Naplní Nylander očekávání? Takto si po návratech vedly jiné stávkující hvězdy

William Nylander zvolil cestu, kterou se před ním vydala řada jeho slavných předchůdců. Odmítl ustoupit ze svých požadavků i za cenu toho, že zmešká klidně desítky utkání a možná i nenávratně poškodí vztah jak se svým klubem, tak i s fanoušky. Jeho budoucnost neznáme, ale můžeme se podívat na několik hokejových jmen minulosti, která se také rozhodla jít do střetu se zaměstnavatelem. A Erica Lindrose protentokrát vynecháme…

Sergej Fjodorov

Historicky nejproduktivnější ruský hokejista NHL si postavil hlavu po sezóně 1996/97. Stejně jako Nylander byl volným hráčem s omezením, ale na rozdíl od švédského mladíka měl na vyjednávání ohledně platu mnohem, mnohem silnější páky. Do té doby mimo jiné dvakrát vyhrál Selke Trophy pro nejlépe bránícího útočníka, stal se vůbec prvním evropským držitelem prestižní Hart Trophy a hlavně pomohl Detroitu Red Wings ukončit padesátileté čekání na vítězství ve Stanley Cupu, přičemž se v play off stal i nejproduktivnějším hráčem mužstva.

Jeho stávka trvala 59 utkání základní části, do NHL se vrátil až poslední únorový den. Předtím po měsících pouze individuálního tréninku patřil k tahounům ruské reprezentace na olympiádě v Naganu. Dostal oficiální nabídku od Caroliny Hurricanes v celkové hodnotě 38 milionů dolarů na šest let, vedení Red Wings se rozhodlo ji dorovnat a tím skončila sága, která štvala fanoušky i spoluhráče. Fjodorov si všechny získal rychle zpět, v play off opět zářil a Detroit obhájil pohárové vítězství. Následně odehrál pět velmi kvalitních sezon a přidal i další prsten pro vítěze Stanley Cupu. Kontrakt tedy dodržel až do konce a všichni byli spokojení. Celá nepříjemná záležitost se ale neobešla bez následků – říká se, že to je jediný důvod, proč Fjodorovův dres dodnes nevisí u stropu detroitské haly.

Alexej Jašin

Jašin hrál v Naganu s Fjodorovem v jednom útoku a celkově si náramně rozuměli. Možná tady získal pozdější kapitán Ottawy Senators podnět k myšlence, že taková stávka nemusí být vůbec špatná věc. Rozhodl se do ní vstoupit po skončení sezóny 1998/99, kdy byl šestým rokem nepostradatelnou hlavní tváří Senators, nasbíral právě 94 bodů a v hlasování o Hart Trophy skončil druhý za Jaromírem Jágrem. Kapitán se rozhodl hodit tým přes palubu a skutečnost, že mu smlouva platí i pro ročník 1999/2000 považoval za nepodstatnou. Chtěl prostě víc peněz a to hned. Navíc šlo o jeho třetí žádost o zvýšení platu během pěti sezón. V Ottawě ho měli dost a tak byl suspendován a přišel i o „C“ na dresu, jehož trvalým držitelem se stal Daniel Alfredsson.

Jašin si naivně myslel, že prostě prostávkuje rok a pak bude volný, jenže to se vedení Ottawy ani NHL moc nepozdávalo. Po několika soudních procesech přišlo rozhodnutí, že se musí potupně vrátit k Senators a ten dlužný rok kontraktu zde odehrát. Nesnášeli ho fanoušci doma i na ostatních stadionech, přesto Jašin zaznamenal druhou nejlepší sezónu kariéry (88 bodů). V play off ale vyhořel a na konci sezóny už se ani nezúčastnil týmového mítinku. Následně podepsal vysněný tučný kontrakt s New Yorkem Islanders, který zněl na 87,5 milionu dolarů po dobu deseti let. Jak katastrofálně tohle dopadlo, ví každý. Je to příběh, kterým se dodnes straší všichni malí generální manažeři před spaním.

Pavel Bure

Třetím Rusem do stávkující party je držitel Calder Trophy 1992 a dvojnásobný šedesátigólový střelec, který svůj tehdejší tým Vancouver Canucks dotáhl i do finále Stanley Cupu. Stalo se tak po ročníku 1997/98, který se mu vydařil – dělil se o třetí místo v bodování (90 bodů) i mezi kanonýry (51 gólů) a exceloval také na turnaji nejlepších proti nejlepším v Naganu (9 gólů v 6 zápasech). Bure oznámil GM Vancouveru, že si přeje být vyměněn jinam a že za Canucks poslední rok své smlouvy neodehraje. Nejednalo se zdaleka o jeho první žádost o výměnu a vyvrcholilo tím několikaleté období nejasností, nedorozumění a křivd, které pociťovala jedna či druhá strana. Nutno podotknout, že zde nešlo o peníze. (Bure měl totiž dostat 8 milionu dolarů.) Na vině byly pokřivené vztahy a touha po změně prostředí.

Pavel Bure vydržel stávkovat až do ledna, kdy mu byl konečně umožněn přesun k Floridě Panthers. Kvůli zraněním zvládl nastoupit jen do 11 utkání, nasázel v nich ale hned 13 gólů. S Floridou se dohodl na další smlouvě a odevzdal jí své dvě poslední nejlepší sezóny kariéry, kdy dvakrát získal Maurice Richard Trophy (za 58 a 59 gólů) a vytvořil dodnes platné klubové rekordy v počtu gólů a bodů v základní části. Znovu byl klíčovou postavou svého mužstva, nepolapitelnou Ruskou Raketou, spoluhráče dovedl i do vyřazovacích bojů, kam se Panteři dalších 11 let nepodívali. To už byl Bure dávno v hokejovém důchodu, a i když mělo jeho floridské angažmá kratší trvání, než by si asi všichni přáli, vzpomínat se tam na něj bude navždy. A i ve Vancouveru po vyvěšení Bureho dresu ke stropu arény v roce 2013 platí, že konec dobrý, všechno dobré.

Paul Kariya

Ve stejné sezóně jako Bure vstoupila do stávky i další superhvězda a kapitán týmu, tehdy ještě oficiálně nazývaného Mighty Ducks of Anaheim. Měl za sebou dva parádní ročníky se ziskem 108 a 99 bodů, aktuálně skončil druhý v hlasování o Hart Trophy za Dominikem Haškem a poprvé v historii se s Anaheimem dostal do play off a rovnou až do druhého kola. Za to všechno požadoval zvýšit plat z 2,1 milionů dolarů na 9 milionů dolarů po dobu tří let. Anaheim nabízel pětiletý kontrakt na 25 milionů dolarů, poté i sedmiletý na 49 milionů dolarů. Kariya chtěl kratší dobu, prostávkoval celých 32 utkání a nakonec se s vedením klubu shodl na dvouleté smlouvě na 14 milionů dolarů. Zajímavá je doložka, podle které se zavázal věnovat 2 milionů dolarů na místní charitu.

Kvůli brzkému zranění následně přišel o Nagano a celkově zvládl odehrát jen 22 zápasů, ovšem s famózní bilancí 17+14. Poté přišla jeho poslední stobodová sezóna a s ní i konec kontraktu. Další prodloužení smlouvy už proběhlo bez větších tahanic a Kariya zde své působení zakončil v roce 2003, ve finále play off vzdálený jen jediné vítězství od Stanley Cupu. Pak hrál za několik dalších klubů, než mu kariéru předčasně ukončily opakované otřesy mozku. Stáhl se do ústraní, neúčastnil se hokejového života a dlouhé roky o něm nebylo slyšet. Anaheim jako by kolem něj našlapoval po špičkách a teprve letos se po slavnostním vyřazení Kariyova čísla nejspíš definitivně obnovily vazby mezi klubem a jeho velkou legendou.

Petr Nedvěd

Petr Nedvěd to měl ve Vancouveru Canucks vždycky tak trochu těžké. Fandové mu v uvozovkách nemohli zapomenout, že klub na druhém místě draftu 1990 vybral jeho, i když byl k dispozici i jistý Jaromír Jágr… Nedvěd se rozjížděl pomalu a až ve třetí sezóně ukázal ziskem 71 bodů potenciál ofenzivní hvězdy. Jenže v play off se mu vůbec nedařilo a všechny popudil i situací, kdy po vyřazení od Los Angeles Kings poprosil Waynea Gretzkyho při závěrečném potřásání rukou o hokejku, se kterou pak rozzářeně odjel do kabin. Nedvědova představa o platu byla diametrálně odlišná od té, kterou mělo vedení Canucks. Český rodák šel do stávky, ale nelenil – získal kanadské občanství, připojil se k reprezentaci a v dresu s javorovým listem získal stříbrné medaile na olympiádě v Lillehammeru. Prohlásil, že i kdyby měl stát dva roky, za Vancouver už nikdy nenastoupí, protože má osobní problémy s některými členy vedení. Dosáhl svého a nakonec stihl z ročníku 1993/94 odehrát po výměně 19 utkání za St.Louis Blues, získal v nich 20 bodů.

Všem stávkám ale nebyl konec, ta nejdelší a ve výsledku nejzbytečnější Nedvěda teprve čekala. Přes New York Rangers, kde ho nemohl vystát Mark Messier, se rychle dostal do Pittsburghu Penguins. Zde hrál nejlepší útočný hokej kariéry, sbíral nejvíc bodů, jenže po dvou sezónách se znovu nemohl dohodnout na penězích. Jeho dřívější slova, že bude stát klidně dva roky, se málem naplnila – trvalo neskutečných 18 měsíců, než se celá věc vyřešila. A výsledek? Nedvěd byl vyměněn zpět k Rangers, kde podepsal smlouvu za nižší částku, než předtím nabízel Pittsburgh. Mezitím se poflakoval po nižších ligách, na profi úrovni nikde hrát nemohl a sám toto období dodnes označuje za promarněný čas. U Jezdců pak konečně našel stabilitu a dalších šest sezon patřil k jejich největším oporám.

Share on Facebook Share on Google+ Share on Twitter