Petr Adler: být jednička, to je někdy strašná dřina

Hráč, kterého si nějaké mužstvo vybere jako jedničku, nemusí mít ve svých začátcích v NHL moc jednoduché časy. Zvláště, když se jmenuje Auston Matthews (na snímku) a vybrali si ho torontští Maple Leafs.

Všeobecně se od vybraných jedniček očekává, že se dostanou do prvního mužstva ihned po svém prvním tréninkovém táboře. A když nezačnou okamžitě zářit, začnou je pomlouvat jak novináři, tak příznivci. To aby měl takový mladík hroší kůži, neposlouchal rozhlas, nekoukal na televizi, nečetl noviny a na internetu aby koukal jenom na stránky o levných koupích a prodejích veškerého zboží z druhé ruky (lhostejno, zda kradeného nebo ne).

A když se stane, že loterii NHL vyhraje Toronto, je to desetkrát horší. Možná stokrát. Toronto totiž žije v poněkud scestném přesvědčení, že je středem vesmíru tak, jak ho známe. Zatímco ostatní mužstva mají v kabině po tréninku nebo po zápase dejme tomu tucet novinářů (to už musí být, aby se jich sešlo víc, i v Kanadě), Maple Leafs mají akreditovaných novinářů snad dvě stovky, a každý z nich chce trumfnout všechny ostatní nějakým sensačním sólokaprem.

Jemně řečeno: umění dělat z prdu kuličku přivedli v Torontu na vrchol lidského snažení.

A teď tam přijde mladík odněkud z Arizony, od něhož se očekává, že obratem udělá z mužstva skupinu mistrů, jejichž sláva se bude dotýkat hvězd, a že teď už je na čase začít plánovat, odkud vyrazí a kam bude směřovat průvod na oslavu zisku Stanleyova poháru.

V příštím roce to bude přesně padesát let od chvíle, kdy Maple Leafs vyhráli pohár naposledy. Teď, když máme Matthewse, volají fanoušci, teď je ta pravá chvíle k zisku rady dalších. Najdou se sice mezi stovkami torontských novinářů i tací, kteří se snaží veřejné nadšení trochu zbrzdit, jenže jejich hlasy zní jako hlasy žíznících na poušti.

Zatímco NHL je nadšena, že má ve svých řadách prvního arizonského rodáka (v roce 2010 uvítala první hráče, kteří se narodili v Kalifornii), mnozí torontští už začali srovnávat Matthewse s novodobým Mesiášem.

Naštěstí se našlo pár hráčů, kteří se rozhodli, že mu poradí, jak se má potýkat s Torontem tak, aby se z toho nezbláznil.

“Zůstaň svůj, hraj naplno, poslouchej sebe a svého kouče, a všechno ostatní pust z hlavy,” řekl útočník Alexander Ovečkin, jednička výběru roku 2004 (Washington Capitals).

Aaron Ekblad, jednička výběru roku 2014 (Florida Panthers), Matthewsův spoluhráč v mužstvu mladíků Severní Ameriky, porovnal, co se dělo s ním s tím, co se už dělo, děje dnes a bude dít kolem Matthewse: “Co jsem zažil já, to se nedá srovnávat s Torontem. Tady bude pod děsným drobnohledem.”

Na první pohled se zdá, že tohle si Matthews uvědomuje. Když se na něj po vítězství mladíků nad Finskem vrhli torontští novináři, jak se mu hrálo prvně před obecenstvem v Air Canada Centre, převedl okamžitě řeč na to, jak se dařilo jeho mužstvu.

Obránce Ekblad se doplnil: “Já měl svým způsobem kliku, protože jsem byl většinou mimo obrazovky místních radarů. Když jsem čas od času vstřelil branku, psalo se o tom jinde. Málokdy se mi stalo, že by mi novináři kladli spousty otázek nebo že bych byl ve středu pozornosti.”

A pak tu byla ještě jedna věc: “Měl jsem také kliku, že jsem na začátku bydlel v rodině (hokejového veterána) Willieho Mitchella. Tam jsem se naučil spoustě věcí. Nasával jsem od Mitchellů vědomosti jako houba. Zjistil jsem, že se vyplatí naslouchat starším.”

Inu, zatím to je dobre. Matthews rozhodně nezopakoval chybu Alexandera Daiglea.

Daiglea si v roce 1993 vybrali jako prvního Ottawa Senators. Daigle tenkrát vyjádřil náramné potěšení, neboť: “Důležité je být jednička. Dvojku si stejně nikdo nezapamatuje.”

Dvojkou se tehdy stal Chris Pronger (Hartford Whalers). Jistě, Whalers už zanikli, ale Pronger zůstává legendou. A Daigle zůstává symbolem krátkozrakosti tehdejšího vedení Senators.

Takže závěrečná Ekbladova rada Matthewsovi asi zůstává v platnosti: “A hlavně drž hubu.”

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter