Pan Knír McDonald: Jágr v Síni slávy, to bude oslava. Ale třeba nikdy neskončí

Potem zborcená tvář, mohutný rezavý knír, přecházející v plnovous a slastný, blažený výraz. Lanny McDonald se Stanley Cupem. Jsou to už skoro tři desítky let, ale fotka veterána z Calgary, který se na sklonku kariéry dočkal odměny za svoji vášeň k hokeji, dál inspiruje. A co víc, třiašedesátiletý kanadský bourák pořád hraje hokej, i když jen na veteránských exhibicích. Na jedné z nich při nedávném mistrovství světa pohovořil o svém pohledu na současný hokej i o českých hokejistech ve spojení se Síní slávy, jíž šéfuje.

Během šestnácti let v NHL ani jednou neodložil dvě věci. Svůj knír a vetchou, jednoduchou vestu. „Nikdy mě nezklamala. V žádném ze všech těch tvrdých soubojů,“ usmál se Lanny McDonald v šatně moskevského ledového paláce, kde před pár okamžiky spolu s Cheliosem, Kurrim, ale třeba i Moravcem či Janeckým zápolil s ruskými legendami. „Bylo úžasné, jak se tu dali dohromady staří přátelé. Perfektní oslava hokeje. Pro ruské fanoušky i pro nás samotné,“ lebedil si.

A vy to evidentně pořád máte v rukou, dal jste jeden z gólů…
„No, zase taková sláva to není, ale já miluju tuhle hru, miluju to kamarádství a pospolitost, které s sebou přináší. Když se tohle všechno spojí, je obrovská radost být toho součástí.“

Hrajete ještě často?
„Pořád se mi daří zahrát si tak dvacet zápasů ročně. Přijde mi, že je to tak akorát, abych se udržel v kondici. Netrénuju, prostě jen hraju a bavím se hokejem.“

A váš charakteristický knír stále jen zastříháváte?
„No jo. Už ho mám dvaačtyřicet let! A kdybych ho někdy opravdu oholil, dva až tři roky bych se musel skrývat, než mi naroste znova.“

Viděl byste rád, aby hokejisté tuhle módu z vašich časů zase ve velkém obnovili?
„Víte, to je každého věc. Pro mě je knír součást mé osobnosti. I když už není zrzavý - ve skutečnosti je velmi bílý - je pořád sranda mít ho. I díky němu si mě lidé pamatují.“

Jako šéf Síně slávy v Torontu už jste přijal prvního Čecha, Dominika Haška. O Jágrovi jako dalším v řadě není pochyb, že?
„No, jestli někdy skončí, je třeba říct… Možná se to nikdy nestane. (směje se) Bude to úžasná oslava, až nastane čas Jaromíra přijmout. Jeho čísla v kariéře jsou evidentní, k tomu přidejte senzační odhodlání hrát pořád v jeho věku na tak vysoké úrovni. To je fenomenální.“

Sám jste měl dlouhou kariéru. Umíte si představit, co musí obětovat, aby stále vydržel mezi nejlepšími?
„Co on předvádí, to je především absolutní svědectví o tvrdé dřině mimo led. Nejen aby sám sebe udržel ve špičkové formě, ale zároveň aby neustále poháněl mladé kluky z jeho lajny na Floridě, aby byli lepší. Když jste skvělý lídr, jako je on, měli byste hrát dál. Když to milujete, dobře pro vás.“

Vidíte i další české hráče, kteří by mohli mít šanci jednou dostat plaketu v Síni slávy?
„Přemýšlím o všech možných typech hráčů. Ať už to jsou Češi nebo třeba Rusové, Finové, Švédi… Všichni mají šanci, a to se mi na Síni slávy právě líbí, že je mezinárodní. Rádi přijmeme každého a těšíme se na to, až to bude další Čech. Nepochybuju, že to bude paráda.“

Jak se vám líbí současná NHL, která už není tak tvrdá jako za vašich časů, ale spíš hodně technická?
„Ano, je to dnes víc o technice, ale hráči jsou stejně větší, rychlejší, silnější a lepší sportovci než jsme byli my. Dnešní hokej se hraje v obrovské rychlosti s úžasnými dovednostmi všech v týmu. Rozdíl mezi první a čtvrtou lajnou, když jsem já hrál, býval docela velký.  Teď může vaše čtvrtá lajna hrát proti soupeřově první, protože je ve hře všude nepřeberné množství talentu. A když nemáte dobrého brankáře, nejste nic.“

Když jste končil, do NHL začínali naplno proudit hráči z Evropy. Jak pomohli hře jako takové?
„Po roce 72 a sérii se Sovětským svazem, pak po Canada cupu v roce 76, se najednou otevřely dveře pro evropské hráče, kteří poznali, že v NHL můžou hrát. Pro spoustu z nich to bylo splnění snu. My si vždycky vážili čistého umění, které evropští kluci přinášeli, čímž nás severoamerické hráče nutili hrát líp, s větším uměním, abychom neztráceli.“

K vám do Calgary v roce 1988 dorazil Jiří Hrdina, v Evropě už tehdy superstar. Jak na něj vzpomínáte?
„Jiri byl jeden z mých nejoblíbenějších spoluhráčů, s nimiž jsem se kdy setkal. Byl velkou součástí naší cesty za Pohárem v roce 1989. Nejen, že byl velmi nadaný, na ofenzivní i obrannou hru, ale byl to i úžasný člověk.“

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter