Petr Adler: Gary Bettman rozzuřil profesorku neurologie

Je sice pravda, že NHL byla první profesionální sportovní soutěží v Severní Americe, která začala zkoumat otřesy mozku svých sportovců, ale je také pravda, že výzkum skončil kvůli tomu, že pracovníci výzkumu nedostávali zaplaceno. Tak to, podle reportéra kanadské TSN Ricka Westheada, tvrdí právníci, kteří se snaží ze žalob bývalých hráčů proti lize udělat žalobu tzv. hromadnou.

To znamená, že vyberou jeden případ, který považují za (s omluvou za zběsilý výraz) nejvyhratelnější, označí jej za typický, a výsledek se pak vztahuje na všechny případy, které jsou zahrnuty do hromadné žaloby (class action). Dějí se takové zajímavosti, že právníci oznámí insercí co nejvíce rozšířenou, že jdou k soudu s tím nebo s tím, a kdo se cítí být podobnou obětí jak osoba, jejíž případ si vybrali, nechť se přihlásí, a že jde o tu nebo onu částku.

Proč by měla právě NHL platit za vysoce specializovaný (a tudíž i značně nákladný) lékařský výzkum, to už žalující strana, ale ani Rick Westhead, nevysvětlují.

Liga se, pochopitelně, brání zuby nehty. Nejen proto, že si nepřeje platit bývalým hráčům závratné částky, ale v tomto případě také proto, že kdyby se z celé věci stala ona hromadná žaloba, vybrali by si žalující právníci z té více než stovky bývalých hráčů takového, jehož případ by rozbrečel i rasa, a stačilo by jim vyhrát v tom jediném případě: rozsudek by se pak týkal všech hráčů, kteří se kdy objevili na seznamu žalujících.

O tom, že takhle prohraný případ by pro ligu byl těžko zakrytelnou modřinou pod okem ani nemluvě.

NHL si je moc dobře vědoma, co se stalo soutěži amerického fotbalu NFL. Ta, když viděla, jak se na ní začíná obecenstvo dívat kvůli podobné žalobě s podezřením, raději ustoupila, takže věc ukončila mimosoudním vyrovnáním. Moc to ale nepomohlo, protože hráči amerického fotbalu se mezitím rozhodli, že se budou tvářit politicky, začali projevovat neúctu k americké hymně, která se ozývá před každým zápasem, a to způsobilo, že druhdy všemocná NFL prodělala v minulé sezóně kalhoty.

Smutný, až tragický, spor se táhne už dlouhá léta: zhruba stovka bývalých hokejistů svého bývalého zaměstnavatele žaluje, že jim nikdy neřekl, že údery do hlavy jsou nebezpečné nejen okamžitě, ale že jejich následky mohou být dlouhodobé.

Liga se hájí několika způsoby. V první řadě, v době, o níž jde, nebyl výzkum následků zranění mozku tam, kde je dnes. A ve druhé řadě, vedení NHL pravidelně upozorňovalo hráčské odbory NHLPA, že by měly své členy poučit o vzájemné úctě hráčů, které by si měli být vědomi i tehdy, kdy hrají proti sobě v závěrečném utkání finále Stanleyova poháru. Dostávalo se jí odpovědi, aby se nepletla do věcí, do nichž jí nic není. A ve třetí řadě, namítá liga, v době, o níž jde, se začaly objevovat články ve veřejně dostupných tiskovinách, které zcela otevřeně sdělovaly, že otřesy mozku mohou mít nedozírné následky.

Shrnuto nešetrně, dává NHL ve své obhajobě najevo, že o své zdraví by měli pečovat především hráči sami.

Stejně nešetrně řečeno, žalující hráči namítají, patrně dost oprávněně, že kdyby nenastupovali k zápasům za všech okolností, tedy i jsa zraněni, mohlo by je to stát místo. Důvod byl prostý: míst v NHL je dost málo, uchazečů o ně je mnohem víc. Čili, tvrdí hráči, a co jim zbývalo?

Takže v podstatě půjde o to, zda soudci přijmou námitku ligy, že dospělí profesionální sportovci by měli vědět, co jim škodí, a vyhýbat se tomu, nebo zda přijmou žalobu, podle níž liga měla kdysi vědět něco, o čem se vědci dohadují dodnes.

Nová jiskra

Zajímavé je, že vždy, kdy to vypadá, že oheň začíná uhasínat, objeví se někdo, kdo ho zase rozfouká.

Minulý týden se komisař NHL Gary Bettman vyjádřil v rozhlasovém rozhovoru, že žádný výzkum dosud neprokázal nad veškerou pochybnost příčinnou souvislost mezi otřesem mozku a tzv. chronickou traumatickou encelopathii (CTE), což je nezvratné porušení mozku, které pravidelně vede k tragickým následkům.

Na to se ozvala s jistou dávkou rozhořčení profesorka a MUDr. Ann McKeeová (na snímku), vědkyně z bostonské university, kde se otázkou zabývají delší dobu a velice soustavně. Její oddělení zkoumalo mozky pěti zesnulých bývalých hráčů NHL (Reggieho Fleminga, Ricka Martina, Boba Proberta, Larryho Zeidela a Dereka Boogaarda), a navíc také mozky čtyř bývalých juniorských hokejistů.

Bettman ale v onom rozhlasovém rozhovoru pravil, že mu v Bostonu řekli, že nemají dostatek důkazů, aby mohli dojít k závažným závěrům o tom, že otřesy mozku způsobují CTE.

Tím ovšem píchl do vosího hnízda.

Paní doktorka McKeeová vydala rozhořčené prohlášení, které zveřejnila pouze kanadská TSN. A ani ta tak neučinila v úplném znění.

V době, kdy se Bettman sešel s Dr. McKeeovou, uzavřela její skupina vyšetřování čtyř bývalých hokejistů. Tři z nich se při zápasech prali pravidelně, ten čtvrtý tak zhruba jednou za sezónu, a těch sezón odehrál čtrnáct.

Paní doktorka napsala, že komisaři NHL řekla, že to je příliš malý vzorek, aby výzkumníci mohli dospět k nějakým závažným závěrům. Řekli jsme mu, dodala, že jsme CTE nejdříve zjistili u rohovníků, ale že vědci zatím nemohou říci, zda přítomnost CTE ve vyšetřovaných mozcích způsobily obvyklé nárazy do hlavy během hokejových zápasů nebo zda hlavní úlohu hrály bitky.

Až na to, že jak jiní vědci z jiných pracovišť, tak i ona sama připustila, že věda o CTE je stále ještě v plenkách.

Do sporu se připletl také bývalý skvělý brankář, později senátor za kanadskou liberální stranu, Ken Dryden. NHL podle něj neučinila dost, když před osmi lety zavedla pravidlo číslo 48, které zakazuje nárazy do oblasti ze strany a tak, že soupeř nevidí, co se na něj hrne (lateral, blindside hits). Dryden tvrdí, že by soutěž měla zakázat všechny údery do oblasti hlavy, tečka.

Inu, poznamenal Bettman, Ken má názor, a znám spousty jiných, jejichž názor se liší.

Záměrné zanedbání?

Právníci, kteří zastupují nespokojené bývalé hráče, také tvrdí, že se NHL vědomě vyhýbala řešení otázky, co s otřesy mozku.

Právníci, kteří zastupují ligu, naopak sdělili soudkyni okresního soudu v Minneapolis Susan Nelsonové, že se protivná strana plete. Ne, neříkají, že v hrdlo lže. Jestliže se vědci zatím nedokázali dohodnout na průkaznosti tvrzení, že otřesy mozku vedou k trvalým poruchám, včetně CTE, jak toho může dosáhnout sportovní soutěž?

Ve hře už není tak moc spor, zda by bývalí hráči měli být sami od sebe vůči sobě zodpovědnější.

Ve hře je ona otázka hromadné žaloby: kdyby to soudkyně Nelsonová připustila, bude jeden případ zastupovat nejen onu zhruba stovku bývalých hráčů, kteří žalují dnes, ale v případě potřeby i dalších zhruba pět tisíc jim podobných, kteří se přihlásili, že i oni by si rádi ukousli z tak štědrého koláče.

Paní soudkyně může, alespoň teoreticky, nařídit oběma stranám, aby se dohodly mimosoudně. Zda tak učiní zůstává v mlhách.

Půjde opět o hry se slovíčky. Tak třeba: zástupce komisaře NHL Bill Daly řekl soudkyni Nelsonové pod přísahou, že povinností kanceláře ligy je udržovat její sport co nejbezpečnější, aniž by se nějak moc měnila tzv. kultura tohoto sportu.

Slůvka kultura se zde zneužívá k vyjádření pojmu tradice nebo zvyklosti. Tohoto zneužití používají obě strany sporu ve zhruba stejném smyslu.

Právník žalujících dále prohlásil, že Daly řekl, že liga netoleruje záměrné údery do hlavy. Své rozhořčení opíral o výpověď vice-presidenta NHL přes hokejové záležitosti Colina Campbella. Ten totiž řekl, že některé údery do hlavy jsou v mezích pravidel.

Žalující právník patrně nikdy nenavštívil žádný hokejový zápas, v němž jde o body.

Liga v každém případě tvrdí, že i kdyby byl vztah mezi hokejem a CTE prokázán, případ každého hráče se liší od ostatních případů, takže dělat z nich hromadnou žalobu je výslovný výsměch. Nemluvě o tom, že poměřovat znalosti vědy staré více než půl století se dnešními vědomostmi je výsměchem logice.

Složitý případ

Otřes mozku se od jiných zranění, která mohou utrpět špičkoví hokejisté, liší tím, že nikdo neví přesně, co všechno úraz obnáší, ani jak dlouho potrvá léčení. U zlomené nohy stačí takovému chirurgovi jeden pohled na roentgen. U mozku nestačí ani armádě neuorologů spousty hloubkových počítačových snímků (CT, čili computer tomography) nebo snímků pořízených za použití magnetické resonance (MRI aneb Magnetic Resonance Imaging). Zatímco u tržné rány či zlomeniny může lékař říci s jistou mírou pravděpodobností, kdy asi se hráč nvrati do výrobního procesu, u otřesů mozku nemůže dlouho říci nic, a nakonec nemůže odpovědět na otázku, co ten úraz, utrpěný třeba ve dvaceti letech, s člověkem udělá, až mu bude dvakrát tolik.

Běžně dostupné údaje jsou s to odstrašit mladé lidi, aby se vůbec kdy snažili se stát hokejisty.

NHL dnes nechává odvolávat ze hry hráče, kteří utrpěli naráz, jenž by mohl třeba či možná vést k otřesu mozku (a hráči proti tomu protestují: kolik z nich bude za pár let žalovat, že jim měla liga nařídit čtvrt roku pracovní neschopnosti a neudělala to?).

Nejvíc odstrašující příklad ze všech: málem dvě třetiny hráčů, kteří utrpěli otřes mozku, ukončily do tři let kariéru.

Špatné je to, že mnohý hráč sice utrpí otřes mozku, ale nikdy mužstvu neohlásí, že mu není dobře. Hrozilo by mu totiž, že bude muset bezpodmínečně podstoupit tzv. přezkoušení podle protokolu o otřesech mozku (concussion protocol). Zvláště mladší hráč žije v pevném přesvědčení, že kdyby mužstva věděla, že prodělal otřes mozku, váhala by, zda ho najmout.

Jen si představte kluka dejme tomu pětadvacetiletého, kterému vypršela smlouva, a on touží po nové. A generální manažer mu říká: pět miliónů za sezónu na pět sezón? Vy jste zešílel. Loni jste utrpěl otřes mozku, tak já vám nabízím jeden rok za půldruha miliónu, a když budete mít kliku, budete ve formě a zůstanete zdravý, můžeme si napřesrok popovídat znovu.

Nebo jiný případ: tehdejší brankář Toronto Maple Leafs James Reimer nedohrál zápas proti Montreal Canadiens. Pro zranění v horní části těla.

Jeho záskok Jonas Gustavsson řekl, že kolega utrpěl otřes mozku. Tehdejší kouč Ron Wilson na přímou otázku odpověděl neméně přímo: Gustavsson není neurolog, tudíž neví ani dost málo, o čem je řeč.

Otřes mozku Jamese Reimera se neobjevil ve statistikách, zmíněných o pár odstavců výše.

Co to říká o těch statistikách? Pouze to potvrzuje pravidlo, že statistiky jsou velice přesným výpočtem na základě velice nepřesných (až podezřelých) údajů.

Paní soudkyně Susan Nelsonová bude muset oddělit zrno od plev, ale před tím bude muset rozhodnout, co vlastně je zrno, a co jsou plevy.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter