Ohlédnutí: Ted Lindsay a jeho nerovný boj

Zprávy o bohatství sportovců jsou běžnou součástí informačního sumáře jednadvacátého století. Profesionální hokejisté žijí v relativním blahobytu a není třeba být ani přehnaně chudý, aby člověk trochu záviděl. NHL rovná se miliónové gáže. Zvykli jsme si na to spojení, jako by tu bylo odnepaměti. Jenže ono tu odnepaměti nebylo.

NHL padesátých let byla jiná. Lístek na hokej stál kolem tří až čtyř dolarů, tj. řekněme padesátkrát méně než dnes, mzdy nejlepších hráčů se počítaly na tisíce, v krajním případě desetitisíce ročně, tedy cca tisíckrát méně než dnes. Neexistovaly žádné garance ani jistoty, natož víceleté kontrakty. Pokud byl hokejista zdráv, mohl podepsat za pár stovek nebo tisíc na další rok. To byla jeho jediná jistota.

Klubů v NHL bylo šest. Zájemců o místo v některém z nich nepočítaně. Mezi jednotlivými mužstvy se vedla víceméně otevřená válka, nenávist se povýšila na přednost. Pokud hráč podepsal některému týmu NHL, znamenalo to současně závazek zcela se distancovat od zbylých pěti.

Týmy se vzájemně vyhýbaly, jak jen to šlo. Hráči raději přecházeli na druhou stranu ulice, než by potkali soupeře; zvedali se v restauracích k odchodu, jakmile vešel nějaký protivník. Než by se dvě mužstva setkala v jednom vlaku, byli manažeři ochotni najmout tucet taxíků a nasoukat do nich celou svou družinu. Za jediné místo, na kterém bylo možné se setkat, se považovalo kluziště.

„Byli jsme utvrzováni v názoru, že ti chlápci jsou náš nepřítel,“ vzpomínal Dick Duff, někdejší hvězda Toronta a Montrealu a pozdější člen Hokejové síně slávy. „Jestli máte bratra v soupeřově týmu, je to špatné. Počítejte, že se uvidíte jednou doma, až oba skončíte kariéru. Tak to prostě bylo.“

Rebel z příčiny

Hvězdou Detroitu padesátých let nebyl jen Gordie Howe. Oddanou duší týmu byl také o tři roky starší Ted Lindsay, jenž v letech 1952–56 dělal dokonce Wings kapitána. O hráči, který spolu s Howem a Abelem vytvořil obávanou „Production Line“, se dodnes vyprávějí legendy. Jeho kuráž byla stejně výjimečná, jako rychlost a tvrdost jeho pěstí, pro které se mu přezdívalo „Terrible Ted“ (Hrozný Ted).

Za svou kariéru v NHL dal v 1068 utkáních 379 branek, k nimž přidal 1808 trestných minut. Střílel góly, rozdával a schytával rány. Za spoluhráče by se bil do roztrhání těla, pro vítězství byl odhodlán udělat cokoli.

Když v prvním kole play off 1956 narazil Detroit na Toronto, objevila se před třetím utkáním na ledě Maple Leaf Gardens v novinách a místním rádiu zpráva, podle níž se skupina fandů chystala Howea a Lindsayho zabít. Mělo jít o odvetu za zranění útočníka Leafs Toda Sloana. Rok potom, co se fanoušci Montrealu kvůli suspendaci Maurice Richarda proměnili v běsnící stádo, mohla taková hrozba leckoho vyděsit.

Kampak s tím na Lindsayho! Utkání se nakonec konalo podle původního plánu a po vyrovnaném průběhu dospělo za stavu 4:4 do prodloužení. Náhoda tomu chtěla, že ho rozhodl právě Lindsay, který v čase 64:22 zajistil hostům vítězství brankou na 5:4. Přestože měl Detroit o tři dny později nastoupit k dalšímu zápasu na témže ledě, nechal Lindsay atentátníkům jasný vzkaz, jak vážně je bere. 

Po závěrečném klaksonu si stoupl do středového kruhu, vsadil hůl do ramene jako pušku (viz snímek) a obkroužil zkoprnělé obecenstvo předstíranou palbou. Pokud ego vyhrožujících zoufalců přímo na stadiónu neprasklo, foukali si ho doma hodně dlouho.

Lindsay byl nejen vynikajícím hokejistou, ale také silnou osobností. Rebel v tom nejčistším smyslu slova. Na rozdíl od Gordieho Howea, za něhož všechny záležitosti mimo led řešila manželka Colleen, se jeho starší spoluhráč nebál říct vlastní názor. V poválečné éře měly kluby nad hráči takřka absolutní moc. Neexistovali agenti, smlouvy se vyjednávaly tváří v tvář mezi manažerem a hokejistou. Garance kontraktů? Žádné.

„Byla to diktatura,“ pamatuje si Lindsay. „Mohli vám říct ‚Skákej!‘ a vy jste mohli jen pokorně odvětit „Kolikrát a jak vysoko?‘ Všechno, co jsme chtěli, bylo hrát hokej. Bylo to naše živobytí. Kontrakty se dojednávaly stylem: ‚Ber, nic lepšího stejně nedostaneš...‘“

Kolem stadiónů nebyl problém narazit na vysloužilé hokejisty, jejichž kariéru ukončilo vážné zranění. Prodávali zpřelámané hole, které jim blahosklonně přenechali stále aktivní spoluhráči. Nebo rovnou žebrali. V pramálo ohleduplné době se daným stavem nikdo nezabýval. Osud odkopnutých nikoho nezajímal.

Spojme se

Přestože komunikace s hráči soupeře nebyla jednoduchá, domluvil se v roce 1952 Lindsay s další významnou osobností ligy, Dougem Harveym z Montrealu, na založení Penzijního fondu pro hráče. Proces to byl ale zdlouhavý a bolestivý.

„Formovat nějakou asociaci, když nemluvíte jeden s druhým, bylo velmi náročné,“ přiznal hlavní iniciátor jejího vzniku. „99 % hráčů byli Kanaďané. Jakmile skončila sezóna, rozutekli jsme se všichni do svých domovů po celé zemi a viděli jsme se zase v září v přípravném kempu.“

Lindsay byl sice respektovaný, ale pro své herní založení soupeři ne zrovna milovaný protivník. S Harveym navíc nebyli nijak zběhlí ve finančních záležitostech, s problémy jim zpočátku nikdo nepomohl.

Většina hráčů na výzvy k jednotnému postupu neslyšela. Báli se, nelíbila se jim představa „odborů“, o nichž přitom v počátku nebylo ani řeči. Cíle byly mnohem skromnější. Po několika letech porodních bolestí se některé podařilo částečně přesvědčit. K prvnímu koordinovanému postupu došlo během NHL All-Star Game 1955, konané těsně před začátkem sezóny v Detroitu.

Hráči se v tajném zasedání dohodli vybrat z každého týmu jednoho reprezentanta a současně stanovili základní výši sto dolarů jako příspěvku do společného fondu. „Nic tehdy nebylo publikováno, nikdo nevěděl, co děláme,“ přiznal Lindsay. „Dostat ale z hráčů sto dolarů bylo na tu dobu hodně těžké. Za rok jsme měli pohromadě jen kolem pěti a půl tisíce.“

První NHLPA

V relativní tichosti pak byl 12. února 1957 na tiskové konferenci v New Yorku oznámen vznik hráčské asociace NHLPA. Žádné rozhořčení, výhrůžky, ani veřejně deklarovaný pocit křivdy. Žádné konkrétní požadavky. Nic než prosté oznámení a vyslovení touhy pracovat s ligou společně na dalším vývoji hry.

„Bylo to jako zázrak,“ popisoval později genezi vzniku asociace Lindsay. „Vlastníci o tom neměli tušení a myslím, že je pořádně ranilo, že jsme dokázali takovou věc udržet v tajnosti. Bob Feller z baseballové asociace mě dostal do kontaktu s právníky v New Yorku. Kdyby tehdy platily dnešní zákony, všichni majitelé by byli ve vězení. Bylo to regulérní otroctví.“

Fakt, že se hráči dokázali alespoň částečně sjednotit – asociace totiž stále nesdružovala všechny – vyvolal v majitelích klubů obrovské obavy. Srocování hokejistů vnímali jako hrozbu, s níž hodlali rázně zatočit. Zatím sice nezazněly žádné zvláštní požadavky, ale co když s něčím přijdou příště?

Co si o sobě myslíte, bando bolševiků

Snaha chlapíků, co měli povoleno pouze honit puk po ledě, v nich vedle jiného vyvolala silnou vlnu pohrdání. Co si o sobě vůbec myslí? „Nejsem Einstein, ale nejsem ani hlupák a pokud něco dělám, dělám to pořádně,“ komentoval někdejší dění Lindsay. „Vlastníci na nás ale vždycky pohlíželi jako na pitomce...“

Pod největší tlak se dostali hráči Detroitu a Toronta, kde tou dobou vládli skuteční monarchové Jack Adams a Conn Smythe. „Po vyhlášení jsem hned věděl, že až se vrátím domů do Olympie, bude tam zuřit válka. Adamsovi stoupl tlak, že vypadal, jako by ho někdo natřel červenou barvou...“

Válka skutečně začala a používaly s v ní hodně nekonvenční zbraně.

Conn Smythe nazval své hráče komunisty a bolševiky, Jack Adams si je podával jednotlivě. Systematický psychický nátlak naleptával soudržnost křehké organizace, přičemž největší porce špinavostí byla pochopitelně nachystána pro Lindsayho.

V novinách se začaly objevovat lživé informace očerňující hráčův morální kredit. Smyšlené pomluvy spoluhráčů, šikovně podvržená zpráva o horentním několikadesetitisícovém platu, který měl údajně u Red Wings pobírat. Bylo snadné všemu uvěřit. „Formuješ unii, taháš z nás příspěvky a sám se válíš v penězích?“ ptali se spoluhráči.

Když po nějakém čase došlo na lámání chleba, postavili se za asociaci pouze hokejisté Toronta, kteří požádali ontarijskou pracovní radu, aby uznala unii jako jejich schváleného zástupce. Poslední ranou do vazu bylo, když kolotoči nepravd a osobních útoků podlehla většina kabiny Detroitu, která se rozhodla z asociace vystoupit.

V únoru 1958 tak Lindsay ukončil svou snahu a definitivně hodil ručník do ringu. „Za Toronto hráli v té době chlapi. Spousta z nich měla rodiny, přitom mohli být posláni domů a nedostali by ani cent. Takový byl jejich život, taková byla jejich profese. Když o něco šlo, dokázali, že jsou chlapi. Detroit dokázal opak,“ nebral si servítky.

Postoj přeběhlíků samozřejmě lze lidsky pochopit. V unii tehdy zdaleka nebyli všichni. Její členové byli otevřeně perzekuováni, vysedávali na lavičce náhradníků, nebo byli posíláni do nižších soutěží. Žádný z nich se přitom s ohledem na výši svých příjmů nemohl finančně zajistit na delší dobu dopředu. Závislost na přízni vedení byla příliš silná.

Detroit na čele, na zádech, v srdci

V době skonu NHLPA už Lindsay nebyl hráčem Detroitu. Situaci neměl pod kontrolou, což byl záměr. O rok dříve, v červenci 1957, jej Jack Adams v rámci systematicky realizované pomsty vyměnil do Chicaga. Oficiální zdůvodnění znělo, že Red Wings potřebují omladit a Lindsay je ve 32 letech za zenitem. Tou dobou přitom forma silových hráčů kulminuje a Lindsay měl za sebou nejlepší ročník v kariéře. S 85 body (30+55) právě vytvořil ligový rekord mezi levými křídly, v kanadském bodování soutěže skončil druhý za Howem!

Kariéra hvězdného borce nabrala v nejhorším celku NHL sestupnou tendenci, stejně jako výkony Wings bez Lindsayho. „Byl jsem v Chicagu tři roky, ale nikdy jsem se nestal Jestřábem. Managementem i fanoušky jsem byl přijat skvěle, ale zažil jsem tam jen průměrné roky. Měl jsem Detroit na čele, na zádech, v srdci. Asociace změnila můj život.“

Přestože byla myšlenka unie účelovou kampaní majitelů rozbita, základ byl položen. Dnešní NHLPA vznikla o deset let později, v roce 1967 v Torontu.

Současná úroveň hráčských mezd, která je v ostrém kontrastu s dobou Teda Lindsayho, dokazuje, jak křivolaké jsou cesty osudu a jaké paradoxy, včetně periodicky se opakujících výluk, nabídl následný ekonomický vývoj.

Příběh vzpurného hokejisty, který nás první březnovou neděli navždy opustil, je velmi věrně ztvárněn ve filmu Net Worth, v České republice vysílaným pod názvem Nerovný boj.

(Upravený příběh je z knihy Jiřího Laciny - Legendy NHL, 2007)

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter