Ohlédnutí: Trnitá cesta ze země tisíce jezer do země hokeji zaslíbené

Finský hokej se do slavné zámořské soutěže prokousával ztuha. Ani na mezinárodní scéně neměla tato malá skandinávská země na růžích ustláno. Dlouho zůstávala ve stínu většího a úspěšnějšího švédského souseda. Koncem sedmdesátých let prorazili stopu první finští pionýři a jejich následovníci tuto stopu učinili nesmazatelnou.

Prvním finským „born and trained“ hráčem (tedy hráčem, který se zde nejenom narodil, ale prošel i tréninkovým systémem) v NHL byl Matti Hagman. V roce 1976 debutoval v dresu slavných Bruins, které tehdy vedl Don Cherry, pozdější legendární komentátor. Finský šikula si zahrál i finále Stanley Cupu, jako první Fin v historii a jako vůbec první v Evropě trénovaný hráč. V Bostonu ale nedostával moc příležitostí, proto se na čas vrátil zpět do Finska. Do zámoří znovu zamířil v roce 1980 v dresu Olejářů z Edmontonu. Rozený centr se přesunul na křídlo a prožil dvě celkem produktivní sezóny po boku Messiera a Andersona. Poté už se definitivně přesunul do Evropy.

A pak už na neslavnější kluziště světa vlétl první „finský blesk“. Jari Kurri se v Edmontonu postavil na křídlo Gretzkyho útoku a vznikla tak jedna z nejproduktivnějších dvojic v dějinách NHL. Za svou zámořskou kariéru nasázel finský křídelník 601 gólů a na více než polovinu mu nahrála právě legendární „devadesátdevítka“. S Oilers vyhrál celkem pět pohárů. Ačkoliv by se mohlo zdát, že byl Kurri pouhá mašina na góly, byl to komplexní útočník, platný na obou koncích kluziště. V 80. letech byl považován za jednoho z nejlepších defenzivních útočníků ligy.

Poměrně nenápadnou, ale vcelku úspěšnou stopu zanechal v NHL útočník Ilkka Sinisalo. Převážnou část své jedenáctileté zámořské kariéry prožil ve Philadelphii, ke konci si ještě krátce zahrál za tehdejší Severní hvězdy z Minnesoty a Krále z Los Angeles. Celkově odehrál skoro 600 zápasů s bilancí 426 bodů (204 gólů a 222 asistencí). V roce 2017 podlehl rakovině prostaty.

Ve finále playoff 1985 se v sestavě hvězdných Oilers objevilo další finské jméno. Tři zápasy finálové série s Flyers odehrál i útočník Esa Tikkanen, který se v sestavě objevil bez jediného zápasu v základní části. Oilers sérii zvládli, vyhráli svůj druhý titul v řadě a podle tehdejších pravidel měl mladý finský útočník nárok na to, aby bylo jeho jméno poprvé vyryto na podstavec neslavnější hokejové trofeje. „Tikky“ se stal v Edmontonu rychle oblíbencem místních fanoušků. Byl to defenzivní dříč a velký provokatér, který se dostával protivníkům pod kůži především neustálými průpovídkami během hry. S Edmontonem si vítězství ve Stanley Cupu zopakoval ještě třikrát a poslední pátý prsten získal v roce 1994 v dresu Rangers.

Dalším útočníkem, který úspěšně reprezentoval finskou hokejovou školu v osmdesátých letech, byl Christian Ruuttu. Ten prožil šest velice solidních sezón v Buffalu Sabres, kde v sezóně 1987-88 zaznamenal osobní rekord 71 bodů za 26 branek a 45 asistencí. Čeští fanoušci si ho mohou pamatovat z finské reprezentace, za kterou často nastupoval na mistrovství světa. 

Finský hokej v osmdesátých letech ale nebyli jen skvělí útočníci. V NHL se prosadilo i několik finských beků, třeba Risto Siltanen, který odehrál 562 zápasů za Edmonton, Hartford a Quebec, ve kterých nasbíral 355 bodů.   

Přes 1300 zápasů odehrál v NHL obránce Teppo Numminen. Převážnou část z toho ve Winnipegu Jets, tedy těch původních, kteří se později přestěhovali do Phoenixu. Ti mu také nedávno vyvěsili dres s číslem 27 pod strop domácí arény. 

V sezóně 1992-93 vlétl do kanadsko-americké národní hokejové ligy další rychlonohý Fin. Teemu Selänne nastřílel ve své nováčkovské sezóně rekordních 76 gólů, celkem zaznamenal 132 bodů a po právu získal Calderovu trofej pro nejlepšího nováčka. Hranici 50 gólů překonal ještě dvakrát a celkem čtyřikrát pokořil stobodovou hranici. „The Finnish Flash“, jak se Selännemu přezdívalo, byl také historicky prvním vítězem Maurice „Rocket“ Richard Trophy, trofeje pro nejlepšího střelce základní části NHL, udělované od sezóny 1998-99. 

Z Winnipegu, který ho draftoval, byl vyměněn do Anaheimu, kde utvořil velice produktivní dvojici s Paulem Karyiou. V roce 1998 byl vyhlášen nejužitečnějším hráčem Utkání hvězd, jako první Evropan v historii. Oklikou přes San Jose a Colorado se do Anaheimu vrátil v roce 2005. O dva roky později se v dresu Kačerů dočkal vítězství ve Stanley Cupu. Celkem odehrál v NHL úctyhodných 1452 zápasů s bilancí více než bod na zápas (1457 bodů za 684 gólů a 773 přihrávek). V roce 2017 byl jako druhý Fin v historii (po Jari Kurrim) zvolen do Hokejové síně slávy v Torontu.

Klubovou historii slavných Canadiens přepsal jiný Fin. Centr Saku Koivu se stal prvním evropským kapitánem Habs a zůstal jím po dlouhých deset let. Spolu s legendárním Jeanem Beliveauem jsou tak nejdéle sloužícími kapitány tohoto slavného týmu. Ač sužován častými zraněními, vždy se dokázal vrátit a držet svou hru na vysokém standardu. 

Nezastavilo ho ani několik operací kolene, zranění oka či dokonce rakovina lymfatických uzlin. Za svou oddanost a vytrvalost získal v roce 2002 trofej Billa Mastertona. V roce 2007 vyhrál King Clancy Trophy, udělovanou za příkladné vůdcovství na ledě i mimo něj. V roce 1995 získal s finským národním týmem historický první titul mistra světa. Po 14 letech v dresu Montrealu se přesunul do Anaheimu, kde se sešel s další finskou legendou Teemu Selännem. Zámořskou kariéru ukončil v roce 2014.

Na mistrovství světa 1995 hrál v jednom útoku s Koivem i Jere Lehtinen. Levé křídlo, vyznávající poctivou defenzívu, bylo draftováno Minnesotou North Stars v roce 1992 jako 88. celkově. V NHL debutoval v sezóně 1995-96 už v dresu Dallas Stars, kam se tým přestěhoval. Celou svou patnáctiletou zámořskou kariéru strávil v jejich dresu s hvězdou. Třikrát získal Selke Trophy, cenu pro nejlépe bránícího útočníka a v roce 1999 se dočkal vyrytí svého jména na slavný pohár Lorda Stanleyho. V roce 2017 vyvěsili Stars jeho dres s číslem 26 pod strop domácí arény.

Dalším finským hokejistou, na jehož dres v nejslavnější hokejové lize světa bylo vyšito kapitánské céčko, byl útočník Olli Jokinen. Respektovanou pozici zastával v týmu Florida Panthers pět let. Celkově odehrál v NHL přes 1200 zápasů, ale v playoff si zahrál pouze jedinkrát a to po přestupu do Calgary.  

Cestu finským gólmanům v NHL prošlapávalo zejména trio Markus Mattson, Kari Takko a Jarmo Myllys. Mattson naskočil do kolotoče NHL v sezóně 1979-80 a za 4 sezóny odehrál skoro 100 zápasů. Dvojnásobný medailista z juniorských šampionátů Kari Takko odchytal šest sezón v týmu Severních hvězd z Minnesoty, převážně jako záložní brankář. V sezóně 1990-91 se krátce objevil v dresu Oilers a poté se vrátil do Evropy. V týmu North Stars se potkal i s dalším finským brankářem Jarmo Myllysem. Ten však dostával ještě méně příležitostí než Takko. Za čtyři sezóny odchytal pouhých 39 utkání a přesunul se zpět na starý kontinent.

Prvním z finských gólmanů, který na sebe výrazně upozornil, byl Miikka Kiprusoff. Populární „Kipper“ prožil nejúspěšnější část kariéry v dresu Plamenů, kam přestoupil ze San Jose Sharks. Kanadskému celku pomohl do finále playoff v roce 2004. O dva roky později vyhrál Vezinovu trofej pro nejlepšího brankáře sezóny. Jeho průměr obdržených branek v sezóně 2003-04 byl 1,69, což znamenalo nejnižší hodnotu v moderní éře NHL (od roku 1967).

Kiprusoffův úspěch výrazně umetl cestičku pozdější vlně jeho krajanů jako Kari Lehtonen, Antti Niemi, Nicklas Backstrom či současné hvězdě bostonských Medvědů Tuukku Raskovi. A zapomenout nesmíme ani na Pekku Rinneho.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter