schopnostmi to určitě nebylo. Jestli tu byl někdo opravdu schopný, byli to zástupci těch hráčů. Drobný příklad (pro české a slovenské čtenáře): vzpomene si někdo na skvělé klíčky Roberta (alias Bobbyho) Holíka? Bojovník k pohledání, to ano, to po tátovi Jaroslavovi, ale jinak, i jeho vlastní strýček Jiří Holík dovedl hrát hokej lépe než mladý Bobby. Jistě, Robert Holík je jinak milý člověk, který s těmi svými brejličkami vypadá málem jako intelektuál, ale mzda, kterou ho Rangers přetáhli od New Jersey Devils byla nehorázná.

Jeho přínos modrokošilatým byl podobný. Tedy nehorázný.

V každém případě, mzdový strop znamenal, že teď mají všichni stejnou možnost zvorat výběr hráčů, a nikdo se nemůže vymlouvat na to, že je ožulil támhle soused přes ulici.

Ta změna pravidel ale, zdá se, byla důležitější. V první řadě zpřesnila, co vlastně je a co není bránění ve hře, včetně nejrůznějšího hákování a věšení se lepšímu hráči doslova na záda. Lepší hráči najednou s novými pravidly získali prostor, v němž mohli ukázat, v čem a jak jsou lepší.

Takový Mario Lemieux, například, by mohl vyprávět. Vždyť on kvůli tomu bezuzdnému bránění ve hře dokonce pověsil na čas brusle na hřebík!

A to je ten pokrok, už jsme zase o krok dál ...

Je pravda, že po návratu NHL po výluce let 2004 - 2005 bylo na první pohled vidět, že se hra zrychlila, dokonce, že v mnoha případech začíná být pohlednější.

Bylo ale také moc dobře vidět, že mnozí hráči, o nichž se většina diváků do té doby domnívala, že jsou vynikající, si nevědí s novými poměry rady.

Nezapomenutelný obrázek za všechny: kabina Edmonton Oilers těsně po utkání. Obrovitý obránce Chris Pronger dostal několik minut před koncem zápasu dvě minuty za bránění ve hře. Soupeř využil přesilovky. Konečný výsledek: Oilers prohráli.

“Sakra,” volal Pronger, obklopen novináři, mocným hlasem, “sakra, to jsem toho vola měl snad nechat samotnýho před naším brankářem?”

Na tichou (avšak nicméně trochu uštěpačnou) poznámku, že kdyby byl alespoň o trošku rychlejší, útočník soupeře by se nedostal před brankáře Oilers dříve než on, utrpěl tenkrát Pronger málem mozkovou příhodu.

Tohle není z druhé ruky. Dodnes děkuji osudu, že se tehdejší tiskový ředitel Oilers Bill Tuele dokázal postavit mezi nás dostatečně rychle a pohotově.

Ostatně, i takový hráč jako Jaromír Jágr si musel zvyknout, že je dneska všechno jinak. Tohle patří k pojmu jménem “hráčská inteligence.”

Je tomu (z hlediska dějepisu vlastně mizerných) jedenáct let. I ti nejlepší hráči z těch dob by toho dnes měli plné kecky, kdyby se měli postavit třeba i průměrným mladíkům současnosti.

Důvod, dovozuje komisař Bettman, je prostinký. Dnešní mladíci byli tenkrát děti, ale buď oni nebo jejich trenéři pochopili, že cesta povede jinudy než vedla dosud. Přestali se tedy zaměřovat na hrubou sílu, ačkoliv sílu jako takovou nezanedbávali, a soustředili se na rychlost a dovednost.

Ostatně, viděli také moc dobře, že mnohý evropský hráč, kterého by silově dokázali zničit (viz: Eric Lindros a kosti Martina Ručínského), kdyby ho ovšem dokázali chytit, dovede s pukem věci, že by je zesměšnil, i kdyby ho nakonec chytli.

Věděli také moc dobře, že příchozí ze zámoří to sice nemají v Severní Americe nejjednodušší, jenže vedení mužstev dává přednost hráčům, kteří přilákají obecenstvo do ochozů. Tvrdí, bezohlední hráči sice byli lákadlem poměrně dlouho, jenže diváci najednou s určitou dávkou překvapení zjistili, že jsou na světě i jiné styly hokeje než pouze tzv. hrdinství, kdy se hráč vrátí po děsném zákroku do hry, aby se po zápase zjistilo, že dohrál se zlomenou nohou.

Nejlépe to vyjádřil legendární Glen Sather: “Ať je chlap třeba z Timbuktu, jestli umí hrát hokej, je to můj chlap.”

Před jedenácti lety to byli absolventi mateřských škol, dnes jsou z mnohých tehdejších dětiček hráči nejvyšší hokejové soutěže světa. A celou tu dobu cvičili rychlost a dovednost.

To se muselo někde projevit.

Odchovanci čísliček

Další, a dost podstatný, rozdíl mezi hráči dřívějších dob a dneška je schopnost nynějších mladíků vstřebat spousty údajů z tzv. analytiky. Dnešní veteráni vědí od dětství, že světu vládne internet, mnozí z nich ale netuší, že to není tak dávno, kdy se telefonovalo jen z pevných linek na pevné linky, protože mobily v jejich dětství patřily pouze těm nejbohatším z horních desíti tisíc. Telefonní čísla se vytáčela, na rozdíl od dnešního vyťukávání. Dnešní mladíci kašlou na televizi. Místo dudlíka znají už od plenek sociální sítě.

Takže je nepřekvapí, když se vrátí z ledu a asistent kouče jim strčí pod nos obrazovku: hele, mladej, tady jsi měl ten puk odehrát doleva a ne ho zkoušet nahodit za soupeřovu bránu. Divili by se, kdyby šlo o záběr z předchozího střídání před dvěma minutami. Záběr ze situace před několika vteřinami je nemůže překvapit.

Tohle jsou ovšem hráči, kterým ani moc nepřekáží, že se vedení mužstev stalo záležitostí odborníků přes elektronické sledování podrobností jako třeba, zda hráč přešlapuje lépe doleva nebo doprava, zda má lepší střelu, když drží hokejku rukama od sebe vzdálenýma tolik palců nebo tolik palců. Otázka, v jakém je zrovna rozmaru nebo jak si rozumí se spoluhráči začíná být vedlejší. Nakonec, proč ne. Dostává za svůj výkon zaplaceno, takže koho může zajímat hráčova nálada nebo něco podobného? Diváka určitě ne. Ten si zaplatil, a za své peníze chce dostat zboží odpovídající jakosti.

Ostatně, neříkal už kdysi dávno hvězdný holandský fotbalista Johan Cruyff, že mu je úplně jedno, zda má jeho levé křídlo zítra narozeniny, nebo že milenka jeho pravého křídla pozítří očekává miminko? Jsme na hřišti od toho, abychom vyhrávali, ne abychom kamarádili. Po svých spoluhráčích nechci nic jiného než aby byli tam, kam jim nahraju míč. Vánoční dárky si umím koupit sám, na to nepotřebují spoluhráče, tvrdil Cruyff, a něco na tom bylo.

Řekni mi, co jíš ...

Dnešní mladíci jsou od dětství vedeni k tomu, že správná životospráva je klíčem k úspěchu. Jistě, přední hokejisté vědí už dávno, že s těžkým žaludkem na led nelez, ale počet dietních odborníků, počínaje těmi opravdu vzdělanými a konče těmi, kteří znají pár latinských slov, se díky špičkovým sportovcům zmnohonásobil.

Ne, že by žili životy asketických mnichů odněkud z podhůří Himalájí, ale dnešní mladí špičkoví sportovci si jsou moc dobře vědomi, že některé hříchy prostě budou muset oželet. Něco za něco: když nebudu večer co večer sťatý pod obraz, může se mi stát, že vydělám neslýchané peníze. Můžeme se samozřejmě ptát, co to je za život, mít na to, aby člověk mohl pít ohnivou vodu plnými doušky, a potažmo se jí muset vyhýbat jako čert kříži. Ale to už pak je věc osobní volby každého jednoho z nás.

Dnes se neutají ani jeden hřích: objímáš se v nějaké zapadlé hospodě v cizím městě se slečnou, která není tvou stálicí nebo, nedej přírodo, tvou zákonitou manželkou, a za pár minut toho jsou plné všechny televize i s pohyblivými obrázky, o sociálních sítích ani nemluvě. Ty obrázky vzápětí uvidí nejen tvoje stálice nebo, nedej přírodo, tvá zákonitá manželka, ale i tví spoluhráči, ale (a to je ještě horší) také tvůj kouč. Z toho se nevylžeš poukazem, že šlo o sestru nebo nějakou vzdálenou sestřenici.

Závěr je tedy prostinký: všechno je jinak, časy se mění, a my máme pouze dvě možnosti, z nichž můžeme použít jen jedné: buď se změníme s nimi, nebo zmeškáme vlak.

Tohle může být jedno pouze těm, kteří chodí rádi pěšky.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter